nahoru

Súdán: Drsná i pohostinná země objektivem českého cestovatele

František Štaud3. května 2017 • 07:00
Súdán: Drsná i pohostinná země objektivem českého cestovatele
foto: František Štaud

Horko pouště, tanec dervišů, pyramidy merojských králů, nekonečná pohostinnost obyvatel… Súdán, země s nepříliš dobrou bezpečnostní pověstí, nabízí neuvěřitelné zážitky a umí se dotknout srdce cestovatele.

V podvečerním šeru vypadají domky pastelových barev a malovaných vrátek jak z animovaného filmu. Následující scénář je rovněž jak z filmu, tentokrát spíše z kategorie fantasy. Po prašné cestě kráčí muž obtěžkán dřevěnými kládami, směřuje ke mně. Svalnaté ruce, ostré rysy ve tváři, ale konec konců i ty klády na ramenou budí respekt už na dálku. Za normálních okolností bych přešel na druhý chodník a přidal do kroku. Jsem ale zamotán v uličkách vesnice Tombos v severním Súdánu; chodníky tu nevedou a kontakt je tak neodvratný.

720p 480p 360p 240p
Letecké záběry merojských pyramid v SúdánuVIDEO Facebook.com

„Salam alejkum, odkud jsi a co tu děláš?“ Když se dozvídá, že jen tak bloumám po ulicích, fotím vesnici, je mi trochu zima a ještě jsem nevečeřel, věnuje mi nevěřící pohled, shazuje klády do prachu pod sebou, bere mě za rukáv a vleče k sobě domů, aby mi nabídl alespoň kávu a sušenky. Bushra Farah je místní farmář a mimoděk mi podává další důkaz o nezištné pohostinnosti Súdánců.

Už cesta z letiště skrze ucpaný Chartúm je zážitek s prvky dobrodružství a překvapení. Nevidím tu žádné neťuknuté auto a mému řidiči trvá zhruba deset minut, než si s kolemjdoucím minibusem vzájemně utrhnou nárazníky, postěžují si, koho to více bolelo, vrátí se do auta a se smířlivým „mushkila“ – tedy žádný problém – pokračují dál, do mumraje aut, oslíků, tuk-tuků, chodců a cyklistů. Je čtvrtek odpoledne, den před svátečním pátkem a všichni mají nutkavou potřebu být na ulici. Semafory ani četníci na křižovatkách nemají žádnou pravomoc, vládne tu právo silnějšího, rychlejšího, zkušenějšího, drzejšího – vše kromě pravidel silničního provozu. O to paradoxněji se jeví pokuta, kterou dostávám o pár dní později na okraji Chartúmu za údajnou jízdu na červenou. Sto súdánských liber (cca 370 korun), samozřejmě bez dokladu.

Víra ve víru prachu

Každý pátek za soumraku se v prachu a písku hřbitova Hámíd al-Nil na západě Omdurmánu setkávají súdánští dervišové, aby se tu oddali společnému tanci, modlitbě a meditaci. Dnes je seance okořeněna návštěvou velkého pátera a vše má tedy mnohem větší rozměry než obvykle, včetně reproduktorů a mixážního pultu.

Ponořeni po hlavu v meditaci a po kotníky v prachu, tančí dervišové kolem dokola v rytmu nemilosrdně hlasité hudby. Všímám si, že někteří ztrácejí sebekontrolu a dostávají se do jakéhosi transu. S nepřítomným výrazem v očích a slinami u úst mávají kolem sebe všemi končetinami a dřevěnými holemi. Fyzický kontakt je nevyhnutelný, až začínám litovat, že jsem vyzul boty a vkradl se mezi ně.

„Toto není modlitba, to je trans, abychom upustili stres ze súdánského života,“ ujišťuje mne jeden z „tanečníků“, když se po západu slunce rozcházejí.

