nahoru

Kyrgyzský Alatau: Vrcholy, údolí a jezera nejhornatější země světa

Michal Černý22. května 2017 • 07:00
Kyrgyzský Alatau: Vrcholy, údolí a jezera nejhornatější země světa
foto: Michal Černý

Biškek, osm hodin ráno. Město se probouzí, zalité měkkým ranním sluncem. Zatím je příjemně chladno. Rychle přecházím širokou ulici a opatrně sleduji auta, která prudce brzdí vedle přechodu. Náhle zvednu zrak a pohled mě na chvíli přikove uprostřed křižovatky. Široký bulvár jako by končil přímo v horách, jejichž mohutné stěny a zasněžené hřebeny se jako obří kulisy vynořují z mlžného oparu.

Kyrgyzstán a hory, to by mohla být synonyma. Je to totiž nejhornatější země na světě. Devadesát čtyři procent jejího povrchu leží výše než tisíc metrů nad mořem, a 41 procent dokonce nad úrovní 3000 m. Nejproslulejší jsou vysoké horské uzly Pamíru na hranicích s Tádžikistánem a centrální Ťan-šan na východě. Každý z nich má své symboly, známé hlavně horolezcům: Pamír Pik Lenina (dnes qullai Istiqlol), Ťan-šan Pik Pobedy (dnes Džengiš Čokusu) a smrtící horu Chan-Tengri.

Většina horských hřbetů má vrcholy ve výškách mezi 4000 a 5000 m. Týká se to i celého západního a větší části centrálního Ťan-šanu, tedy hřbetů, jež se táhnou po celé délce severního Kyrgyzstánu. Kyrgyzský Alatau je z nich nejvýraznější a svou polohou jižně od hlavního města Biškeku a hustě osídlené Čujské doliny i nejdostupnější.

Park tújí

Většina světových velkoměst by mohla Biškeku závidět, přinejmenším ti jejich obyvatelé, kteří mají rádi hory a divokou přírodu. Do hor je to z hlavního města kousek a při prvním pohledu z biškeckých ulic se zdají ještě blíž. Nejjistější je vydat se přímo na jih. Necelých třicet kilometrů od města totiž začíná národní park Ala-Arča. Park o rozloze 120 tisíc hektarů byl založen vládou tehdejší Kyrgyzské SSR v roce 1976. To už bylo údolí dávno známé mezi turisty i alpinisty a mnoho let sloužilo jako místo oddychu pro obyvatele hlavního města.

Do parku vede asfaltová silnice přímo z Biškeku. U vjezdu je třeba zaplatit vstupné, což se nás netýká, protože naše cesta je pracovní. Silnice vede ještě k druhé bráně. Tou mohou projíždět jen vozidla se zvláštním povolením. Již za první branou začíná divoká horská příroda. Při první cestě jsem byl překvapen rozlohou krásných hustých lesů, které jsem v této oblasti nečekal. Převažují smrky a modříny, v nižších polohách rostou i javory, olše, topoly, duby a šípky. Symbolem parku je však túje, kyrgyzsky „arča“, podle které se také údolí i národní park jmenují. Udivující je i množství vody v řekách a potocích. Kontrastuje to s horkým a suchým podnebím v nižších polohách. Ale v oblasti severního Ťan-šanu je léto hlavním obdobím srážek a v horách jich spadne víc než 1000 mm ročně.

Za horní branou začíná vstup do jednoho z nejatraktivnějších údolí. Jmenuje se Ak-Saj a končí u stejnojmenného ledovce. Využívají ho turisté i horolezci k nástupům na trekové i lezecké trasy. Cesta vede po svahu údolí, na jehož dně teče prudká říčka. V jednom místě se údolí svírá do úzkého kaňonu. Tato část výstupu je nejnáročnější, protože je třeba vystoupat o 700 výškových metrů. Pod ledovcem stojí kamenná chata, která se jmenuje Racek - po českém horolezci, který byl ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století velkým propagátorem alpinismu v Kyrgyzstánu. Zorganizoval mnoho výprav a prvovýstupů v Ťan-šanu a Pamiro-Alaji.

