75. výročí narození básníka Václava Hraběte: O Hraběcích rocích a právních krocích | Reflex.cz
reklama
nahoru

75. výročí narození básníka Václava Hraběte: O Hraběcích rocích a právních krocích

Ludvík Hess12. června 2015 • 17:00
75. výročí narození básníka Václava Hraběte: O Hraběcích rocích a právních krocích
Václav Hrabě
• foto: 
archiv

Letošní dvojité jubileum významného českého básníka Václava Hraběte (13. června 1940 – 5. března 1965) neponechalo v klidu jeho přátele a ctitele. Nakladatelství Torst vydalo knížku vzpomínek Jiřího Kalouse, jeho spolužáka, pojmenovanou nešikovně Hraběcí roky. Aby bylo vůbec jasné, oč se jedná, přebalil Torst více než třísetstránkový svazek žlutou mašlí se slovy „Václav Hrabě 1940–1965“.

reklama

Šestasedmdesátiletý někdejší učitel a úředník Kalous si ve své prvotině až zázračně detailně vzpomíná na historky svých vysokoškolských studií, jež často prokládá důvěrným „Vašek“, a přidává další snad tři stovky jmen, precizně uvedené ve jmenném rejstříku. Kalous mi ve svých vzpomínkách potvrdil, že Václav Hrabě byl levičák, nově jsem se dozvěděl, že byl obdivovatelem Nikity Sergejeviče Chruščova, někdejšího prvního tajemníka sovětské komunistické strany.

Zmiňuje též, že navzdory své pověsti beatnika se básník rád elegantně oblékal – nosil obleky, nakoupil dvouřadé sako, vázal si kravatu či motýlka. Kalous popírá, že by Hrabě užíval drogy; mně naopak všichni básníkovi přátelé vypravovali, jak mu sháněli tehdy módní fenmetrazin… Leccos k tématu by se jistě našlo i v knize 12 taktů pro Václava Hraběte, jež vyšla před pěti roky a do níž její autor Jiří Žák posbíral vzpomínky přátel a archiválie.

Redakce Reflexu mě poctila, když mi Kalousovy Hraběcí roky dala k recenzi, snad proto, že jsem jako první básně Václava Hraběte vydával. Leč zklamal jsem: Není co psát, není co číst, další zbytečný svazek na světě.

Hrabětovy verše jsou v nejrůznějších verzích opakovaně vydávány, je jich plný internet; zpopularizovalo je zhudebnění Mišíkovo i knižní výbory Stop-time, Blues v modré a bílé nebo porevoluční Blues pro bláznivou holku. Mladý poeta však nepsal jen milostné básně, ale taky vyznání dělníkům či vyjádření obdivu k Fidelu Castrovi. V nepublikovaných písních nacházím texty poplatné době (Václav Hrabě pocházel z dělnické rodiny).

Václava Hraběte tisknu od roku 1965 v literárním časopise Divoké víno (nyní na www.divokevino.cz), v jehož posledních třech číslech jsem postupně publikoval 46 básní, jež považuju za jeho životní práci. Je jich málo? Nebo hodně? Jsem si jist, že výběrem dalších bych básníkovi spíš uškodil, než pomohl. Básně editoval Jiří Růžička, básníkův spolužák a přítel, znalec jeho poezie, hudební skladatel, klavírista a varhaník. Uvedl verše do původní podoby, protože padesát let přepisování se na nich podepsalo mnoha vydavatelskými změnami.

Respektoval jsem Růžičkovy úpravy, i výběr je náš společný. Básně jsem doplnil vzpomínkami jeho přátel – Jiřího Růžičky, Josefa Rebce, Petra Kvačka, Marcely Maxové a poslední básníkovy milenky Sidonie Jiravové –, a přidal jsem staré fotografie a dopisy básníkovy maminky Magdaleny Hrabětové adresované Marcele Maxové. Jsou zoufalým dokumentem o babičce, která se marně se snaží navázat kontakt s Hrabětovým synkem Janíkem, žijícím se svou maminkou Olgou a jejím novým manželem Miškovským, jenž dal chlapci své jméno. Všichni včetně Václava Hraběte bydleli ve společném bytě v Janské ulici na pražské Malé Straně. Básníkův život tu vyhasl 5. března 1965 a jeho otrava oxidem uhelnatým je dodnes zdrojem dohadů a nenávisti.

Vstoupil jsem do té neveselé společnosti, a dnes jsem nejen prvním vydavatelem Václava Hraběte, ale taky prvním, na nějž jsou pro zveřejnění básníkova díla a rozhovorů s jeho přáteli podány žaloby, a dokonce trestní oznámení. Jejich původcem je Jan Miškovský, básníkův syn.

Ludvík Hess


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama