Brnox: Nechvalně proslulé romské ghetto, které budete milovat | Reflex.cz
nahoru

Brnox: Nechvalně proslulé romské ghetto, které budete milovat

Zuzana Šprinclová12. dubna 2017 • 08:30
Brnox: Nechvalně proslulé romské ghetto, které budete milovat
foto: Martin Hlavica

Že brněnský Cejl není romské ghetto, že by se mu nemělo hanlivě říkat Bronx a že to tady není jen černobílé? Právě o tom napsala knihu Brnox - průvodce brněnským Bronxem umělkyně Kateřina Šedá. Za knihu navíc letos obdržela cenu Magnesia Litera za publicistiku. Vydejte se s ní po čtvrti, kde lze zažít neuvěřitelné věci!

S Kateřinou Šedou se potkávám u Domu umění na Malinovském náměstí, kousek od historického jádra Brna.

Jen pár desítek metrů na východ začíná tak trochu jiný svět: Cejl, nechvalně proslulá lokalita obydlená převážně Romy. Jádro lokality je kolem ulic Bratislavská, Francouzská a Cejl. Říká se jí hanlivě Cigánov, Bubákov, brněnský Bronx nebo i Indočína. Tady se prý normálně z tramvaje nevystupuje, a kdo nemusí, sem nechodí. Kateřina Šedá tady před rokem a půl vystoupila a pustila se do boje proti předsudkům. Na Cejl se podívala jinak, než jsme zvyklí, a vytvořila jedinečný portrét místa a různých lidí, kteří tady bydlí (a zdaleka nejde jen o Romy). Některé z nich mi představila.

Hledám les, je tady někde?

Si vem šalinu.

A kterou?

To je jedno, na konci je dycky les. (z knihy Brnox)

Před Centrem sociálních služeb Josefa Korbela v Mlýnské ulici postává pár bezdomovců. Armáda spásy jim pomáhá přežít a mimo jiné tady provozuje i azylový dům s 92 lůžky. Zamčené vchodové dveře zabzučí a vcházíme dovnitř. Paní z kukaně nám zavolá Milotu Krejčí, která tady bydlí. Ze schodů se po chvíli řítí usměvavá důchodkyně v zástěře, veselýma očima září ve vestibulu mezi bezdomovci jako hvězda. Tady bych ji nečekala. Do domu Armády spásy se bývalá polygrafka dostala před devíti lety po smrti manžela.

„Louka je má kniha,“ říká hned úvodem Milota, která se na svém rodném Slovensku v Nízkých Tatrách naučila rozeznávat tajemství léčivých bylin. „Potkala jsem ji nedaleko v parku a domluvily jsme se, že nás tady provede a ukáže, jaké bylinky na Cejlu rostou,“ vysvětluje toto neobvyklé setkání Kateřina. A paní Milota nezklamala.

V zapadlých koutech, na silnici mezi koly aut, mezi odpadky i výkaly odhalila přírodní bohatství, které tady běžně člověk nevidí: petržel, planý rybíz, svlačec, jitrocel, pelyněk, pýr, kakost smrdutý i planý kmín. Tvůrce Brnoxu přivedla i k velmi originální zahrádce.

Pěstuje tady někdo marihuanu?

Každej. (z knihy Brnox)

Že v bývalém průmyslovém areálu narazíte mezi polorozbořenými domy na bezdomovce nebo narkomana, s tím se počítá. Že ale pouhých 700 metrů od hlavního brněnského náměstí najdete „vysquatované“ pole – to chce hodně rozdivočelou fantazii. Země je dnes zmrzlá, přesto z ní vykuje pár zelených listů. Zasadil je tady v opuštěném průmyslovém areálu Číňan, který využil možnosti volného prostoru a založil si tady pole, na kterém pěstuje nejrůznější exotickou zeleninu. Třeba sadec, čínské zelí, salát lociku, karbinec, koriandr setý, laskavec zelený.

Na Cejlu se lidé živí a bojují s chudobou, jak se dá. Někteří pracují načerno a jiní chodí každé ráno vsadit si do Fortuny. „Potkala jsem člověka, který mi podobnou činnost popisoval jako práci, kterou se dá uživit. Taky jsem to zkusila, ale moc úspěšná jsem tedy nebyla,“ říká Kateřina. A stejně jako čínský hospodář, najdou se tady lidé, kteří se ke své chudobě postavili „kreativně“.

Máte nějakou zajímavou příhodu?

Majitel zastavárny: Klasická příhoda…?

Zákazník: Mám kolo! Bereš ho? Majitel: Jo.

Zákazník: Tak mi puč pákovky, za chvíli ti ho přinesu. (z knihy Brnox)

Měsíčně sem lidé přivezou až 10 kg šrotu. Výkupen kovů najdete na Cejlu hned několik. Na dvorku Kovošrotu v Bratislavské ulici postává mladý muž Tomáš Vrána. Podnik zdědil po otci a kromě nedělí je tady každý den už devět let. Dobře zná zdejší obyvatele. A co nejzajímavějšího se mu snažili prodat? „Jednou tady byli i s urnou, ale to je zakázané vykupovat. To by mi ani moje vlastní svědomí nedovolilo,“ říká a vzpomene si na paní, která sbírala v okolí plechovky, magnetem třídila kovové a hliníkové, týdně jich přinesla 5 až 8 kg. „Ta už ale chodit přestala, prý teď sbírá papír.“

Neznáte tady nějaký dům, kde straší?

Mladá dvojice: Tady straší všude. (z knihy Brnox)

Vcházíme do domu č. p. 20 ve Vlhké ulici. Zdi chodeb jsou špinavé, do zničených schránek už zjevně dlouho nikdo dopis nehodil, zábradlí v prvním patře je rozebrané, ve vzduchu je cítit zatuchlo a v rohu stojí nevrácený nákupní vozík z nedalekého Alberta (říká se mu Romšpár). Podle Kateřiny Šedé je právě tato ulice a tento dům jeden z nejhorších v lokalitě, která v posledních letech postupně dostává novou tvář: opravují a rekonstruují se domy, stavějí se nové (např. multifunkční areál eFi Palace se startovacími byty, hotelem, kongresovým centrem i wellness). Do Vlhké dělníci nedorazili – zatím.

Potemnělou chodbou projdeme na dvorek plný nepořádku. Povaluje se tady kdeco: matrace, papíry, igelitky s odpadem. Štítím se tam i vkročit, abych v lepším případě nešlápla na myš, v horším mi nepřistál na hlavě něčí odpad. Běžně tady lidé vyhazují nepotřebné věci z okna. Cestou zpět si všímám otevřených dveří, ve kterých klečící žena vytírá podlahu svého bytu.
Je to paradoxní. O veřejný prostor se řada místních nezajímá, na své domovy ale dopustit nedají. „Většinou mívají uklizeno, čisto, někdy i křišťálové lustry,“ popisuje Šedá, která navštívila mnoho zdejších domácností. Ostatně v oknech jsou často vidět větrající se peřiny, což něco o zdejších hospodyňkách vypovídá.

Dům č. p. 20 ve Vlhké ulici má své místo v průvodci s ostatními budovami, kde má strašit. Na Cejlu se během války děly dnes těžko představitelné hrůzy: nacisté sem nahnali většinu židovských obyvatel města, i několik rodin se tísnilo v jednom bytě, a posílali je odsud na téměř jistou smrt – do Terezína nebo ghett v Minsku. Ani těsně po válce nebralo běsnění konce a o děsivém vyhnání Němců z Brna se dodnes nahlas těžce mluví. Válečné hrůzy se možná vepsaly do zdejších zdí… V domě ve Vlhké ulici prý Rusové postříleli Němce a lidé tady dodnes slyší střelbu. „Nevím, jestli je to mýtus, nebo to skutečně slyší. Ale řeklo mi to na sobě nezávisle hodně lidí,“ tvrdí autorka netradičního průvodce.

Romové v něm otevřeně mluví nejen o strašení, ale třeba i o předvídání budoucnosti (v knize najdete mobil na proslulou kartářku), zaříkávání nebo o smrti, které se prý tolik nebojí a k zemřelým chovají velkou úctu: „Když zemře starší bílý člověk, pozůstalí někdy donesou oblečení vysloveně ošuntělé, občas i špinavé. Rom donese pokaždé oblečení fungl nové, a když vybírají rakev, zvolí tu nejdražší,“ popisuje v průvodci po Brnoxu Pavel Cajzl, majitel pohřební služby.

Muž, asi 30 let: Je tady ještě šéf? (míněn Zdeněk Pohlreich)

Ne, už odjel.

On tady nezůstane? (z knihy Brnox)

Byla to velká událost, sláva, na kterou se holky pečlivě naparádily a lidé se prý z oken vykláněli tak, že málem vypadli. Na Cejl přijela celebrita: slavný šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. „Byl jsem tam poprvé v životě a musím říct, že mě šokovalo, jak ta lokalita vypadá, kouká se na to blbě,“ říká mi o svém „výletu“ slavný šéfkuchař. Srovnání brněnského Bronxu s tím originálem v New Yorku je ale podle něj mimo mísu: „V newyorském Bronxu jsem byl a tam je vám opravdu hodně nepříjemné vystoupit z auta. V Brně je to jen slabý odvar, růžová zahrádka,“ dodává.

Místní rodina Davida Polhoše uvařila Pohlreichovi typicky romské jídlo: halušky se sýrem a se slaninou, k tomu ještě zelný list s mletým masem a rajčatovou omáčkou. Pochutnal si a dal jim diplom. A do restaurace U Vlka (dnes už je to jídelna) zavítal i s televizním štábem, kde natáčel díl seriálu Ano, šéfe! Jdu se se svou průvodkyní Kateřinou k Vlkovi podívat. Cestou nahlížíme do zastaváren a ukrajinských potravin, kde jsou ruské speciality (od pohanky, zahuštěného mléka po solené okurky), ruskojazyčný tisk i knihy a třeba i březové metličky do sauny. Za stolem sedí bývalý ukrajinský novinář, který pomáhá lidem s pojištěním.

Jídelnu není zrovna snadné najít: člověk by ji na takovém místě ani nečekal. Je to jako bojovka: zmást vás nesmí ani bývalý průmyslový areál se spuštěnou závorou. Cíl je v rohu napohled opuštěného domu a výsledek je nečekaně obyčejný. Jídelna vypadá čistě, u stolu sedí pár chlapů, v nabídce je klasické české menu, nechybí guláš a výpečky. A s jakými dojmy a zážitky odjížděl z Cejlu Zdeněk Pohlreich? „Potvrdil jsem si, že tady žijí lidé, kteří využívají systém, ale nechci je strkat všechny do jednoho pytle. Potkal jsem spoustu sympatických a slušných lidí, kteří mají všech pět pohromadě a ten průser, co tady je, si dobře uvědomují.“

Na co se večer díváte v televizi?

Muž u baru: na Ordinacu Druhý muž: Taky na Růžovku.

Aha. A o čem to je?

Muž u baru: O čem asi… O ordinaci, ne? Druhý muž: Podle mě je to o jebačce.

Muž u baru: Ty vole, víš, jaký je to, když se musí naučit skuteční doktoři hrát? Kolik textů se musej naučit, a nemaj na to vzdělání? (z knihy Brnox)

Tento rozhovor zaznamenala Kateřina Šedá v baru Lambada. Ano, seriál Ordinace v růžové zahradě znají všichni, ať chtějí, nebo ne, a výjimkou není ani Cejl. „Uvědomila jsem si, že televize má na místní komunitu opravdu velký vliv,“ vysvětluje Šedá.