Přírodní laboratoř

Cílem našeho zájmu jsou vysokohorská ledovcová jezera. Představují totiž pro údolí pod nimi hrozbu. Občas se některé protrhne a směs vody, bláta a kamení způsobí velké škody na všem, co jí stojí v cestě. Nebezpečných jezer je v Kyrgyzstánu přes dvě stě a zhruba dvacet jich je pokládáno za zvláště hrozivá. Je třeba monitorovat stav morénové hráze a také pohyby hladiny. Také nad údolím Ala-Arča jich jako Damoklův meč visí několik. Dvě z nich leží těsně pod ledovcem na konci údolí Adygine, jež ústí do hlavního alaarčinského údolí.

Většina jezer není dobře dostupná a Adygine není výjimkou. Dlouhý výstup začíná u mostu přes řeku Ala-Arča. Zakrátko se vnoříme do lesa a po půldruhé hodině přicházíme na památné místo. Ve stínu modřínů se rozkládá hřbitov, kde leží ti, kteří se z hor nevrátili. Prosté desky připomínají jejich jména. Památník zvaný Prijut severní hvězda tady mají i ti, kteří s horami spojili svou životní cestu: vědci, organizátoři expedic a další významné osobnosti. Opět mezi nimi nechybí Čech. Bořivoj Mareček byl synem Marečka staršího, který přišel do Kyrgyzstánu spolu se skupinou Interhelpo. Tvořili ji komunisté snažící se pomoct středoasijským republikám SSSR. Dnes těžko můžeme posuzovat jejich pohnutky, ale díky nim mají Češi v Kyrgyzstánu stále vysoký kredit. Někteří z nich zde zůstali po zbytek života, mezi nimi i Rudolf Mareček. On i jeho syn Bořivoj se stali v Kyrgyzstánu legendami, a po Bořivoji Marečkovi se dokonce jmenuje jeden horský vrchol v oblasti Ala-Arča: Pik Mareček.

Nad úrovní lesa cesta pokračuje přes subalpinské a alpinské louky až pod skalní práh, tvořící impozantní amfiteátr. Tady je poslední místo, kde se dá slušně tábořit. Je mlha, občas drobně prší. Naštěstí máme zkušeného parťáka, který najde místo i při špatné viditelnosti. Ráno nás vítá slunce a námraza na stanech. Konečně, po mnoha dnech špatného počasí, si můžeme vychutnat krásu hor zalitých sluncem. Po dvou hodinách chůze přicházíme k čelní moréně a další půlhodinu klopýtáme po vratkých kamenech.

Nakonec se za hromadami balvanů vynořuje jezero s šedomodrou hladinou a ledovcem v pozadí. Ještě před několika lety ledovec sahal až k jezeru. Právě ústup ledovců a jejich rychlé odtávání v posledních desetiletích způsobuje rychlé plnění jezer vodou a zvyšuje hrozbu průvalů. I na ledovci samém jsou vidět známky odtávání. Masa ledu je narušena rýhami, jimiž protéká voda, a na místě dřívějšího čela ledovce zůstávají kamenité morénové valy. Horní jezero Adygine ovšem není tak nebezpečné, protože je zčásti hrazené skalním prahem. Spodní jezero, které vypadá nevinně, by ale při větším naplnění vodou mohlo hrozit katastrofálním průvalem. Naštěstí zjišťujeme, že v tomto roce hladina jezer spíš klesá.

Oblast jezera a ledovce Adygine je úžasná přírodní laboratoř, ve které se dají sledovat procesy, jejichž dynamické změny se v důsledku současných klimatických změn zrychlují. Lokalitu jsme navštívili ještě dvakrát, vždy po roce, a zjistili jsme významné nové jevy v čele ledovce a vznik několika nových jezírek.

Tisíc koní

Další cíl expedice nás vede do údolí Ysyk-Ata, v jehož horní části, ve výšce 2960 m n. m., leží jezero Minžilki, což v překladu znamená „tisíc koní“. Jméno pochází z doby, kdy kyrgyzské kmeny podnikaly loupeživé výpady do sousedního Kazachstánu. Jedna výprava byla mimořádně úspěšná a nájezdníkům se podařilo uloupit ohromné stádo koní, které hnali na jih do hor. Kazaši zorganizovali na lupiče trestnou výpravu. Hledali je několik týdnů, ale své koně, zahnané do odlehlého údolí, nikdy nenašli. Ani dnes sem nevede silnice a cesta k jezeru trvá skoro dva dny.

Samy lázně již pamatují lepší časy. Za Sovětského svazu byly oblíbeným místem odpočinku. V současné době jsou sice stále v provozu, ale pro většinu obyvatel jsou finančně nedostupné, a tak bez podpory státu chátrají. Za drobný peníz je ale možné prohřát se ve veřejném bazénu s horkou minerální vodou, vybudovaném ve svahu nad lázněmi. Staré časy dodnes připomínají Leninovy sochy a pěticípé hvězdy se srpem a kladivem. Před vjezdem do lázní nás čeká místní lovec Kadyrbeg se čtyřmi koňmi. Ponesou naše vybavení. Před námi je dvacetikilometrový výstup s jedním noclehem.

Pod jezerem Minžilki jsou na řece ještě další dvě jezera s průzračnou zelenou vodou. U druhého z nich potkáváme jezdce, který nám pomáhá převést koně přes balvanitou suť na jezerním břehu. Je to vlastně náhoda. Tady, stejně jako v dalších údolích, žije překvapivě málo lidí. Po rozpadu Sovětského svazu a překotné privatizaci průmyslu i zemědělství přestala fungovat družstva, pastevci rozprodali stáda, která dostali od státu, většina z nich opustila pastviny v horách a přestěhovala se do vesnic a měst v nižších polohách. Ti, kteří zůstali, vyženou na jaře stáda krav, koní a jaků na pastviny a tam je nechají přes celé léto. Jen občas přijedou na kontrolu.

Po den a půl trvající cestě překrásným údolím přicházíme k jezeru, kde ještě nikdy neproběhl žádný průzkum. Vzniklo totiž teprve před necelými deseti roky. Přesně to nikdo neví. V roce 1995 ještě neexistovalo a o dva roky později bylo poprvé zaregistrováno při přeletu vrtulníkem. Jeho hráz tvoří kamenitý proud, který se vyvalil z bočního údolí po přívalovém dešti. Taková hráz je málo zpevněná a může být značně nestabilní. Další příval může hráz rozrušit, a pokud do jezera spadne kamenná lavina, dojde k náhlému přelivu a hrozí protržení hráze. Údolí je téměř pusté, ale zasaženy by mohly být lázně a ohroženi by pak byli i turisté v údolí.

Během třídenního pobytu podrobně dokumentujeme stav jezera i jeho okolí. Znovu se ukazuje, že nebezpečí v horách se nikdy nemá podceňovat. Při cestě k okolním ledovcům je třeba na několika místech překonávat ledovcové potoky a říčky. Nechce se mi vystupovat v údolí výš proti proudu potoka, a tak ho chci na docela širokém místě přeskočit. Rozbíhám se, odrážím… a před doskokem už vidím, jak noha dopadá křivě a při dopadu se mi kotník ohýbá do pravého úhlu. Je sice jen podvrknutý, ale čeká mě bolestná cesta dolů. Při sestupu zažíváme ještě další dramatické okamžiky.

Belhám se po břehu a moji kolegové ještě měří průtok. Když končí, nasedají na koně s naší bagáží a chystají se přebrodit řeku. Kadyrbeg je však vede dále až k jezeru: „V řece je proud a mohl by koně strhnout. Jezero je mělké a dá se docela snadno přebrodit,“ vysvětluje své rozhodnutí. Po několika desítkách metrů se však hloubka zvětšuje. Za několik okamžiků se jezdci ocitají po pás ve vodě „teplé“ čtyři stupně a koním vykukuje nad hladinou jen hlava. Všichni na břehu trnou. Po chvíli naštěstí dosahují břehu, kape z nich voda a velebným tichem hor se nesou jadrné české nadávky. Až druhý den odpoledne nás čeká sladká odměna v podobě koupele v termálním bazénu.

Budoucnost kyrgyzských hor

Kyrgyzské velehory se mění. Ústup ledovců, jezera a časté dešťové přívaly jsou důsledkem klimatických změn v posledních desetiletích. Stejně jako na jiných místech zeměkoule si nejsme jisti, jak velká část těchto změn odpovídá přirozeným cyklům, o kterých toho zatím mnoho nevíme, a jaká část je zaviněna činností člověka. Ale je možné, že za nějakých sto let budou zdejší hory téměř bez ledovců, hranice lesů se posune o několik set metrů výš a kvůli deštivému počasí nebudou už údolí lákat návštěvníky.

Člověk však hory ovlivňoval i v minulosti a nehodlá s tím přestat. Kyrgyzové byli vždy lovci a pastevci. Po tisíciletí žili v souladu s horskou přírodou a uctívali její duchy. Ve dvacátém století byli sovětskou mocí mnohdy násilně sdruženi do kolchozů a museli odevzdávat přesně stanovené dávky masa a vlny. To mělo za důsledek degradaci horských pastvin a vymizení původních druhů zvířat. Zachránit se je snaží systém rezervací a národních parků, ve kterých by měla nerušeně žít poslední stáda kozorožců, divokých ovcí argali, sněžných levhartů, orlů a dalších horských zvířat.

Po osamostatnění Kyrgyzstánu se situace změnila. Kolchozy přestaly být centrálně řízeny, mnoho pastevců odešlo do měst nebo přešli z chovu ovcí na chov skotu. Údajně se počet ovcí v Kyrgyzstánu za posledních patnáct let snížil sedminásobně! To by na jedné straně mohlo být dobré pro horská zvířata, v horách to tak ovšem nevypadá. Za celou dobu pobytu jsme viděli jen několik vzdálených stád kozorožců a překvapivě velmi málo dravých ptáků. Tento stav je zřejmě důsledkem intenzivního lovu. Je sice regulován a jsou limity na odstřel, ale korupce, jež je tady běžným jevem, se nevyhýbá ani této oblasti.

Kyrgyzstán je spolu se sousedním Tádžikistánem nejchudší zemí bývalé sovětské Střední Asie. Budoucnost překrásných hor bude do značné míry záležet na tom, jak budou jejich obyvatelé schopni a ochotni sladit nároky trhu i rozvíjejícího se turismu s požadavky ochrany přírody.


Kyrgyzský Alatau

Západní Ťan-šan se zvedá ze středoasijských stepí a pouští v pohraniční oblasti Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Začíná poměrně krátkými hřbety ve směru z jihozápadu na severovýchod (Pskemský hřbet, Čandalašský hřbet, Čatkalský hřbet), které se napojují na Talaský Alatau. Ten má už pro Ťan-šan typický západo-východní směr. Táhne se jižně od talaského údolí v délce asi 250 km a v horském uzlu jižně od Biškeku se setkává s Kyrgyzským Alatau. Na hranici s Kazachstánem začíná Kyrgyzský Alatau, který pokračuje směrem na východ až k západnímu břehu jezera Ysykkšl. Západní část hřbetu je poměrně nízká a v podstatě bez zalednění. Za počátek centrální části Kyrgyzského Alatau se pokládá oblast, kde se spojuje s Talaským Alatau a vytváří mohutný horský uzel s několika paralelními a vedlejšími horskými hřbety.

Nejvyšší část se zvedá jižně od Biškeku a kulminuje vrcholy Pik Semjonova Ťanšanského a Pik Korona. Několik dalších vrcholů dosahuje výšek kolem 4500 m. Celá oblast je ve vrcholové části silně zaledněná, v posledních desetiletích však ledovce ustupují. Ve východní části se Kyrgyzský Alatau opět snižuje, jen na několika místech přesahuje 4000 m, a to má spolu se sušším klimatem za důsledek slabé zalednění.

Michal Černý




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země