Severní Bulharsko: Poslední výspa svobody pro evropské cestovatele a dobrodruhy | Reflex.cz
nahoru

Severní Bulharsko: Poslední výspa svobody pro evropské cestovatele a dobrodruhy

Markéta Kutilová13. dubna 2017 • 08:30
Severní Bulharsko: Poslední výspa svobody pro evropské cestovatele a dobrodruhy
foto: Markéta Kutilová

Kilometry písečných pláží bez turistů, hotelů a betonu. Pláže, kde si můžete jen tak postavit stan, rozdělat si oheň nebo chodit nazí, protože jste tam sami. Jeden z posledních ostrovů svobody v Evropské unii, kde se zastavil čas – to je severní Bulharsko.

Co jste kdy slyšeli o Bulharsku, tady na severu země zapomeňte, protože zde se život zastavil v dobách pádu komunismu. Na náves Durankulaku, vesničky sedm kilometrů od rumunské hranice, dojedeme ještě po asfaltce, ovšem dál se kodrcáme po rozmlácené cestě. Vítá nás obrovská socha neznámého sovětského vojína. Hned za ní stojí dvě šedé komunistické budovy. V jedné z nich je muzeum, protože v okolí jsou archeologická naleziště, kde badatelé nacházejí pozůstatky staroslovanských vesnic. Ve druhé šedé kostce sídlí místní knihovna a krčma, naproti v obdobné komunistické obludě sídlí obecní úřad a škola. Žije zde 238 obyvatel a další děti dojíždějí z okolních vesnic.

Podívejte se na krásy Bulharska z ptačí perspektivy:

720p 480p 360p 240p
Záběry Bulharska z dronuVIDEO YouTube.com

My se vydáváme děravou cestou kolem pravoslavného kostelíka až k obchůdku s potravinami pana Rumby. Před ním je slunečník se stolkem, kde se místní „strejci“ scházejí každé odpoledne na pivo. Naproti je kamenná zídka, za níž se skrývá naše obydlí – tradiční domeček s verandou a terasou. Patří české rodině, která si ho zde koupila v 90. letech. Tehdy zde byly ceny extrémně nízké. V Durankulaku jsou celkem čtyři domy, které patří Čechům.

České stopy

Jak později zjišťujeme, není to náhoda. Na pláži Durankulak kousek od vesnice totiž stojí pozůstatek československé stopy – zdejší kemp dříve patřil Ostravsko-karvinským dolům a severomoravští havíři se sem jezdili každé léto rekreovat. Však na tu dobu místní vzpomínají jako na zlaté časy. Lidi z vesnice tam měli práci. Teď má kemp nového majitele a je vidět, že to nejlepší má za sebou. Ovšem cedulka s připomínkou havířů zůstala.

„V roce 2003 jsem dostala tip od známých, že jsou zde levné domy. Sedla jsem do letadla a koupila tento dům. Byl opravdu za hubičku, ale chtěl spoustu práce,“ vypravuje naše domácí, Češka Pavla. Poté vytahuje fotky, jak dům vypadal, když ho koupila. Záchod – to byla díra v zemi, nad kterou stála dřevěná židle, do níž byl vyříznutý kulatý otvor. No, vynalézavost místním určitě nechybí. Za deset let Pavla proměnila ošklivý dům v oázu klidu a stínu, kde je terasa chráněna sítí proti komárům, kteří útočí se zarputilou pravidelností mezi 21. a 22. hodinou.

Ještě v den příjezdu se seznamujeme se sousedem, panem Mitkem. Ten se stane naším dodavatelem domácích vajíček a medu, který stáčí v malé tmavé místnůstce před našima očima. Lepší med jsme nikdy nejedly! Kilo za sto korun. Další sousedka má v garáži malou prodejnu, kde nabízí výpěstky z políčka. Sem posíláme děti pro rajčata, okurky, brambory a papriky. Opět se shodujeme – lepší jsme v životě nejedly. V kombinaci s místním slaným sýrem od Rumby si každý večer děláme božské „šopáky“. Místní seženou domácí rakiji, která se spolu s červeným vínem „Medvědí krev“ a bílým vínem „Oslí mléko“ stane věrným společníkem během teplých letních večerů.