Ve stejnou dobu, každý pátek před západem slunce, se na opačném konci města v Súk Sita, Hadž Yusef odehrává poněkud odlišná forma „upouštění stresu“ – zápasy núbijských bojovníků. Příchozím nabízí nevšední zážitek plný síly, potu a testosteronu. Dva soupeřící týmy svalnatých mladíků proti sobě vysílají jednotlivé zápasníky, aby v antukové aréně pokračovali v tradici vzniklé v Núbijských horách na jihu země někdy 3000 let před Kristem. Dnes už sice moderní gladiátoři nebojují nazí, jak je známo z fotografií z padesátých let minulého století, nýbrž v šortkách a tílku. Ani kůži už si nepotírají máslem a poprašek popela nahrazuje písek. Jinak ale zůstávají věrni tradici bojového umění: žádné pěsti, žádné údery, kopy, žádná krev.

Nejdříve kolem sebe opatrně našlapují v hlubokém předklonu, jako dva tetřevi při toku, než se popadnou za krk nebo nohu. Vítězem je ten, kdo skolí svého soupeře na záda do písku. To vše za bouřlivého povzbuzování diváků, kterých se tu kolem celé arény sešlo na několik set. Skandování davu je stále bujařejší a tu a tam se začíná vymykat kontrole. Všudypřítomní vojáci kolem arény mají plné ruce (a občas obušky) práce, aby zjednali pořádek. Rozhodčí v aréně disponuje minimálně 150 kilogramy živé váhy a obrovským respektem a přesně se západem slunce ukončuje zápolení, bez ohledu na výsledek.

Historie pod nohama

Pět set kilometrů na sever od Chartúmu, na ruinách Staré Dongoly, mám první příležitost trochu „pošlapat“ pradávnou historii. Přestože jsem v hlavním městě středověkého křesťanského státu Makúrie, nikde nevidím známky turistického ruchu.

Celou oblast mám jenom pro sebe. Procházím mezi hroby a hrobkami, a ať jsem sebeopatrnější, pod podrážkami bot mi neustále křupou střepiny starých džbánů, hrnců a jiné keramiky – je jich tu tolik, že se jim nedá vyhnout. A vesničané mě ubezpečují, že si je prý mohu vzít s sebou na památku, nejsou totiž příliš staré – pár set let. V Súdánu je všechno relativní, čas o to více. Jenom černá mračna netopýrů, která mě po setmění vyhánějí z útrob hliněných hrobek, jsou více než reálná.

Cestou dále na sever se zcela nečekaně za jednou dunou Núbijské pouště vynořuje místní škola. Skýtá osm tříd pro asi dvě stě dětí a čtrnáct učitelů. Chlapci a dívky se zde učí odděleně, a po počátečním ostychu se začnou projevovat jako všechny ostatní děti.

Zazpívají mi písničku, zapózují do objektivu a nakonec mě desítky arabských dívek v bílých hábitech obklopí na dvoře školy a chtějí se se mnou vyfotografovat. Ředitel školy Ibrahim Alahjabu mě provede po všech třídách a nakonec pozve i na oběd. Dnes se podává chléb kisra a univerzální hnědá omáčka z fazolových bobů. Jídlo je tradičně servírované do velké plechové mísy uprostřed sborovny. Jíme z ní všichni přítomní, na stojáka, bez příborů, pouze pravou rukou tak, jak je zde zvykem. V praxi to tedy znamená, že si celý učitelský sbor i školník máchají pravou ruku v omáčce, okusují chléb a olizují prsty. Můj rozmazlený žaludek a nepřipravená imunita si s tím naštěstí poradí a já mohu podobné seance absolvovat i ve všech dalších školách, které cestou navštívím.

Ve stopách Hanzelky a Zikmunda

Cestu přes Núbijskou poušť z Asuánu do Atbary prorazil první automobil v roce 1947, pilotovaný nikým jiným než slavnými českými cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. V knize Afrika snů a skutečnosti ji autoři popisují jako nesmírně náročnou, dobrodružnou a životu nebezpečnou.

Dnes se tu jako černý had s bílým pásem na hřbetu táhne nová asfaltka, zamotaná mezi dunami a o dobrodružství už nemůže být řeč.
Lemována je občas písečnými jazyky navátými neutuchajícím větrem, občas roztrhanými pneumatikami dlouhých kamionů a tu a tam zbytky velbloudů, kteří se jim nestačili vyhnout. Letargii z nudné cesty naruší jenom nečekaná díra v asfaltu nebo vojenská hlídka, které musím znovu a znovu předložit všechna svoje povolení k cestování a fotografování. A trochu toho žvýkacího tabáku na zlepšení nálady. Pokračuji pouští dál na sever skrze silný vítr a zvířený písek. Viditelnost je na pár desítek metrů, ale mapa slibuje, že po 400 kilometrech dorazím do Solebu.

Ve starověkém núbijském městě Soleb se ubytovávám na dohled slavného chrámu. Drátěná postel v tmavé kobce malého domku, elektřina proudí pouze mezi 20. a 22. hodinou večerní z dieselového generátoru, voda neproudí vůbec! Chrám je však nádherný a nakonec zůstávám déle, než plánuji, abych ho mohl fotit při východech a západech slunce a pod hvězdnou oblohou. Vystavěný faraonem Amenhotepem a zasvěcený bohu Amonovi, solebský chrám je podobný tomu v egyptském Luxoru – jenom méně opečovávaný a samozřejmě méně navštěvovaný. Za celou dobu tu nevidím jediného turistu. I po třech dnech patří stopy v písku pouze mně a Mohamedovi, hlavnímu správci chrámu.

Ten zde neúnavně každý večer vrací těžká kamenná torza na původní místa sloupů chrámové kolonády, aby je za pár dní našel opět na zemi. Soukromě mu říkám solebský Sisyfos.

Hororový hotel

Stavebním materiálem zde na severu je bahno z Nilu smíchané se slámou, uplácané do tvaru malých cihel a usušené na slunci. Všechny domky jsou stejné, jakoby vyklopené z jedné formy a stojí jenom díky tomu, že zde vůbec neprší – jinak by se roztekly na bláto. Jediné, v čem se liší, jsou vstupní vrátka. Ženy si s jejich malováním dávají záležet a samozřejmě je nadmíru důležité mít vrátka hezčí než sousedka.

Na příkré skále hned nad třetím nilským kataraktem vychutnávám dlouhé hodiny kouzlo samoty uprostřed africké noci. Poslouchám šumění řeky pode mnou a třpyt hvězd na temné obloze. Noc trávím v blízkém motelu na břehu Nilu – kdyby se tu měl točit béčkový horor, netřeba stavět kulisy. Děravé stěny, děravé stropy, děravé postele, popraskané plastové stoly, pod stropem slabá žárovka a líný větrák. V televizi snad z roku před naším letopočtem zrní americký wrestling, kobereček na modlení je nasměrovaný k Mekce. Spoluubytovaní Súdánci přebíhají mezi kobercem a černobílou obrazovkou tak, aby splnili svoje povinnosti vůči Alláhovi, ale zároveň neprošvihli závěrečný úder nějakého vlasatého amerického hromotluka. V mezičase mi Hasan, sedmnáctiletý kuchař, připraví výbornou rybu, bulti, vytaženou přímo z Nilu.

Nádraží v Karimě je třicet let opuštěné a tomu odpovídá i jeho vzhled a stav. Vítr si ve vzduchu pohrává s prachem, plastovými sáčky a novinovými papíry, na zemi zůstávají jenom sluncem znavení oslíci s vystouplými žebry. Přilehlá tržnice je podobná všem ostatním v Súdánu, spousta barev, vůní a pachů. Z přítmí malých stavení na mne vykukují veselé tváře – velké oči podtržené úsměvem bílých zubů. Kdybych přijal všechna pozvání na kávu, do smrti bych neusnul.

Před místním obchůdkem sedí stařičký prodavač a stěží se hýbe; nemám v úmyslu si cokoli kupovat, tak mi alespoň zdarma věnuje sušenky na cestu. Večeři si dopřávám v zařízení zcela mimo naše hygienické představy: hliněná stavba, uvnitř černá jako peklo, v plechové míse nedovařený hovězí žaludek testuje schopnosti mého trávicího systému až po samý okraj. Modlím se, abych to přežil, a fotím to, aby po mně zbyl důkaz, kdybych nepřežil.

Pyramidy králů

Na několik nocí si pronajímám domek na okraji města, poblíž hory Barkal. Každý večer vystoupám na její vrchol, hluboko pode mnou chrám boha Amona a směrem na západ siluety prastarých pyramid, pohřebiště merojských králů z prvního století před naším letopočtem. Slunce zapadá do zvířeného prachu nad horizontem a já přemýšlím, kolik podobných západů už tyto pyramidy spatřily.

Od nočního fotografování mě ruší nedaleký festival, na který přijíždí i politická delegace včetně viceprezidenta. Konvoj hummerů s po zuby ozbrojenými vojáky a naplno spuštěnými majáky a klaksony zcela ničí moje vnímání doposud poklidného Súdánu. Vojáci, kteří mě o půlnoci nahánějí u pyramid, snad abych neohrozil stabilitu země, mi na klidu také nepřidají. Akce naštěstí trvá jenom jeden večer a následující dny horu Barkal opět pohltí klid, ticho a tma. Při nočním fotografování pyramid pod roztočenou oblohou na incident dávno zapomínám.

Cestou po Súdánu mě každý večer po setmění fascinuje „večerní zábava“ mužů ve městech. Obrovská hliněná parkoviště téměř všech větších měst jsou vyskládána barevnými plastovými židlemi, kam se večer sjíždí mužská populace – autem, na motorce, kole nebo oslíku. Sednou si na nejbližší židli, objednají čaj nebo kávu a pustí se do hovoru se sousedem, jakoby se znali léta, ačkoli se třeba právě dnes večer vidí poprvé. Takto zde tráví každý večer po práci – tlachání, káva, cigareta nebo tabák pod dáseň. Žádné virtuální sociální sítě, žádný alkohol, televize nebo hudba. Prostě prvotřídní pokec a hvězdná obloha nad hlavou. A zítra večer na viděnou.

Cestou bin Ládina

Na začátku devadesátých let minulého století v Súdánu pobýval nechvalně známý arciterorista Usáma bin Ládin. Bydlel prý skromně, se čtyřmi ženami a několika koňmi, podnikal, investoval a podle slov mnoha Súdánců dělal mnoho dobrého pro celou zemi. Ze Súdánu byl na příkaz Ameriky vyhoštěn, jako podezřelý z terorismu, v roce 1996. Lehce omšelou, ale stále živou vzpomínku na bin Ládina a jeho léta strávená v Súdánu nabízí asfaltová silnice, kterou nechal vybudovat, a která mne vede z Atbary do Chartúmu. Zpět do hlavního města se ale ještě nechystám a u vesnice Begarawia vyhlížím slavné merojské pyramidy. Ze silnice vypadají jako řada vylámaných zubů, přesto se jedná o největší turistickou atrakci široko daleko. To znamená, zasazeno do súdánského kontextu, že tu člověk může narazit i na prodavače suvenýrů nebo na turistu.

