nahoru

Mnišský stát Athos: Poklidné místo plné rozjímání, kde ženy nejsou vítány

Peter Michalka19. června 2017 • 16:25
Mnišský stát Athos: Poklidné místo plné rozjímání, kde ženy nejsou vítány
foto: Peter Michalka

S velkou časovou rezervou jsem se dopravil autobusem do města Ouranópolis, jež je vstupní branou na mnišské území. Očekával jsem, že se na Áthos přeplavím s dalšími věřícími na malé loďce. Místo toho na nás čekal trajekt, jenž pojal do svých útrob dvě nákladní auta, dvě osobní auta, množství stavebního materiálu a pak nastoupilo asi sedmdesát osob, přesněji řečeno mužů. Osazenstvo lodě potvrzovalo informaci, že ženy mají vstup na Áthos zakázán. Bylo mi jasné, že následující čtyři dni neuvidím jedinou sukni.

Během jedenapůlhodinové plavby jsme párkrát zakotvili v několika malých přístavech patřících klášterům. Tam vystupovali a přistupovali poutníci a mniši a vykládal se materiál. Při plavbě jsem poznával podle jednoduchého náčrtu první kláštery Konstamonítou, Dochiaríou a Agiou Panteleimonos. Poslední z nich patří ruské pravoslavné církvi a je ze všech asi nejpůsobivější svou velikostí. Před pár lety tento klášter zachvátil požár, jemuž nepadly za oběť žádné osoby, ale byly zničeny vzácné historické předměty nevyčíslitelné hodnoty. Po přistání v cíli se většina mužů doslova rozběhla jediným směrem. V předtuše potřeby přizpůsobit se nové situaci jsem se nechal i já unášet davem.

A udělal jsem skutečně správně. Lidský příboj donesl tuto vlnu až ke stařičkému autobusu, jehož kapacita jednoznačně neodpovídala množství lidí toužících po přepravě. Štěstěna mi však byla nakloněna, a tak mi nejenže dopomohla dostat se do autobusu, ale dokonce i získat místo u okna. Ze svého sedadla jsem s uspokojením sledoval snahu dalších poutníků vejít se do tohoto dopravního prostředku zabezpečujícího přepravu do hlavního města Karyés. Konečně přeplněný autobus nastartoval a pomaličku, s velkým rámusem se začal přesouvat po prašné silnici. Klimatizaci zabezpečovala otevřená okna, a tak jsem už po krátkém čase jízdy přerušovanými doušky nasával prach, pot a pach těchto okamžiků.

Svaté společenství

Když jsem uvedl Karyés jako hlavní město, bylo to označení značně zveličené. Po přibližně půlhodině jízdy jsme přijeli do městečka, které určitě pamatovalo i lepší časy. Hlavnímu náměstí dominuje palác, jenž je sídlem hlavního představeného tohoto společenství, a třílodní bazilika stojící naproti paláci. V paláci se schází svaté společenství, jež sestává z dvaceti mnichů pod vedením „protora“ voleného pravidelně mezi představenými jednotlivých klášterů. Svaté společenství je voleno na jeden rok a zasedá dvakrát týdně.

Součástí baziliky nazvané „protaton“ je věž, v níž se nachází knihovna s množstvím vzácných rukopisů psaných na pergamenu. Z těchto dokumentů bychom se dozvěděli, že už v 7. století byli v této oblasti usídleni mnichové a jejich zástupci se zúčastnili v roce 843 koncilu svolaného císařovnou Theodorou. Nalézá se tam i základní zákon, tzv. 1. typikon, sepsaný mnichem Athanasiem v roce 971. Podle tohoto zákona se řídí celé společenství až dodnes. Zákon říká, že na Áthosu nemůže být postaveno víc než dvacet klášterů. Podle zachovaných záznamů pobývalo v této oblasti v 10.-12. století téměř dvacet tisíc mnichů, dnes se jejich počet odhaduje na přibližně tisíc sedm set. Zlatá bula byzantského císaře Monomacha z roku 1160 úředně zakázala vstup ženám na území státu, aby nesváděly mnichy na cestu pokušení a hříchu.

Většina mnichů žije přísným, tzv. kinovitským způsobem života v prostorách klášterů. Někteří však žijí i v malých usedlostech nebo na samotách. Mniši žijící poustevnickým životem odmítají jakýkoli styk s civilizací a žijí z plodů lesa a z potravin, jež jim občas přinesou mniši z nejbližšího kláštera. Byl jsem přímo upozorněn, abych nevyhledával poustevnická místa, protože vyrušení v rozjímání mohou mniši vnímat velice negativně a jejich chování může být podrážděné, někdy až agresivní.

Mnišský život

Dominantou klášterního komplexu je kostel nazývaný katholikon stojící uprostřed nádvoří a poskytující mnichům prostor a čas na jejich duchovní rozjímání. Bohoslužby u pravoslavných jsou podmanivější a také časově náročnější, než je zvykem pro římskokatolické věřící. Mnichové na Áthosu mají svůj denní režim rozdělen na tři celky. Osm hodin věnují modlitbám, osm hodin práci a osm hodin odpočinku. Řídí se historickým byzantským časem a juliánským kalendářem.

Ke zvláštnostem tohoto světa je zapotřebí uvést i fakt, že sem mají zakázaný přístup nejen ženy, ale marně byste tu hledali i slepice, kozy a ovce, prostě všechny živočichy ženského pohlaví. Z toho vyplývá, že zdejší zvířata nemají možnost se pářit, a proto se mniši ani nevěnují živočišné výrobě. V důsledku toho jsou mniši téměř absolutní vegetariáni, jen občas si maso nechávají dovézt ke slavnostním příležitostem. Zdravý způsob stravování mi potvrdily i mé zkoumavé pohledy na mnichy, mezi nimiž jsem nezahlédl jediného s nadváhou. Tím se vyvrátila i má původní představa o blahobytném a bezstarostném způsobu života mnichů. Náplní jejich každodenní práce je obdělávání polí, olivových a citrusových sadů, vinohradů a samozřejmě péče o budovy klášterů, kostelů, stejně jako rekonstrukce starých písemností nebo ikon. Práce je hodně, mnichů málo, a tak přicházejí pomáhat i věřící, hlavně z Řecka.

V klášteře Koutloumoúsiou jsme se já spolu s dalším poutníkem zastavili jen na chvíli a pokračovali cestou dále na východ ke klášteru Ivíron, jenž patří mezi tři nejstarší kláštery. Stavba celého komplexu založeného mnichy z Gruzie připomíná svými hrubými zdmi spíše pevnost. Přizpůsobil jsem se zkušenostem svého souputníka, jenž zvolil za cíl naší dnešní cesty klášter Filothéou na romantické horské vyvýšenině uprostřed lesa. Mohl jsem tak obdivovat jeden z nejkrásnějších a nejútulnějších klášterů, jehož stálí obyvatelé jsou často ve styku s návštěvníky, a tak jsou velice vlídní. Jsou však prý kláštery v severozápadní části Áthosu, jejichž obyvatelé vidí turisty velmi neradi, a také jim to dávají patřičně najevo.

Noc v klášteře

Odhodlání vstoupit do kláštera musí člověk velmi důkladně zvážit, protože je rozhodnutím na celý život. Vstupu do mnišského řádu předchází přípravná fáze v délce přibližně jednoho roku, během níž má novic možnost seznámit se se všemi zákonitostmi života v mnišském řádu. Po úspěšném zvládnutí tohoto období je přijat do řádu a možnost vystoupit z něj se v podstatě rovná nule. Mnichové opouštějí svůj mnišský šat až ve chvíli smrti.

Po rychlé očistě jsme byli pozváni k jídlu. Při pohledu na stůl a talíř se syrovou i uvařenou zeleninou, kouskem chleba, sýra, a k tomu džbán vody a pohár vína, jsem pochopil, proč zdejší mniši netrpí nadváhou. Po střídmé večeři nebyl problém ulehnout do postele už kolem deváté hodiny. Klášter se ponořil do průzračného ticha, jež mne obklopilo a pozvalo do říše snů.

Vzbudily mě podmanivé zvuky vyvolané klapotem dřevěných kladívek o dřevěné desky. Ztuhl jsem při pohledu na hodinky, které ukazovaly čtyři hodiny. Až tehdy jsem si uvědomil, že se tady čas počítá od západu slunce, kdy je půlnoc. Bylo načase vstát a jít na ranní modlitbu. Na tři hodiny jsem se ocitl v jiném světě při poslechu nádherných zpěvů s recitativy. S východem slunce jsem opustil klášter i svého dosavadního společníka, který se rozhodl zůstat na tomto místě déle.

