Hra o trůny S06E04: Kniha cizince. A co na to říká Nejvyšší vrabčák | Reflex.cz
nahoru

Hra o trůny S06E04: Kniha cizince. A co na to říká Nejvyšší vrabčák

Kateřina Kadlecová16. května 2016 • 19:00
Hra o trůny S06E04: Kniha cizince. A co na to říká Nejvyšší vrabčák
foto: HBO

Máme za sebou čtvrtý díl GoT a zdá se, že po váhavém úvodním, rekapitulujícím dílu se všechno ustálilo na známém hesle „a po nás potopa“, respektive „a po nás krev a plameny“. Stejně jako třetí díl, Křivopřísežníka, režíroval dramaty nabitou Knihu cizince Daniel Sackheim, mimochodem jeden z nejžádanějších seriálových producentů.

Jak mu velel scénář, dopustil smrt jedné oblíbené ženské postavy (hádejte!), postaral se o husí kůži a slzy na krajíčku díky jednomu shledání po dlouhé době, vypálil jedno zásadní sídlo, a především vrhl všechny loutkovodiče z Králova přístaviště do uvažování o osudu Nejvyššího vrabčáka, který je přes svou okázale proklamovanou mírumilovnost jedním z největších zvířat v džungli na jih od Zdi. Hlavu sekty Vrabčáků hraje velšská hvězda JONATHAN PRYCE (68), která kmitá mezi náročnými dramaty na West Endu a broadwayskými muzikály, od představení Královské shakespearovské společnosti přes Gilliamovo opus magnum Brazil do rozličných bondovek, akčňáků a Pirátů z Karibiku. Reflex si s ním před časem popovídal v Londýně. 

Pane Pryci, dělal jste na tu roli konkurz?

Co to znamená, dělat konkurz? Prostě mi poslali scénář. Dobře se to četlo, Nejvyšší vrabčák byla silná, fascinující role. A pochopitelně mě lákalo stát se součástí Hry o trůny, o které všichni tak nadšeně mluvili.

A četl jste předlohu seriálu, Martinovu Píseň ledu a ohně?

Ne, tenhle typ literatury není pro mě. Navíc jsem knihy už kvůli podstatě své role nechtěl číst – Nejvyšší vrabčák do děje vskočí rovnýma nohama, neměl by o tom světě a jeho minulosti nic vědět. A možná jsem taky nechtěl být zklamaný. Co kdybych se podíval na všechny dosavadní řady a pak si řekl: „A sakra, tohle je teda ono? Mnoho povyku pro nic!“

Hrajete už téměř půl století. Neomrzelo se vám to?

Vůbec ne – divadelní prkna vás naučí vybírat si role obezřetně, abyste se neopakovali. A Hra o trůny je pro každého herce velmi vzrušující štace: vaše postava se zničehonic zjeví, vybuduje si svůj vlastní svět a naruší světy těch ostatních, změní pravidla hry. Vezměte si, jak Vrabčákova sekta a jeho kult dokázaly zamíchat kartami!

Existuje pro vás rozdíl mezi hraním na pódiu a na plátně?

Na kameru prostě jen mluvím o něco tišeji, to je celé. Ale práce je to tatáž, snad je v obojím mém hraní stejná opravdovost. Myslím navíc, že Hra o trůny stojí někde na pomezí těch dvou disciplín – je nesmírně intenzivní a na osobnost herce náročná, je vlastně dost divadelní. Už jen velikost celého projektu, majestátnost kulis a produkce, počet herců, opulentní kostýmy, archaický jazyk… Je to prostě epické představení o velkých tématech, o životě a smrti a lásce a moci a zradě; místy komedie a místy klasická tragédie. A ano, ta tragédie značně převažuje.

I díky Nejvyššímu vrabčákovi – v předchozí řadě jste královně Cersei uložil dost tvrdý trest. Jaké to bylo, poslat ji s oškubanou hlavou a úplně nahou na procházku rozvášněným davem?

No, vlastně dost zábavné… Ba ne, byl to pro nás pro všechny celkem šok, zjistit ze scénáře, co se jí stane – ulička hanby, veřejné ponížení. Bylo to náročné pro každého, kdo v té scéně hrál. Nejtěžší částí byly ty nadávky, které po ní museli plivat – chůze bez oblečení je jedna věc, ale poslouchat vulgarity od lidí, kterým někdo nakukal, aby vás deptali, to je o dost horší. Mimochodem, tresty, které jsem jakožto Nejvyšší vrabčák nařídil vykonat, čtěte tak, že se snažím dostat lidi na svou stranu a přinutit je, aby žili své životy jinak a lépe. A tím strávím i celou šestou řadu, žádné překvapení nečekejte.

V Nejvyšším vrabčákovi je zvláštní klid, jistota.

