nahoru

Toulky krajem Sikulů. Kdo byli tito obávaní válečníci a kde vznikl trdelník?

Jiří Sladký29. května 2017 • 09:00
Toulky krajem Sikulů. Kdo byli tito obávaní válečníci a kde vznikl trdelník?
foto: Jiří Sladký

Kdo byli Sikulové? Odkud přišli a co po nich zůstalo? Po stopách dávného etnika se vydáme jen kousek za hranice – na slovenské Záhoří (Záhorie). Pod soutokem Moravy s Dyjí historie nabízí nečekané souvislosti. Krajina sikulských lučištníků je dnes protkaná cyklostezkami nad malebnými lukami a lužními lesy. Najdeme v ní oázu klidu uprostřed nezvykle zachovalé přírody.

První vesnice pod soutokem se nazývá Sekule, v maďarštině Székelyfalva (čti sékejfalva), vesnice Sikulů. Ve zvláštním jménu se uchovala vzpomínka na zapomenuté etnikum. Po pádu Velkomoravské říše se po tři staletí od Malých Karpat podél řeky Moravy daleko za Bílé Karpaty rozkládalo tzv. konfinium, pohraniční pásmo Uher. Vylidněná země nikoho, kterou střežili z pověření uherských panovníků Sikulové. Maďarům podřízený nomádský kmen, který sem přitáhl odkudsi ze středoasijských stepí.

Terra Siculorum označují dobové kroniky jimi ovládané neklidné pásmo. Sporné území se táhlo až k řece Olšavě, na níž dnes leží Uherský Brod, a všude tam docházelo k občasným střetům a bitkám mezi českými vojsky a uherskými oddíly Sikulů. Kosmas v Kronice české vzpomíná smutný osud bojovníků sikulských průzkumných oddílů, kterým uřezali uši a nosy a poslali je zpět uherskému králi. Až Přemysl Otakar II. v r. 1260 po vítězné bitvě posunul hranici mezi oběma královstvími na dnešní linii, na bělokarpatský hřeben.

Dolů Moravou

Řeka Morava se valí k jihu daleko mohutnější než před soutokem a kolem ní ubíhá šestikilometrová niva. Teprve humna v Sekulích na písečném návrší stoupají nad poříční rovinu. Až sem kdysi zasahovala řeka Morava, proto je tu krajina plná starých tůní, jezírek, příkopů a kanálků procházejících skrz lesy, mezi poli a lukami. V pásu podél řeky, v místech, kde se kdysi klikatila, najdeme snad nejcennější středoevropské nivní louky.

Do krajiny ještě divočejší, než ji známe dnes, přitáhli středoasijští nomádi, aby tu vybudovali stálé i mobilní strážní stanice. Na opačné straně ochraňovaly konfinium již pevné kamenné hrady a v nich další kočovný kmen, Kumáni nazývaní také Plavci. Od nich pochází pojmenování několika vesnic pod Malými Karpaty a ústředního opěrného bodu, Plaveckého hradu.

Nejzápadnější kišlaq

Moravská niva je rovná jako stůl, ale sem tam se z ní zvedají drobné písečné vlny, které se na obou stranách Moravy, na Slovácku i na Záhoří, označují prastarým slovem hrúdy. S trochou štěstí na nich lze najít slovanské střepy zdobené vlnovkou. Jsou staré až 1300 let, pocházejí tedy ještě z časů před Velkou Moravou, ale slovanská sídla tu pokračovala až do maďarského vpádu. Celé území teprve čeká na solidní archeologický průzkum  – o překvapení nemusí být nouze.

Někde tady, nedaleko dnešních Sekulí, stával možná nejzápadnější kišlak v Evropě, obehnaný zimní tábor Sikulů. Nejspíš na jedné z písčin nad řekou, kterých se nikdy nedotkla povodeň. Na týchž místech, kde dlouho před nimi vznikly slovanské osady. Převážně zimní, ale možná i celoroční tábořiště ohrazovaly vyplétané ploty z proutí. Takovému plotu říkají lidé v Sekulích – snad aby zdůraznili jeho stáří – metuzalémský a vzácně ho ještě můžeme v zahradách uvidět. Najdeme ho i v Karpatech a dál na Balkáně a skoro takový dodnes pletou pastevci v íránských horách u Kaspického moře. U stálého strážního tábora byly ploty nejspíš vztyčené na valech a zpevněné hlínou do podoby jakési hradby. Zda uvnitř stávaly jednoduché dřevěné příbytky, anebo tradiční letní jurty, se lze jen dohadovat, odhalit stopy po kůlech v krajině by mohl teprve podrobný průzkum anebo letecká archeologie.

Co zbylo po Sikulech?

Nic hmatatelného, alespoň se zatím u řeky Moravy nic nenašlo. Ale přece jen něco najít můžeme. Sikulská jména a názvy i dnes zůstávají v krajině – stejně tak asijské rysy v tvářích vesničanů. Strážní kmeny si dlouho zachovávaly výsady podobné zemanským, neplatily daně, namísto toho na královské slavnosti posílaly z každého tábora jeden kus dobytka. Až kolem roku 1320 pohraniční posádky zanikly. Někdejší obávaní válečníci se usadili a splynuli s místními obyvateli poté, co tu vznikly vesnice a městečka.

Nedaleko Sekulí stojí při cestě křížek. „Založil Michal Dobša“ přečteme si nápis z roku 1842. To jméno tu zůstalo po Sikulech, příjmení Dobsa nebo Dobša považují historici za sikulské. A co znamená Oširid, Cipánoš, Čékre, Ciglád, Fók, Kišín? Místní názvy odvozené z tureckých či maďarských slov, která po založení vesnice příchozí obyvatelé převzali od Sikulů. Procházet nivou Moravy můžeme se starou mapou a přitom si představit, kde asi stával tábor, kde budovali záseky a hráze ze skácených stromů, kde plály ohně, kde pásli dobytek a kde se proháněli s luky na koních. Některá z pojmenování zůstávají v paměti vesničanů, jiná už ztratila někdejší obsah a na pomoc musejí přijít jazykovědci.

Krajina lučištníků

Na Osirét, doslova louku pradědů, snad kdysi Sikulové vyháněli stáda. Dnes je to oblíbené přírodní koupaliště po vytěženém štěrku, kam se také zdaleka stahují rybáři. Fók označoval v maďarštině potůček vyvěrající z jezera a stejnojmenným lesem opravdu teče. Čékre, Čeker nebo také Čertova studňa muselo být velmi dávno mrtvé říční rameno. Turecké slovo çukur znamená jámu vyplněnou vodou. Tedy přesně to, co tu bývalo už za Sikulů.

Staří rybáři tu pamatují na spousty hlubokých jezírek plných ryb. Z tureckého slova pochází i název dalšího z ramen Moravy, kterým nyní protéká vodní kanál – Ciglád. Slovo původně označovalo hráz, kterou tu Sikulové budovali – stavět neprostupné hráze, záseky, byla jedna z jejich povinností. Historicky nejcennější místní pojmenování je Kišín. Pláň kolem rozlehlých písčin nedaleko Moravy. Jeho význam už domácím nic neříká. Snad prý tam „kdysi“ stávaly domky, ale středověk je pro místní ryzí mytologie, stejně vzdálená jako „loňské léto“. Podle jazykovědců Kišín nepochází z maďarského kiš (malý), nýbrž mnohem pravděpodobněji z turkického kiš (zima). Tedy místo, kde stával zimní tábor, jakému se ve střední Asii a tam, kde žijí turkické národy, říká kišlak.

K Sikulům odkazují také jména vesnic v okolí. Třeba nejbližší Leváre (Velké a Malé) jsou vzpomínané jako Villa sagittariorum – osada lukostřelců, v maďarštině Lövővár. Lakšárska Nová Ves dostala jméno z maďarského lápsár, doslova mělký zarostlý močál.

Dvory otevřené dokořán

Současnost je v Sekulích už docela jiná. Při dovolené trávené třeba v Lednicko-valtickém areálu se nabízí udělat si vyjížďku do sousedního, skoro neznámého kraje se zvláštní historií. Lidové domy se štítem do ulice lemují historické trojúhelníkové náměstí – ještě před sto lety bývaly Sekule městečkem. Skvostem jsou barokní náhrobníky u opevněného kostela. Nízké kamenné stély s jednoduchým ukončením ve tvaru listů. Dnes se v Sekulích nesměle rodí turistika. Přijedete-li v pravou chvíli, můžete zavítat na Sekulské dvory. Slavnost místních řemeslníků se koná pravidelně v září a na jaře pak podobný, ale méně okázalý jarmark. Nejde o bombastickou akci typu znojemského vinobraní, spíš komorní „podujatie“ místních nadšenců, při kterém spolupracuje celá vesnice.

Víc než dvacet dvorů nejrůznějších řemesel a „gazdovských“ zručností symbolicky i doslova otevírá vrata návštěvníkům. Zástupci cechů, „cechmajstri“ v historických róbách, nejprve slavnostně slíbí, že budou obchodovat čestně a spravedlivě, aby jim starostka na dva dni odevzdala „obecní žezlo“. A že otevřený bude také rybářský, řeznický, lovecký, „pálenický“ a vinařský dvůr, nebude chybět tradiční zelí k pečenému masu z divočáka, lokše, zabijačkové pochoutky i bramborové placky. Pochutnáte si na fazolové polévce s domácími nudlemi i dobrém vínečku.

Co ochutnat v Sekulích?

Rázovitý informátor v režných „šalvarech“ by mohl být stejně tak ponocným jako obecním bubeníkem, všechno to dění má spíš ráz filmové grotesky než vážného příběhu, včetně „príhovoru pani starostky“. Dvory jsou rozptýlené, po dědině se jezdí na valnících v zápřahu anebo mikrobusem na vzdálené štace v borovém lese. Hospoda se během slavnosti změní v rybářskou baštu, kde se podává rybí polévka halászlé, ostrá a vydatná. Jak říkají místní rybáři, nejlepší úlovky nejsou v Moravě, ale ve starých ramenech. Kdysi, ještě před regulací Moravy, tu chytali zvláštními metodami, třeba pomocí tzv. fašiny. Posvazované větve omotané vodními rostlinami tlačili rybáři před sebou proti proudu až na břeh, kde posbírali uvízlé ryby.

Člověk se nestačí rozhlížet a neví, co ochutnat dřív. Trdelník neboli trdlo je tu trdeuko, ale nejzajímavější je malá bábovka sypaná ořechy – kugluf (z německého Kugelhupf). Otvor v ní není pro parádu, ale aby se těsto dobře propeklo a aby koláč rychle vychladl. Kdysi je místní hospodyňky vozily do Vídně, kde přišel ke svému jménu.

„Trojštátie“

Soutok Moravy s Dyjí je ze Sekulí a Moravského Svätého Jána mnohem přístupnější než z moravské strany, od Lanžhota či Břeclavi. Zatímco po moravském břehu je to pomalu na celodenní cyklistický výlet, při sekulských slavnostech vás tam zavezou za malou chvíli  – v upravené avii jako na pole, ale bez motyk. Až na malý úsek lužním lesem skoro na místo, kterému Záhoráci vzletně říkají Trojštátie. Meandrující řeka Morava byla v minulých staletích stále v pohybu. Soutok s Dyjí nezůstával na stejném místě, měnil se podle toho, jak postupoval vývoj meandrů obou řek, desítky až stovky metrů různými směry.

Kolem roku 1700, při změně koryta Moravy, vznikl v řečišti velký ostrov nazývaný Sančel. Z něj Dyje oddělila notnou část, nový ostrov dostal jméno Ostrovec. Oba ostrovy porostlé lesem se staly dějištěm sporů a poté ostrých půtek, při kterých se střetávali poddaní z rakouských a uherských panství, podobně jako to známe z mezinárodních konfliktů na řekách. Spory o vedení hranice utichly až s narovnáním Moravy v průběhu minulého století. Mezi Slovenskem a Rakouskem vyrostl silniční most, který nahradil ponton spuštěný krátce po roce 1990. Kvůli živočichům, vysoké i drobné zvěři a také žábám i bezobratlým, je přejezd přes most povolen jen za světla. Široké pohraniční pásmo je dnes součástí CHKO Záhorie a podobně je chráněna i rakouská strana.