Oslovila proto scenáristu Pavla Klusáka s nápadem, že by mohl napsat díl o volbách. „K volbám tady příliš mnoho místních nechodí, proto mě napadlo spojit příjemnou věc s užitečnou a vytvořit díl Ordinace, který by motivoval lidi k volbám chodit.“

„Já vám řeknu vtip, chcete? Mám se dobře.“ (z knihy Brnox)

„Pozitivních zpráv o romské komunitě je v médiích bohužel málo. Třeba ubytovna Pohoda, o ní se taky mluví a píše hlavně negativně. Tak jsem se rozhodla tam jít a bavit se s nájemníky a překvapivě asi 99 procent z nich mluvilo o ubytovně pozitivně,“ říká mi Kateřina Šedá před budovou v ulici Cejl, kterou předchází děsivá pověst. Drogy, kriminalita, dětská prostituce… Přesto jsou za takový domov mnozí lidé vděční: mají totiž střechu nad hlavou, neskončili na ulici. A byznys s chudobou? Ten se tady naštěstí nekoná. Kateřina Šedá konfrontovala zdejší obyvatele a zjistila, že se jim majitel snaží pomoct; když třeba nemají peníze, uvaří jim polévku, dá nějakou práci, promine nebo počká s nájmem.

Majitel Václav Nový nás vede přes vrátnici a kolem uvázaného bojového psa s náhubkem potemnělou chodbou do své kanceláře se stolem, skříní a starou červenou pohovkou. „Bydlí tady teď asi 120 lidí. Jsme nejlevnější ubytovna v centru, ale turistický ruch je slabý, a tak tu jsou většinou lidé, co už nemají kam jinam jít,“ říká. Ubytovnu vlastní už pět let: „Co to tady provozuju, tak skoro vůbec nepiju, nekouřím, nefetuju a nechodím za ženskýma. Odrazují mě životy zdejších lidí.“

Pan Nový má dobrou náladu a povoluje i prohlídku. „Půjdu s vámi, ať se nic nestane.“ Ubytovna Pohoda není zrovna místo, kde by se člověk chtěl normálně ocitnout. V šeru chodby se tři postavy s žebříkem snaží cosi opravit a paní v triku až po kolena s nepřítomným výrazem v rohu cosi pomalu míchá v hrnci na malém vařiči. Vycházíme ven na dvorek, za některými okny skladují lidé potraviny. Zaráží mě asi čtyřmetrový ocelový plot, který odděluje Pohodu od protější budovy Ministerstva práce a sociálních věcí. Tady se střetly dva rozdílné světy.

Václav Nový odmítá o plotu mluvit, nechce prý mít problémy. Je to kontroverzní téma: i vyfotit jej zakazuje a další prohlídka se už nekoná. Před odchodem kolem nás ve vrátnici ještě proběhne houf romských dětí, které mizí v útrobách domu, a Eliška Kapitálová (26 let) s asi ročním chlapcem v kočárku tvrdí, že je tady spokojená. S manželem se museli odstěhovat z bytu a nový domov našli právě tady: stejně jako tchyně, která před nimi na ubytovně už bydlela. Když si prý Eliška brala za muže Roma, její matka plakala a otec to dodnes „nerozdýchal“.

Co má Bronx ve znaku, nevíte?

Nic. To je blbost.

A kdyby měl? Co byste tam dal?

Asi černo, aby nebylo nic vidět. (z knihy Brnox)

Střet světů, který je na dvoře ubytovny Pohoda tak signifi kantní, se odráží i v názvu knihy: Brnox – Průvodce brněnským Bronxem. „Snažila jsem se to tady nějak nově, pozitivněji pojmenovat, a tak změnit i pohled na místo samotné.

Z Brna-střed se nakonec stal Brnox, což podle mě skvěle spojuje řadu věcí.
Brnox obsahuje Brno, Bronx i vzájemný střet,“ vysvětluje Šedá. Ve své knize nechala promluvit Cejl napříč společenským postavením.

Slovo dostali spisovatelka Kateřina Tučková, bývalá superstar Monika Bagárová, ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová, deratizátor, pracovníci RWE (plyn se tady podle statistik nekrade víc než jinde v Brně), revizorka, bezdomovci i vězeň s tvrdou drogovou zkušeností. Našla zajímavé osobnosti: třeba malíře Tibora Tonku, který sestavil vůbec první romský kalendář na světě, nebo geniálního klavíristu Radka Bagara (11 let). Cestou mezi touto pestrou společností potkala lidi z různých koutů světa: z Vietnamu, Afriky, Ukrajiny, Arménie, Sýrie nebo Afghánistánu.