I ti nejzlovolnější padouchové světa jsou často nenápadní a tiší, za nitky uřvaných diktátorů můžou v zákulisí tahat neviditelní vlivní. V šesté řadě takhle Dan a David (scenáristi seriálu Dan Weiss a David Benioff; pozn. red.) vykreslili Nejvyššího vrabčáka a já mu dodal jeden specifický rys – abych tak řekl se Shakespearem a jeho Hamletem, lze se smát a smát - a lotrem být. Čím větší moc má, tím víc se směje, tím míň se na něj dá koukat, tím hůř jsou na tom jeho oběti. Je nesmírně záludný a úskočný – nikdo z lidí kolem není tak smělý, aby mluvil tak jako on o členech královské rodiny. Když přišel do sekty Vrabčáků, chtěl konat dobro, tedy tak, jak mu rozuměl, s tím, že účel světí prostředky. Takhle se chovají hlavy mnoha extremistických náboženských sekt v reálném světě, podívejte se kolem. Já sám našel pro svoji úlohu inspiraci v papeži Františkovi, který byl zvolen přesně v té době, kdy jsem byl zvolen i já do role Nejvyššího vrabčáka. František se veřejně angažuje ve prospěch nemocných, slabých a znevýhodněných, prezentuje se jako muž lidu – já to udělal také, a spousta lidí na internetu dokonce poukázala na naši fyzickou podobu. Jenže v případě Nejvyššího vrabčáka pak divák odhalí, že jeho náboženství je homofobní, že trestá určité typy sexuality. Trochu jako Islámský stát, nemyslíte? Tahle paralela je dost riskantní, nechci, aby mi po publikaci tohohle rozhovoru zaklepali na dveře – ale rozumíte, jak mocný Nejvyšší vrabčák je, když vzbuzuje takováhle srovnání s reálným světem? Když se mnou o Nejvyšším vrabčákovi mluví lidé, často ho vnímají jako toho špatného. Jenže on to je klaďas, vysvětluju jim – špatní, zlí a oškliví jsou všichni ostatní. On je jen přišel vytřídit jak plevy od zrna.

Proč Hra o trůny tolik fascinuje celý svět?

Kvůli svému ohromnému rozměru. Jde o zdaleka nejdražší seriál všech dob, natočit jeden díl šesté série stálo průměrně přes deset milionů dolarů. A pak taky pro kvalitu scénáře. Je to jako číst knihu, v každé epizodě jsou zřetelné kapitoly a spousta lákavých, exotických světů, které vás zvou k návštěvě. Když se koukáte na jiný seriál, kde vystupují postavy v lineárním časovém sledu, řeknete si buď, že to budete sledovat, nebo vás to znudí. Ve Hře o trůny si můžete vybrat jednu z mnoha příběhových linií, tu, která vás zaujme. A je to skvěle napsaná věc a nedělá z diváků hlupáky, naopak často testuje jejich představivost a paměť. Dan a David jsou zaprvé nesmírně inteligentní, zadruhé svým seriálem žijí a nade všechno jim záleží na názoru všech zúčastněných. Já přišel v půli páté řady a byl jsem tímhle jejich přístupem nesmírně překvapený – myslel jsem, že uvnitř týmu bude panovat spokojenost a taková ta líná jistota, že prostě stačí dělat totéž co doposud, když to už čtyři roky na publikum i kritiku zabírá… Ten jejich drajv a vůle se zlepšovat mě dostaly.

Při natáčení se potkáváte s několika mladičkými herci, pro které se Hra o trůny před šesti lety stala první hereckou příležitostí. Dáváte jim rady, nebo je v tom necháte vykoupat, ať zkušenosti nasbírají sami?

Četl jsem hloupou větu, kterou podle všeho kdysi pronesl Michael Caine: „Nikdy si nenechte radit od starších herců!“ No, možná si nenechávejte radit od Michaela. Já osobně si nikdy neodnesl lepší rady než právě od zkušenějších kolegů, které jsem měl tu čest sledovat při práci. Byl bych hloupý, kdybych z nich nečerpal. Samozřejmě se dnes nechci vměšovat do věcí mladých a stát jim v cestě, ale když vidíte, jak s něčím bojují nebo něco nezvládají tak, jak by chtěli, je naprosto přirozené se ozvat. Někdy v hraní není uvážlivý přístup to pravé, někdy jsou ve filmu tím nejvíc vzrušujícím, nejplodnějším momentem naprosté náhody. A v divadle o to spíš, protože je to podnik mnohem kooperativnější, tvůrci a herci si stojí blíž a víc se diskutuje. Já sám bych se každopádně bez rad a povzbuzení starších kolegů nikdy nikam nedostal. Třeba můj první hollywoodský film s Jasonem Robardsem, horor podle románu Raye Bradburyho s názvem Tudy přijde něco zlého – nemohl jsem se vynadívat na to, jak Robards sám sebe řídil na place. Nebo lidi jako James Garner (s tím Pryce hrál v komedii ze světa Wall Street Barbaři před branami z roku 1993; pozn. red.) – to byli moji idolové, ne nutně herečtí, ale dávali mi skvělý příklad v tom, jak se chovat.

Jaký vztah máte k Nejvyššímu vrabčákovi? Je důležité oblíbit si svou postavu?

Nemyslete, že se s ním ztotožňuju, všechno je to předstírání! Ale věřím v něj, v Nejvyššího vrabčáka, stejně jako v každou svou postavu – věřím, že věří, že koná dobro.

(Část tohoto rozhovoru vyšla ve speciální příloze Reflexu č. 17.)



Klíčová slova: hra o trůnyfantasyseriálzapnutá bedna



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější