Vycházejí deníky snajpra 68. pěší divize Wehrmachtu, jenž za pouhý půlrok vyřadil 209 sovětských vojáků. A jednou z nejkrásnějších publikací posledních měsíců jsou po více než sedmdesáti letech právě vydané Deníky Ondřeje Sekory, který si v letech 1944–45 místo Ferdy Mravence maloval do skicáře obrázky hřbitovů, ubikací a otročení v pracovních táborech.
Po filmu Americký sniper, zachycujícím osud elitního odstřelovače z Iráku Chrise Kylea, a publikaci Odstřelovači II. světové války, vydané nakladatelstvím Mladá fronta, zareagovalo téže nakladatelství na zájem fandů o příběhy čelných představitelů této bezpochyby elitní složky ozbrojených sil. Odstřelovačské eso, nesoucí podtitul Deník z východní fronty a sovětského zajetí, jsou Jiřím Ohlídalem přeložené deníkové záznamy Bruna Sutkuse, snajpra 68. pěší divize Wehrmachtu, jenž za pouhý půlrok prokazatelně vyřadil 209 sovětských vojáků. To představovalo rekord, jakého v německé armádě v této branži zřejmě nikdo nedosáhl.
Sutkus pocházel z litevsko-německé rodiny usazené v baště německého militarismu – Východním Prusku. Jeho životní příběh by vydal na román, a to nejen kvůli jeho vojenským výkonům. Ty ostatně možná nejednoho člověka spíše popudí – je vůbec vhodné skýtat publicitu osobě, která v osmnácti vstoupila do SA a objektivně prodlužovala existenci vražedné mašinérie třetí říše? Nicméně chceme-li se vcítit do uvažování těchto lidí, není na škodu se s jejich životními zkušenostmi seznámit.
Sutkus koneckonců nedopadl ještě nejhůř – na rozdíl od miliónů svých kamarádů ve zbrani. Druhou světovou válku přežil stejně jako vyhnanství na Sibiři pod bdělým dozorem sovětských tajných služeb. Povolení vrátit se do Pobaltí obdržel teprve v roce 1971 a do již sjednoceného Německa se z Litvy vystěhoval po neuvěřitelných dvaapadesáti letech, v roce 1997. To už Sovětský svaz, proti němuž za války s takovou vervou bojoval, šest let neexistoval. Pravda, mnohem déle neexistovalo ani Sutkusovo rodné Východní Prusko…
Nakladatelství Mladá fronta je třeba pochválit za pečlivě zpracovaný poznámkový aparát, umožňující orientaci v desítkách místopisných názvů, osobních jmen a reálií vztahujících se k východopruskému, polskému, litevskému a ruskému prostředí, jenž v německém vydání chybí, a navíc transkripce některých jmen je tam chybná, což u narychlo psaných deníkových záznamů sice lze pochopit, ale je věcí vydavatele, aby je ohlídal. Toho se ten český zhostil se ctí.
„Nástup byl nedobrovolný, odchod nemožný, osud nejistý, konec nestanoven,“ píše historička Hana Kraflová o pracovních táborech ve svém doslovu k jedné z nejpozoruhodnějších a nejkrásnějších knih posledních měsíců. Tak nastoupil i duchovní otec Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka, Kuřete Napipi, českého rugby i českého komiksu. Deníky Ondřeje Sekory, publikace vydaná v minulém měsíci nakladatelstvím Plus, o tom podávají úžasná a zároveň strašná svědectví, slovem i obrazem.
Přetisk spisovatelových (a novinářových a ilustrátorových atd.) téměř dennodenních zápisků od 16. října 1944 do 2. dubna 1945 z pracovních lágrů v Kleinsteinu a Osterode odhaluje, co zde internovaní muži, často stejně jako Sekora manželé židovských žen, jedli (třeba tuřín, „bunkrovou polévku, první teplé jídlo po pěti dnech“, nebo taky nic), co všechno museli oddřít i co dělali v minutkách volného času – Sekora psal dopisy o třiceti povolených slovech své mamince, ženě i synu Ondrovi, schovaném u sestry na venku v Jevíčku; taky maloval a kreslil (karikatury spolutrpících včetně spisovatele Karla Nového, herce Oldřicha Nového nebo malíře Jaromíra Wíša) nebo jako nadšený amatérský entomolog pozoroval přírodu.
Originální, velkorysé, propracované grafické řešení Tomáše Cikána pak z knihy činí bibliofilův poklad: abyste se dostali ke kresbám ze Sekorova skicáku, musíte knize zajet „pod kůži“ a rozpárat nožem nerozřezané listy (tak si svůj skicák z nerozřezaných archů vyrobil i sám Sekora). V nich objevíte překvapení – malby znázorňující robotu, přesuny, odchody, zločiny a smrt.
(Text o Denících Ondřeje Sekory vyšel v dnešním Reflexu č. 29)
