nahoru

Rekonstrukce věže Jakobínka aneb Jak se stavělo ve středověku

Zuzana Šprinclová17. července 2017 • 16:30
Rekonstrukce věže Jakobínka aneb Jak se stavělo ve středověku
foto: Národní památkový ústav

Jak něco tak mohutného mohli lidé postavit v dávné historii? Možná vás to někdy při pohledu na středověké stavby na vrcholcích strmých kopců napadlo. Chcete-li znát odpověď, vydejte se do Rožmberka nad Vltavou k věži Jakobínka. Památkáři tu oživují dávno zapomenuté dědictví.

Vodáci tady s nadšením zvedají hlavu vzhůru a užívají si pohled na pýchu Rožmberka nad Vltavou, kterou řeka obklopuje hned ze tří stran. Horní a dolní hrad na Růžové hoře (Rosenbergu), kde kdysi sídlil mocný a slavný český rod Rožmberků, stojí už od 13. století. Na druhém nádvoří jej střeží starodávná okrouhlá kamenná věž Jakobínka. Ještě před lety to s ní vypadalo dost bledě. Byla na listině našich nejohroženějších památek, v havarijním stavu. Dnes je tato kdysi strážní hláska v centru pozornosti.

Památkáři se pustili do ojedinělého stavebního experimentu a pokoušejí se věž opravit tak, jak by to udělali lidé před stovkami let. „Zkoumáme a ověřujeme stavební postupy a technologie, které se běžně používaly ve středověku,“ vysvětluje Petr Pavelec, ředitel Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích a hlavní koordinátor projektu. „Je to specifický, experimentální způsob poznání historie.“

Informací o tehdejších stavebních postupech existuje pomálu, stavitelé Jakobínky nezanechali nic, a tak opravě předcházelo téměř detektivní pátrání v nejrůznějších možných pramenech. Badatelé prozkoumali věž, inspirovali se italskými staviteli, ponořili se do moudrých knih. „Hledali jsme v dobové ikonografii, ve středověkých rukopisech nebo i ve skicářích Leonarda da Vinciho, kam si kreslil stavební stroje používané při stavbě kopule chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii, kde v roce 1472 pracoval jako učeň,“ přibližuje Petr Pavelec.

Tichá stavba

Je to přes tři roky, kdy se v lesích kolem hradu zatínaly sekery do vybraných smrků, koně tahali klády na ostroh nad Vltavou k Jakobínce a začala výjimečná rekonstrukce prastaré památky. Ani sekery nebyly dnešní – tesaři používali repliky dobových nástrojů. Vše se dělá ručně, bez elektrické energie, bez hlučných stavebních strojů, oprava je dokonale ekologická. „Na žádné jiné stavbě nemáte takové ticho jako tady,“ přibližuje Petr Pavelec.

Dnes je Jakobínka obepnutá do výšky 30 metrů dřevěným šroubovicovým lešením, které je historickým beranidlem ukotveno kůly do země. Na stavbě už se vystřídali technici, projektanti, kameníci, truhláři, tesaři i učni tesařských škol, z nichž někteří přijeli až z Francie. V sezoně tady pracuje i dvacet lidí. „Tradiční tesařina zachází na úbytě, rukodělné práce se vytrácejí. Čeští tesaři bývali na špici, komunismus toto řemeslo zničil a na Západě došlo k jeho úpadku ještě dříve. Tady si mladí tesaři mohou vyzkoušet, co jinde ne,“ pochvaluje si tesařský mistr Petr Růžička.

Vystoupat na ochoz 30metrové věže není jen tak. Po více než 80 letech od poslední opravy je to ale díky lešení možné. Ovšem pozor: je to jen pro fyzicky zdatnější, starší 18 let, s ochrannou helmou na hlavě a s průvodcem. Výhled do okolí je fantastický: z ptačí perspektivy vidíte oba hrady, meandr Vltavy, půvabné město (které naštěstí nebylo zatopeno, jak komunisté plánovali), kultivovanou krajinu protkanou cestami a alejemi.

S prvními mrazíky Jakobínku zazimovali, výhled z věže v rámci komentované prohlídky bude možný, až zase počasí dovolí. Místo ale rozhodně neosiřelo, část hradu Rožmberk je otevřená celoročně, nahlédnout je možné do soukromých apartmánů posledních šlechtických majitelů.

Generálův majetek

Národní památkový ústav Jakobínku po složitých jednáních získal v roce 2012 v naprosto dezolátním stavu od České pošty, která o památku (nebyla zapsaná ani v katastru nemovitostí) nejevila zájem. První písemné zmínky o původně strážní věži jsou z počátku 16. století. Po Rožmbercích, Janu Zrinském a krátce Petru Švamberkovi získal hrad s věží v roce 1620 Karel Bonaventura Buquoy, pozdější vítězný generál v bitvě na Bílé hoře.

„Buquoyové tady už v 19. století zřídili rodové muzeum, které jako jedno z prvních zpřístupnili veřejnosti. Na rozdíl od hradu nechali úmyslně věž Jakobínku tak, jak byla, jako romantickou ruinu, starobylý symbol hradu,“ přibližuje kastelánka hradu Andrea Čekanová. Rod s francouzskými kořeny byl u nás průkopníky nejen v ochraně památek, pečoval i o přírodu. Jiří František August založil první přírodní rezervace v Čechách Žofínský prales a prales Hojná voda. Buquoyové zůstali na hradě do roku 1945, kdy byli odsunuti z republiky. Dalších téměř 70 let věž chátrala.