Stan stavím za kopcem a pozítří tu skutečně potkávám cestovatele ze zahraničí, první za celou svoji cestu Súdánem. Pyramidy se datují do 8. století před Kristem a původně jich zde bylo kolem stovky, některé se však rozpadly, některé přikryl písek postupující pouště. Neprospěl jim ani Guiseppe Ferlini, italský hledač pokladů, který pyramidám ve 30. letech 19. století odstranil vršky. Zlato, které tu skutečně našel, nakonec skončilo v německých muzeích, zatímco Súdánu zbyly ruiny, které vypadají jako oběti se setnutou hlavou. Přes nepřízeň osudu tu genius loci zůstal v plné síle.

Před poledním žárem se schovávám v hospůdce vesnice Kabushia. Dívenka za pultem, Badria s krásnýma očima a bělostným úsměvem, umí uvařit výborný čaj a vyslovit dvě anglické fráze „How are you“ a „I love you“, a k pobavení všech spolusedících si půjčuje můj klobouk a obě fráze hlasitě střídá. Prostředí je neuvěřitelně fotogenické, sešlapaná podlaha, oprýskaná omítka na vysokých tmavých zdech, kdysi vymalovaných nazeleno. A velmi příjemná atmosféra klábosících mužů vyzařujících klid a pohodu. Majitel restaurace Abdaluahed mi na rozloučenou poradí, kde sehnat aragi, datlovou pálenku. Nejbližší černá palírna je sice až třicet kilometrů daleko, ale mě čeká ještě několik dlouhých a chladných nocí v poušti. Na rozloučenou mi Badria nabízí pytel sušených datlí a seriózní nabídku k sňatku! Datle neodmítám.

Předsudkům navzdory

Oblast chrámů Musawwarát as-Sufrá a Naq‘a leží v bezejmenné poušti na dohled od Chartúmu. Příchozím zabere návštěva největších merojských komplexů v průměru tři hodiny, já tu zůstávám tři dny. A kromě zřícenin starobylých chrámů, které mám opět jenom pro sebe, mohu krátce nahlédnout i do života místních beduínů. Sjíždějí se zdaleka k artéské studni, muži i ženy, děti i stařenky, s plastovými kanystry přehozenými přes hřbety oslíků. Vodu čerpají z osmdesátimetrové hloubky do kožených věder, napojí dobytek, potom sebe, umyjí si nohy i vlasy, napustí kanystry a stejně neslyšně jako přijeli, rozplynou se v tetelivém horizontu. Mám „štěstí“ i na návštěvu lékaře. Malý černý mužík přijíždí ve velkém bílém autě, beduíni jej vítají, sedíce na bobku v písku open-air čekárny a vyhlížejí svoji dávku antimalarik, přípravky proti bolesti nebo injekci glukokortikoidů.

Když jsem svým nejbližším oznamoval, že se chystám do severního Súdánu, jejich výraz ve tváři prozrazoval zděšení větší, než kdybych odlétal na odvrácenou stranu Měsíce. Súdán je bohužel svazován nejen mnoha ekonomickopolitickými problémy, ale také řadou předsudků.

Vracím se zpět do Chartúmu, v kalendáři uběhly tři týdny, na tachometru přes tři tisíce kilometrů. Po probdělých nocích si odvážím vyrýsované kruhy pod očima, po pádu z pyramidy zlomený kotník. Na paměťových kartách neopakovatelné záběry, ale hlavně – ve vzpomínkách neuvěřitelné příběhy úžasných lidí. Předsudkům navzdory.


Očima autora

Život beduínů jsem měl možnost několikrát zachytit na svých cestách po Africe a Blízkém východě, ale zde jsem byl ohromen jeho syrovostí. Bolestí zkřivená tvář staříka, trpělivě čekajícího v ostrém slunci, až lékař napotřetí trefí jeho žílu, vrásčitá stařenka dělící se o vědro vody s hubeným oslíkem; to jsou obrazy, které si chci uchovat hluboko v paměti a vybavit vždy, až budu nervózně přešlapovat v čekárně u lékaře, nebo až mi doma z kohoutku na povel nepoteče teplá voda.

František Štaud




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země