A poslední slovo? To dostal v knize pravoslavný farář Cristian Popescu, z Monastýru svaté kněžny české Ludmily. Schovává jídlo, které Romové často vyhazují (většinou jídlo podruhé neohřívají, protože jim připadá staré), a dává jej potřebným. V textu s názvem Závidím píše o postoji Romů ke smrti, o jejich veselí, bezstarostnosti a o křečovitosti a svázanosti pravidel bílé většinové společnosti.

Hledám byt v této lokalitě. Nevíte o něčem?

Se stěhujete sem?

Chtěla bych.

Tak chvílu počkejte, my se chcem všichni odstěhovat. (z knihy Brnox)

Muzeum romské kultury je přímo v centru Brnoxu v Bratislavské ulici. Před ním postává hlouček Romů a já po netradičním výletě usedám do klidu zdejší kavárny. Kromě současné výstavy o romských špercích se tu dozvíte mnohé z historie Romů. Ředitelka muzea Jana Horváthová přiznává, že o zdejší expozice mají zájem více lidé ze zahraničí: „U nás existují obrovské předsudky.

Společnost je protiromsky naladěná a najdou se i lidé, bohužel i mezi zástupci města Brna, kteří se touto ulicí obávají vůbec jít, nikdy sem nezavítají, protože nejsou schopní překonat ten obrovský předsudek.“ V muzeu denně už dvanáct let také doučují asi 60 romských dětí od první třídy po středoškoláky. Podobně jako jiné neziskové organizace na Cejlu se snaží dostat zdejší lidi z chudoby.

Všichni lidé, se kterými jsem v Cejlu mluvila, dostali stejnou otázku: „Co byste tady ukázali cizinci, máte tady své oblíbené místo?“ Nikdo o žádném nevěděl. Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová to shrnuje slovy: „Na Cejl prostě ne, ale odsud. Všichni chtějí pryč. A je vítězství, pokud se z ghetta někoho podaří dostat.“ Ano, pro někoho to může být vítězství, faktem ale je, že se Cejl mění a i přes všechny zmary, které tady stále jsou (od extrémní chudoby, kriminality, prostituce po lidi parazitující na sociálním systému), se sem v posledních letech stěhují noví lidé a firmy. Ať už proto, že umějí ocenit jedinečný genius loci, nebo třeba proto, že najdou levné bydlení v centru Brna. A sílí hlasy, které tak jako Kateřina Šedá tvrdí, že lokalita není jen strašidelným místem, kde žijí pouze nepřizpůsobiví Romové. „Bydlí tady normální rodiny, jsou tu fungující firmy, kam dojíždějí stovky lidí, a podle mě je tady na ulicích bezpečno,“ tvrdí Šedá. Nastal tedy čas, kdy se na Cejlu bude normálně vystupovat z tramvaje?


KATEŘINA ŠEDÁ

Kateřina Šedá (1977) žije v Brně-Líšni. Absolventka AVU získala v roce 2005 Cenu Jindřicha Chalupeckého za svůj projekt Je to jedno, v němž se snažila probudit svou babičku z letargie. Proslavila se mnoha sociálně laděnými happeningy: přiměla např. obyvatele obce Ponětovice, aby všichni v jeden den dělali totéž; současně vstali, šli na nákup, koupili to samé zboží… a ve stejný čas zhasli. Loni rozezpívala Helsinky, kam pozvala hudebníky z různých zemí, aby hráli lidem v tramvajích. Momentálně pracuje na projektu Made in Slavutyč, který se odehrává v lokalitě Černobylu na Ukrajině.


BRNOX – PRŮVODCE BRNĚNSKÝM BRONXEM

Víte, proč romské děti nenosí do školy na svačinu chleba s máslem, proč nenosí brýle, i když špatně vidí, proč by bezdomovci v parku chtěli rozdělit lavičky, jak pomáhají svědci Jehovovi, jaká je v lokalitě móda, k čemu všemu se dá využít menstruační krev nebo jak by vypadal Cejl s Tančícím domem nebo letištěm? Netradiční průvodce je koláží rozhovorů, reportáží, názorů, nápadů a vtipů.

Zuzana Šprinclová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země