Na odřezaných říčních ramenech v okolí soutoku, která kdysi tvořila zemskou a státní hranici, číhají bílé i popelavé volavky, nad korunami zakrouží černí čápi. Nad řekou se zvonivým pískotem ohlásí ledňáček a kolem břehů najdete bobří ohryzy. Vzácně tu hnízdí orel mořský a k největším raritám patří původní dunajští kapři, proti trofeji ze štědrovečerní tabule delší a štíhlejší.


ZÁHADA SIKULŮ

Původ Sikulů patří dosud k záhadám historické vědy. Jejich potomci žijí už jen jako etnografická skupina maďarského národa v dnešním Sedmihradsku. Bývali nesprávně považováni za zbytky Hunů anebo za Maďary. Pravděpodobně jde o západoturkický kmen, jeden ze tří kmenů Povolžských Bulharů. Ke starým Maďarům se připojili jako podmaněné etnikum a podle starého nomádského zvyku byli v boji nasazováni do předních linií. Je možné, že se do Panonské pánve dostali jako průzkumníci a výzvědné jednotky dřív než samotní Maďaři. Stali se z nich strážci hraničních oblastí. K jejich výzbroji patřil luk se šípy, ale také sekyrky, kterými budovali zátarasy. Sikulové používali staré turkické runové písmo – vzácně ho ještě užívají při práci staří maďarští řemeslníci třeba v Komárně.


JAK SE PEKL TRDELNÍK?

Tradiční záhorácké sladké pečivo je známé ze Skalice a okolí, ale připravují ho i jinde na Záhoří. V různých variantách, třeba jako je ta menší, hustě sypaná ořechy ze Sekulí. Je zajímavé, že jde o oblasti shodující se s dávným sikulským osídlením. Jenomže odkud pochází trdelník? Sedmihradští Sikulové, kteří se považují za dědice sikulských kmenů, ho tradičně pečou o svatbách, křtinách, svátcích a k přivítání hostů. Je pro ně národní zákuskem, kterému říkají kürtőskalács, volně koláč namotaný na rohy. Jedna z teorií mluví o tom, že jejich předci pekli těsto namotané na rohy, které nosili na přilbách. V další méně bizarní teorii byla těstem obalená roura od kamen a ta se pak otáčela nad žhavými uhlíky.


Tip autora

Protipovodňové hráze na břehu Moravy a paralelní asfaltky skýtají přímo ideální prostor pro kola. Malebná jezera s rákosím a vodním ptactvem, bývalá štěrkoviska, vytvářejí spolu s kanály a oblouky mrtvých říčních ramen zvláštní vodní krajinu. Jsme v pohraničním, skoro půlstoletí zakázaném pásmu, k němuž patří početné předválečné betonové bunkry, tzv. řopíky. Po cyklostezce lze stále po rovině přijet až do Bratislavy, v opačném směru vás cesta podél Moravy zavede do Skalice, kde končí hraniční úsek. Dál od řeky na sever a východ od Sekulí začíná Búr (Bor), i tady najdete několik vodních hladin, bývalých pískoven, které se staly součástí nenarušené přírody. Půvabná oblast písčin se tu a tam mění v rozlehlé vřesoviště se vzácnými druhy rostlin a zejména hmyzu. A pokud byste chtěli přehlédnout nivu Moravy pěkně z výšky, nehledejte tady rozhlednu. Pohled na prastarou krajinu Sikulů je nejpoutavější z rakouských kopců přes řeku. Návrší Zlatá hora (Goldberg) u vesnice Sierndorf se zvedá skoro 70 m nad nivu naproti Malým Levárům. Vděčný je výlet za habány do sousedních Velkých Levárů s poutním kostelem, ale hlavně habánskými domy, modlitebnou a muzeem.

Jiří Sladký




Starší články Lidé a Země