V uších mi stále zněly modlitby a zpěvy mnichů. Zamířil jsem ke klášteru Karakállou, kde jsem chtěl zastihnout skupinku tří řeckých poutníků, směřujících k nejstaršímu klášteru na Áthosu. Klášter Karakállou je zasvěcen apoštolům Petrovi a Pavlovi. Po krátkém občerstvení jsem se vydal se svými novými společníky na nejtěžší úsek putování po Áthosu. Přes čtyři hodiny jsme kráčeli po prašné cestě k největšímu a nejstaršímu klášteru poloostrova nazvanému Megísti Lávra.

Úmorný pochod

Lávra je označení pro náboženské středisko nepodléhající biskupům příslušné diecéze, ale pouze nejvyšším církevním úřadům. Tento klášter založil v roce 963 mnich Athanasoius na nejodlehlejším místě poloostrova, nejblíže svaté hoře Áthos (2033 m n. m.), která dala název celému poloostrovu. Klášter zaujme svou mohutností a rozlehlostí. V době největšího rozkvětu v 11. století tu žilo okolo sedmi set mnichů, dnes je jich tu jen přibližně tři sta sedmdesát, z nichž asi tři sta žije v přilehlých usedlostech a na samotách. Právě na těchto samotách žijí mniši podle nejpřísnějších náboženských regulí. Odmítají styk s ostatními lidmi a setkání s nimi může být údajně i nebezpečné.

Během více než hodiny strávené v klášteře jsme přijali pozvání mnichů na malé občerstvení a prohlídku části interiérů. Každý místní kostel je vyzdoben nádhernými freskami, v knihovnách jsou vzácné rukopisy na pergamenech. V tomto klášteře se nachází údajně 2046 rukopisů a přes deset tisíc starých ručně psaných knih.

Po přehlídce jsme pokračovali nejkrásnější částí oblasti k mnišské usedlosti Agia Anna. Cesta vedla hustým lesem bez vyznačených chodníků, a tak byla orientace bez mapy chvílemi složitá. Pohled z vrcholu úbočí svažujícího se k moři nám však vyrazil dech. Dole s výškovým rozdílem přes pět set metrů jsme uviděli přikrčené domečky největší a nejstarší mnišské usedlosti na Áthosu.

Sestup dolů trval nekonečně dlouho. Cílem byl klášter Agiou Pavlou. Přecenili jsme však své síly a podcenili vzdálenost. Museli jsme zrychlit krok, abychom se dostali do kláštera před setměním. Nejzdatnější z nás běžel napřed, aby nám zabezpečil vstup pro případ pozdního příchodu. Tento prozíravý krok se nám nakonec vyplatil, protože jsme skutečně dorazili až pěkných pár minut po západu slunce. U brány nás čekal jeden z mnichů, který nás zavedl do místnosti s postelemi. Po třinácti hodinách vyčerpávajícího pochodu bylo jediným přáním nás všech zaujmout co nejdříve horizontální polohu. Oželeli jsme večeři a prospali jsme i snídani. Rezonovaly v nás však nádherné vzpomínky na putování po jednom z nejtajuplnějších míst našeho světadílu.


Mnišská republika

Na Áthosu stojí dvacet pravoslavných klášterů, většinou řecké pravoslavné církve, ale i pravoslavné církve ruské, srbské a bulharské. Pro pravoslavné věřící je vstup do této oblasti poměrně jednoduchý, avšak pro příslušníky jiných církví je to proces celkem zdlouhavý. Na základě písemné žádosti je třeba získat souhlas ministerstva vnitra řeckého regionu Makedonie pro vstup na toto území. Čeká se na něj i tři týdny a poté je nutné zaplatit za vstupní vízum v přepočtu něco přes tisíc korun. Vízum umožňuje návštěvníkovi strávit na území mnišské republiky čtyři dny a tři noci a v místě ubytování v jednom z klášterů dostat i snídani a večeři. Den odjezdu na Áthos si musíte dohodnout předem, protože počet návštěvníků jiného vyznání než pravoslavného je v jednom dni limitován počtem deset.

Peter Michalka




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země