nahoru

Sladký domov blues. To je desetimilionová metropole Chicago

Jiří Kuliš8. května 2017 • 08:30
Sladký domov blues. To je desetimilionová metropole Chicago
foto: Jiří Kuliš

„Lidé si myslí, že blues je o smutku, ale při boogie se můžete pořádně rozdovádět…“ říkala ikona blues B. B. King. Blues je věčné a „Chicago blues“ je jednou z jeho nejzajímavějších forem. Blues patří k Chicagu stejně jako vítr a skvostná architektura.

Jít spát nebo dát přednost opakování filmu na kanálu HBO v hotelovém pokoji je v „domově amerického blues“ s početnými nočními hudebními kluby fatální chyba. Návštěva bluesového klubu je v Chicagu stejnou povinností jako návštěva Sears Tower, nejvyšší budovy USA. Pozor, vyšperkovaný „House of Blues“ v centru není právě autentický bluesový klub, ale ostatní vypadají jako z amerického filmu a blues v nich zní sedm nocí v týdnu až do rána.

Na ulici North Halsted bliká modrý neonový nápis B. L. U. E. S. Nevábně vyhlížející vstup hlídá metrákový černoch, pokladník a vyhazovač v jedné osobě. Za oknem září neonová kytara s reklamou na americký Budweisser a v rohu je přilepený fixem načmáraný program: Tonite: 9.3012.30 Wille Kent and the Gents with Bonnie Lee, 12.30 Pistol Pete. Vstup činí pouhých sedm dolarů v hotovosti. V zakouřeném přítmí posedávají u baru přátelé kapely, usrkávají bourbon a vodové pivo. „Ho’ya doin’, man?“

Reprodukované blues navozuje atmosféru. Hudebníci vybalují své nástroje. Makléři z komoditní burzy se hlasitě baví a sledují baseball v televizi nad barem. Ošuntělý interiér trochu připomíná starou vysloužilou tělocvičnu. Neuměle natřené stěny jsou polepené přebaly dobových elpíček, plakáty a fotografiemi. „Ladies and gentlemen, we’ll play the blues for you tonite, all nite long… Are you ready? I can’t hear ya! Are you ready??? Yeah!!!“

Mekka blues

„Větrné město“ se stalo domovem blues zásluhou migrace černochů z jižních plantáží do průmyslových měst severu. Koncem čtyřicátých let Muddy Waters, král blues, nahradil v Chicago Southside harmoniku kytarou připojenou k zesilovači a vytvořil charakteristický zvuk „městského blues“, typického pro Chicago. Blues se stalo lidovou zábavou v nočních klubech v černošských čtvrtích v jižní části města. Elektrická kytara blues zpopularizovala. Moderní elektrický zvuk kytary a líbivý taneční rytmus charakterizují styl zvaný „Chicago blues“ již více než padesát let.

Muddy a Chicago blues dalo základ i rokenrolu. Muddy Waters inspiroval Rolling Stones názvem (převzatým ze stejnojmenné skladby) i zvukem. Na jeho památku byla část 43. ulice v Chicagu pojmenována Muddy Waters Drive. Slávu chicagského blues šířili další skvělí hráči, jako Howling Wolf, Luther Allison, Jimmy Rogers, Willie Dixon nebo Buddy Guy. Většina těchto hvězd byli doprovodní hráči Muddyho Waterse. Chicagské blues začala po Státech šířit místní hudební vydavatelství Chess, Delmark, Veejay a další, sídlící na jižní části Michigan Avenue. Zde, na „Record Street“, nahráli Rolling Stones své druhé album.

Klasický bluesman Robert Johnson stvrdil pověst Chicaga jako Mekky blues ódou Sweet Home Chicago (Sladký domov Chicago). Zní každou noc v chicagských bluesových klubech, stejně jako oblíbené bluesové hity The Thrill Is Gone, Every Day I Have the Blues, Red Rooster. Hráče už nudí, hrají je jako přes kopírák, ale návštěvníci klubů je chtějí slyšet znovu a znovu.

Skladby zůstaly, jen se změnilo publikum a adresy klubů. Oproti padesátým a šedesátým létům dnes nezní živé blues v nočních klubech, jako býval vyhlášený Checkerboard Lounge na jižním okraji Chicaga, kde hrával Muddy a improvizoval i s Keithem Richardsem. Bluesová scéna se přestěhovala do bohatších částí na severu města v blízkosti středu a obytné oblasti Lincoln Park.

Blues dnes přitahuje spíše bělošské obecenstvo střední třídy a středního věku. „Afroameričané“ začali upřednostňovat hip hop a rap, aniž tuší, že blues dalo základ i těmto žánrům americké hudby. Podle jistého amerického výzkumu je elektrická kytara nejoblíbenějším nástrojem bělochů a rytmus bicích nástrojů oslovuje Afroameričany. Blues se hraje pro burzovní makléře, právníky, bankovní úředníky z firemních mrakodrapů, pro japonské i evropské turisty a obchodní cestující.

Bílí chtějí černé

Je po půl jedenácté večer. V malém klubu B. L. U. E. S. houstne dým, kapela pěkně šlape a atmosféra se uvolnila. Hosté si podupávají do rytmu a tančí na malém parketu před pódiem, na kterém se tísní basový kytarista Willie Kent a jeho džentlmeni. V rohu sedí osamocená, nenápadná stará dáma a upíjí kolu. „Už jako dítě jsem zpívala svým panenkám, vždy jsem chtěla zpívat a vždycky jsem jen zpívala,“ vzpomíná u baru. „Prosím, přivítejte hvězdu dnešního večera - paní Bonnie Lee!“ Bonnie se belhá od baru a na pódium k mikrofonu jí musejí pomáhat. Má kolem osmdesátky. Celý život zpívala v nočních klubech v Chicagu. „Chceš mě dole, nebo nahoře, udělám ti to, jak chceš…“ začíná mocným chraplavým hlasem, který člověka přiková k židli. V roce 1996 ji American Blues Foundation vyhlásila za nejlepší zpěvačku blues a objev roku. Pražská Lucerna by byla vyprodaná, v B. L. U. E. S. zpívá Bonnie jen pro pár desítek posluchačů.

Nedaleko přes ulici jsou spřátelené Kingston Mines - dvě scény se dvěma kapelami každý večer. Najdete tu místní štamgasty a černobílé publikum. Nedaleko „Magnificent Mile“, severní Michigan Avenue se značkovými butiky, je na ulici Clark populární Blue Chicago lákající převážně turisty svými stálicemi černé pleti. Větší kluby si udržují pravidelný program a účinkující, kteří se musejí zavázat, že nebudou hrát jinde. Chicagské celebrity blues, jako Buddy Guy, Otis Rush, Lonnie Brooks, Koko Taylor a Son Seals, koncertují na festivalech a v klubech i mimo Chicago. Pokud nevlastní svůj klub jako Buddy Guy, uvítají je rádi na kterémkoli pódiu.

Horší to mají hudebníci bílé pleti. Bílí bluesmani jsou diskriminováni, protože bílé obecenstvo chce vidět černé bluesmany - nejlépe staříky s velkým kloboukem a s černými brýlemi, jako Clearance Gaymouth Brown, Bo Diddley, Smokey Pryor, Hubert Simmlin, Eddie Shaw nebo Willie Kent. Takový se vytvořil prototyp hráče blues. Blue Chicago turisty nezklame, protože si udržuje v repertoáru vynikající, mimo Chicago málo známé bluesové zpěvačky („mojo mamas“) jako Pat Scott, Zoru Young, Granu Louise a Shirley Johnson, které doprovázejí věrné „černé“ kapely.

Blues je postaveno na jednoduchých textech o chudobě nebo lásce a jeho rytmus je sexy. Klubová vystoupení elektrizují publikum nejen kytarou, ale i erotickým podtextem. „Ukážu ti, jak by ses měl milovat… Víš, co je to láska?“ zve v Blue Chicago korpulentní Big Time Sarah plachého německého turistu na pódium. „Pěkně si na mě sedni a já ti ukážu, co je to láska. Obejmi mě, nestyď se,“ pokládá Němcovy zpocené ruce kolem svého objemného poprsí a zpívá Hold What You Got. Četné písně pojednávají o historii „městského blues“, o klikatých životních cestách generace černochů z ústí Mississippi, o vítězství nad útiskem a chudobou.

„No name“ hráči

Po půlnoci se v Buddy Guy’s Legends přesunuli hosté od barového pultu a kulečníků blíže k pódiu. Plně obsazený sál poslouchá se zatajeným dechem elektrickou kytaru majitele klubu. Buddy Guy je považován za nejlepšího bluesového kytaristu současnosti. Je chicagskou bluesovou „celebritou“ známou po celých Státech. Na parkovišti klubu stojí jeho luxusní bílý mercedes.

Každý bluesman ale nejezdí mercedesem nebo cadilakem. V Chicagu hrají desítky vynikajících hráčů blues, kytaristů, klavíristů, hráčů na harmoniku či bicí a zpěváků, kteří jezdí v rozpadajících se chevroletech nebo dodávkových fordech a bydlí v dřevěných domcích na nevábných předměstích. Někteří neumějí ani pořádně číst a psát, jiní jsou tělesně postižení a přivítají každou nabídku někde zahrát a přivydělat si. Hrají jako „neznačkoví hráči“ v doprovodných kapelách v nahrávacích studiích a malých klubech, roztroušených po chicagské oblasti. V klubech, kde se pije laciné pivo a špatná whisky.

Jedno však mají všichni černí hráči blues společné. Hrají v každém věku, s neuvěřitelnou energií a vyzařují obrovské charisma. Slovy Muddyho Waterse, jejich „mojo“, vnitřní náboj sexuální energie, pracuje naplno. („I got my mojo working…“) Většinou nemají žádné formální hudební vzdělání. Rytmus blues vychází odněkud z jejich nitra. Blues je totiž dar od Boha.


Elegantní Disneyland

Chicago je vyhledávanou víkendovou destinací pro návštěvníky z měst amerického Středozápadu, kde večer zavládne nuda a odkud musejí lidé jezdit nakupovat do předměstských nákupních center daleko u dálnic. Chicago je jiné - je to město s dokonalou infrastrukturou, s luxusními bytovými mrakodrapy, elegantními nákupními bulváry, s vynikající architekturou, vyhlášenými restauracemi a se znamenitými hudebními kluby. Chicago se tedy stalo jakýmsi bluesovým Disneylandem a Chicago blues obchodní značkou.

Jiří Kuliš




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země