Pláž jen pro sebe

Druhý den dychtivě jedeme k moři. Nejbližší pláž – Durankulak – je od vesnice čtyři kilometry. Před námi se otevírá pohled na nekonečnou písečnou pláž. Je zde pár lidí, většinou Bulharů. Kemp a restaurace, kde každý víkend hraje živá hudba. Pokud přemýšlíte, zda si můžete dovolit dát večeři na břehu moře, je to zbytečné. Jakékoli jídlo, včetně čerstvých ryb, vás vyjde do sto korun. A pivo za třicet. Prostě jako doma. Možná i proto později potkáváme starší český pár – babička a dědeček sem jezdili v dobách komunismu a teď sem vozí svoje vnučky. Pro děti je hned u pláže hřiště a kiosek s nanuky. V nabídce mají i tradiční bulharské jídlo – smažené rybičky caca. Nebo pivo značky Zagorka. Ale jinak nic, žádné hotely, promenády či betonová monstra.

Pokud máte pocit, že chcete být na pláži úplně sami, stačí popojít kousek dál po písčité cestě podél pláže a máte jistotu, že za celý den spatříte pouze pár živých duší. Máte-li chuť si zde postavit stan a jen tak bivakovat na pláži, nikdo vám bránit nebude. Takových stanů je zde na deseti kilometrech rozeseto asi dvacet. Večer si rozděláme oheň přímo na pláži a vychutnáváme kousek svobody a hvězdné nebe nad námi. Opékáme klobásy od Rumby a posloucháme jen šumění moře.

Bulharská Trója

I přes den je na pláži klid. Společnost nám dělá jen bezpočet ptáků kroužících nad mořem. Hned vedle pláže se totiž rozprostírá místní klenot: Durankulacké jezero, ornitologická rezervace, která hostí 256 druhů vodních a bahenních ptáků, včetně těch zapsaných v červené knize. Žije zde například vrabec podkrovní, rákosník plavý, kormoráni malí spolu s husicí rezavou a morčákem, který v dnešní době patří mezi ohrožené druhy.

Vedle toho jsou archeologická naleziště a místu se ne náhodou přezdívá bulharská Trója. Bývalo zde jedno z nejstarších staroslovanských osídlení v Evropě, které se datuje až do roku 6000 před naším letopočtem. Už v té době zde lidé kultury Hamandžia stavěli kamenná obydlí a vyráběli keramiku. Je zde největší starověké pohřebiště na světě s více než 1200 hroby a jedno z největších neolitických sídel v Evropě. Artefakty jsou k vidění právě v durankulackém muzeu.

Jezero dělí od pláže písečné duny, kterými se vine písčitá cesta. Ta se stává mojí běžeckou dráhou: na jedné straně mám nekonečné moře a na druhé se ve slunečních paprscích koupe hladina Durankulackého jezera. A kolem mě hejna ptáků.

Deset kilometrů od vesnice je další pláž – Krapce. Sem jednou týdně připlouvají delfíni – údajně až k pláži. My to štěstí nemáme, ale zdejší bílý písek a tyrkysově modré moře nám dává pocit, že jsme v Karibiku. V Krapcích je lidí na pláži o něco víc, ale opět stačí popojít kousek dál od plážového baru a jste zase sami. Hned u pláže je další kemp, kde můžete za 6 eur na osobu bydlet v malých skromných unimobuňkách. A nejsou-li vlny, můžete se zde projet i na červených šlapadlech nebo si půjčit kánoi. Cestou zpět málem přejedeme velkou želvu, která si to štráduje od moře do lesíka.

Krapce ovšem nabízejí i trochu rozmazlování v podobě bazénů. Hned u moře je hotel Yanitza, kde mají bazén s mořskou vodou a vedle malý bazén pro děti se skluzavkami. K tomu náleží i dětské hřiště a výborná restaurace s výhledem na moře. Děti si to zde zamilovaly, a tak zde trávíme tři dny. Na lehátku popíjíme místní růžové a plaveme v bazénu s výhledem na moře. Přepadne-li nás hlad, jdeme na výtečné mořské ryby.

Nejstarší maják

Cestou zastavujeme u několika stánků podél silnice. Každý se zde snaží přivydělat a nabízí před domem či polem svoje výpěstky či výrobky. Od mladých manželů kupujeme pět kilogramů báječných nektarinek, u stařenky kousek dál meloun přímo z pole a kousek dál zastavujeme u staré babičky, krčící se ve stínu akácií. Na stolku před sebou má vyrovnané háčkované kočky, tučňáky a želvy. Vedle dečky a šátky. Kupujeme růžovou vycpanou kočku a šťastné babičce přispějeme k důchodu 60 korunami. Má radost. Důchod zde je kolem 1500 korun měsíčně.

Ležení u moře máme ale po pár dnech dost, a tak jedeme na výlet do nedaleké Šably. Ospalé městečko, za kterým začínají další „karibské pláže“. V plážovém baru si dáváme nejlepší frapé na světě. Za 18 korun. Jedeme dál, až k bíločervenému majáku, který je nejstarším na pobřeží Černého moře. Nahoru však nemůžeme, je to vojenská zóna. Cesta od majáku pokračuje dál podél pobřeží až do vesnice Kavarna a k mysu Kaliakra. Úchvatný výběžek do moře. Stojíme 300 metrů vysoko nad mořem a moře máme z obou stran. Je to památeční místo. V dobách bojů s Turky v 15. století odtud podle pověsti skákaly do moře bulharské děvy, aby unikly znásilnění tureckými hordami. Jak pověst praví, svázaly si Bulharky copy navzájem a pak skákaly z útesu společně. Na jejich památku zde stojí bílá socha ženských postav. Je zde ale i restaurace, kaple a archeologické naleziště odrývající bezpočet studní a starověkých kostelů. Zde už sami nejsme, míří sem davy turistů z celého Bulharska. Angličtinu nebo jiný jazyk ale není slyšet ani zde.

Pokud se ale vydáte dál na jih, směrem k Varně, začnou břeh moře lemovat turistické komplexy, přibývat betonu, restaurací, diskoték a úměrně tomu se zvyšovat ceny i množství turistů. Toužíte-li po klidu, prázdných plážích a dovolené, kterou si můžete opravdu dovolit, pak sever Bulharska je to pravé místo. A určitě budete odjíždět s pocitem, že ten počet kilometrů za to stojí. Stejně jako my.


Než dojedete na prázdnou pláž

Naše výprava čítá dvě ženy a tři děti. Před námi je 1568 kilometrů. Naše okolí nás od cesty odrazuje – cesta je příliš dlouhá pro dvě ženy. Jsme dokonce varovány, že v Rumunsku nás okradou hordy zdivočelých zlodějů. Nejhorší část cesty máme za sebou, když překročíme území Česka. Přes Slovensko a Maďarsko se proženeme dálnicemi bez jediného hrbolku. Jediné zdržení nás čeká na maďarsko-rumunské hranici. Rumunsko není součástí Schengenu a obě strany kontrolují posádku i zavazadla.

Až do rumunského Aradu svištíme po bezchybných dálnicích. A 150kilometrový úsek z Aradu do Devy je silnice z hladkého asfaltu a ani vesnice jízdu neprodlužují, protože v Rumunsku nikdo rychlost nedodržuje. Děti tvrdě spí a my se rozhodujeme, že pojedeme přes noc. Silnice jsou prázdné, a tak se před svítáním dostáváme do hor – na slavnou Transfaragašskou magistrálu. Faragaš je nejvyšší pohoří Rumunska plné skal, ostře řezaných hřebenů, což si vychutnáváme i z auta, když sjíždíme serpentiny prudce dolů, abychom vzápětí zase všichni stoupali do strmých kopců. Cestu lemují vesnice, kde babičky v černých šátcích pasou kravky a občas se s nimi snaží přejít rušnou silnici. Značky „Pozor, kráva“ patří k nejčastějším. Kolem poledne jsme u rumunské metropole Bukurešť. Nemusíme centrem, obchvat nás hodí až na dálnici do rumunské Konstanty. Po 200 kilometrech nás čekají úchvatné výhledy na deltu Dunaje, který se zde vlévá do Černého moře. Posledním rumunským městem je Vama Veche – to se stalo přímořským turistickým letoviskem plným hotelů, obchodů, restaurací, hlučných barů a diskoték. Na pláži je hlava na hlavě. Rychle pryč. 1568 km jsme obě zvládly za 18 hodin. Beze spaní. Se střídáním po čtyřech hodinách to jde bez problémů. Po 8 km, hned za přechodem do Bulharska, začíná jiný svět.


TIP AUTORKY

Sever Bulharska je ideální destinací pro ty, kteří mají hluboko do kapsy – 14 dní u moře včetně cesty a ubytování vyšlo matku se dvěma dětmi na necelých 14 000 korun. Vyplatí se tankovat v Česku a pak až v Rumunsku. Nejlevnější benzin je v Bulharsku. Všude je zapotřebí koupit si dálniční známky, celkově ale na cestu tam a zpět stojí kolem 1500 korun. Pokud se rozhodnete cestou přespat, zarezervujte si pokoj předem nebo jeďte tak, abyste tam byli do večera. V noci se na nikoho nedoboucháte.

Markéta Kutilová




Starší články Lidé a Země