Jeřáb nad věží

Práce se teď v zimě soustředí hlavně do tesařské dílny mistra Petra Růžičky, který staví unikátní jeřáb, jehož slavná chvíle by měla přijít právě letos. Kolos dlouhý 14 a vysoký 7 metrů s kolem na lidský pohon by měl stát v úrovni helmice věže. Bude nad ní rozkročen asi ve výšce 38 metrů. A to bude atraktivní podívaná. Přestože už má Petr Růžička jako jeden z mála za sebou bohaté zkušenosti (jeho jedinečné jeřáby na lidský pohon pracovaly na Pražském hradě, na Karlově mostě, na hradě Točník nebo při stavbě středověkého hradu Guédelon ve Francii), mohutný stroj pro Jakobínku je technickým oříškem.

„Řešili jsme řadu problémů, tím největším bude vztyčit jeřáb ve výšce, ve které nad námi nebude žádná opora,“ vysvětluje Petr Růžička. Velká zkouška čeká tesaře a jeho výtvor pravděpodobně v létě. Když vše půjde dobře, spustí se stěžejní oprava střechy.

Odhalí Jakobínka tajemství?

Podle původních plánů měla být Jakobínka celá v novém už letos. Jenže během rekonstrukce se otevřely nečekané výzvy, překvapení a problémy. „Stavba je náročná. Například když jsme postavili lešení a mohli jsme detailně prostudovat střechu, zjistili jsme, že ji můžeme opravit jinak, než bylo původně v plánech. Ty už jsme měnili třikrát,“ říká Petr Pavelec. Doufá, že během dalších zásahů odhalí věž doposud své největší tajemství: jak je vlastně skutečně stará. Mezi odborníky se totiž mluví o dvou od sebe poměrně vzdálených dobách: buďto ji postavili ve 13., nebo v 16. století.

„Věřím, že se objeví ve zdi nějaké dosud skryté dřevěné prvky, na jejichž základě se dopátráme vzniku věže. Podle letokruhů jsme dnes schopni s přesností téměř jeden měsíc datovat, že byl strom pokácen třeba v roce 1350.“

Kdyby se prokázalo, že věž byla postavena už ve 13. století, použití jeřábu podle vzoru z 15. století by nemuselo odpovídat původnímu stavebnímu postupu. „Jestli je Jakobínka mladší, bylo by tam pravděpodobně podobné lešení, možná vřetenový ruční výtah, který by nahoru dopravoval materiál. Ale jeřáb ne, jejich rozkvět nastal až v polovině 14. století,“ říká Petr Růžička.

Jak ale dodává Petr Pavelec, podobný jeřáb mohl být využíván při opravě věže po velkém požáru v roce 1522, kdy vyhořel horní hrad a plameny zachvátily celé město.

„Důležité je, že veřejnost má možnost nahlédnout, jak se v minulosti stavělo. A nejde jen o restaurování, v dnešní době je potřeba více uchovávat staré postupy, řemesla, technologie. Památky pak umíme lépe opravovat, lépe jim rozumíme,“ tvrdí Petr Pavelec.

Původně kamenná hláska by celá v novém měla být vůbec poprvé v historii otevřena veřejnosti od příštího roku. Kromě případných stavebních komplikací a překvapení je důvodem prodloužení rekonstrukce i turisticky atraktivní podívaná: vidět třeba středověký jeřáb je unikátní záležitost. Památkáři tak nebudou s dokončením pospíchat, aby si milovníci historie a zvědavci mohli přijet pro odpověď na otázku: Jak něco takového mohli lidé přes stovkami let postavit?


Hrad Rožmberk

Hrad Rožmberk, tedy komplex původně dvou rožmberských hradů, tzv. dolní a horní hrad původem z poloviny 13. století, založil pravděpodobně Vok, příslušník rodu Vítkovců, předchůdců slavných Rožmberků. V zimě si můžete díky temperování v pokojích prohlédnout soukromé apartmány posledních majitelů Buquoyů, v jídelně, herně či pracovně nahlédnete do života šlechtického rodu, který držel hrad od roku 1620 až do konce druhé světové války. Významní ochránci památek a přírody přebudovali část Rožmberku na rodové muzeum, které umístili do dolního hradu.


Guédelon: středověký pokus ve Francii

Oprava věže Jakobínky je ojedinělá nejen v Česku, ale i v evropském měřítku. Podobný, i když mnohem větší a ambicióznější projekt mají ve Francii, kde se ostatně čeští památkáři inspirovali. Na severu Burgundska stavějí uprostřed přírody od nuly středověký hrad, obec i mlýn. A to s použitím jen přírodních materiálů, středověkých technik a metod. Jeřáb na tuto stavbu vymyslel a postavil také český tesař Petr Růžička, který teď pracuje na stroji pro Jakobínku. Unikátní dílo, které začali nadšení Francouzi stavět v roce 1998, je dnes turistickou atrakcí, kterou navštíví na 300 000 návštěvníků ročně (z toho 50 000 školáků) a která zaměstnává 70 lidí.

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země