Exkluzivní rozhovor s Martinem Freemanem, Bilbo Pytlíkem z Hobitů: Je těžké se mnou vyjít | Reflex.cz
reklama
nahoru

Exkluzivní rozhovor s Martinem Freemanem, Bilbo Pytlíkem z Hobitů: Je těžké se mnou vyjít

Tereza Spáčilová19. prosince 2014 • 07:00
Exkluzivní rozhovor s Martinem Freemanem, Bilbo Pytlíkem z Hobitů: Je těžké se mnou vyjít
Martin Freeman
• foto: 
© New Line Cinema

Už po prvním týdnu, co film Hobit: Bitva pěti armád, vstoupil do českých kin, je jasné, že se bude jednat o divácký trhák. Představitel Bilbo Pytlíka, britský herec Martin Freeman (43), poskytl Reflexu exkluzivní rozhovor, ve kterém hovoří o novém Hobitovi, ale i své další práci.

reklama

Malý a milý – řekněte tahle dvě slova před Martinem Freemanem a odejdete se zlomeným nosem. „Už jako dítě jsem byl ,k zulíbání‘, ten, co snad ani neumí být zlý. Po Kanclu mě sice líbat přestali, ale zase mi všichni posílali panáky – Tim Canterbury přece nikdy neodmítne. No a teď jsem Bilbo Pytlík. Potřebuje to snad komentář?“ Aby bylo jasno – Martin Freeman Je milý. Zvládá společenskou konverzaci, umí se smát a neříká No comment. Prostě jenom není ,pytlík‘. Ač mu režiséři rádi přidělují role něžných troubů, sám k nim má asi tak blízko jako jeho Watson k Marlowovi.

Když se v Londýně loučil s tolkienovskou ságou, jejíž poslední díl, Hobit: Bitva pěti armád, právě vstoupil do kin, kolegové tesknili, ale on se tvářil téměř šťastně. „Považuji se za poměrně sentimentálního člověka, ale ne pokud jde o práci. A už vůbec mi nebudou chybět chlupaté hobití nohy,“ odrážel otázky, zda mu není líto, že pro něj skončilo jedno velké dobrodružství.

S dušínovskou image herce, který se rozpačitě culil, i když z něj v Lásce nebeské udělali pornoherce, úplně neladí ani jeho, řekněme, jadrný slovník. Za všechny výrok na téma v Británii velmi populárních anekdot, jež se vyrojily s sherlockovským seriálem BBC. „Ian McKellen mi poslal jeden z těch vtipů, v nichž figurujeme s Benedictem Cumberbatchem jako homosexuální Watson se Sherlockem. ,Znáš to?‘ ptal se mě účastně. ,Iane, drahý, kdybys jenom věděl, jaký jiný pí.oviny já znám,‘ odvětil jsem. Radši jenom v duchu.“

Když Ian McKellen, váš kolega z Hobita, vyprávěl o svém loučení s Gandalfem, měl na krajíčku. Skutečně jste konec Jacksonovy ságy neobrečel?

Nemám rád nastavování a předělávání, potřebuju, aby věci měly začátek a konec. Přijde mi to přirozené, člověk za sebou přece musí vidět i výsledky. Od chlápka, který dělal Kancl, filmy o Hobitovi a teď desetidílné Fargo, to zní, pravda, asi trochu nepatřičně, ale všechny tyhle tituly skončily ve správný čas, takže ve skutečnosti to dává smysl. Navíc – kdyby se mi náhodou zastesklo, existuje DVD přehrávač, kde si všechno hezké můžu připomenout. Ne, skutečně se netrápím.

Je pravda, že si byl hobití tým bližší než jiné štáby?

Máte pravdu, že jsme spolu strávili víc času, než je obvyklé, navíc tak trochu v izolaci, daleko od všeho, co známe. Vznikly pevné vazby, které se asi jen tak nerozpadnou. A já jsem za ně vděčný. Stejně jako za celou tu zkušenost. Chtěl jsem jen říct, že čím déle se věnujete jedné věci, tím víc se těšíte, až skončí. Ostatně i já jsem po tak dlouhé době musel lézt kolegům na nervy, není zrovna lehké se mnou vyjít.

V jakém smyslu?

Mám sklony k bručounství. Nejsem typ člověka, který by se hned s každým přátelil. I když tak na lidi často působím.

To musíte trpět, fanoušci se asi přátelit chtějí.

Snažím se si to nepřipouštět. Kdybych se zabýval tím, že pokaždé, když půjdu na poštu, budu mít za zadkem pět natěšených lidí, nemohl bych na tuhle profesi ani pomyslet. Natož na roli v kultu, jakým jsou Tolkienovy příběhy.

Funguje tahle metoda?

Moc ne. Ale poté, co mi jako Timovi z Kanclu fanoušci pravidelně zvonili na dveře mého londýnského bytu, přestěhoval jsem se na venkov a je to o něco lepší. I když jen tak zajít do hospody nemůžu ani tam, už totiž neposílají pivo jen Timovi, ale i Watsonovi.

Jak moc vám seriál o Sherlockovi zamíchal kariérou?

Kariérou ani ne. My Britové jsme zvyklí dělat televizi, patří to k národní tradici, takže Sherlock je v podstatě jen další televizní titul v řadě.

S výjimečnou sledovaností, ovšem.

Zaskočilo nás, jaký hit se z něj stal. Přihodilo se to doslova přes noc, vyšel jsem z domu a najednou nás všichni řešili. V Británii Sherlocka sledují milióny lidí, a to včetně mého učitele, instalatéra a prodavače z trafiky. Jádro fanoušků – to nejviditelnější a nejslyšitelnější – tvoří hlavně náctileté dívky, což mě trochu překvapilo, u televize většinou sedávají starší ročníky. Ale tím líp, je skvělé mít publikum, které překračuje hranici jedné generace.

Za roli Watsona máte Emmy, nejprestižnější televizní cenu vůbec, k tomu hrajete zbožňovaného Hobita. Už jste si stihl sednout a říct: Sakra, já jsem ale kabrňák?

Moc dobře si uvědomuju, že mám kliku. Vlastně to sám sebe učím říkat nahlas, protože vím, že to není navždy – úspěch je vrtkavá věc a mně ho teď bylo dopřáno až nespravedlivě moc. Znám spoustu prvotřídních herců, jimž se nic podobného nepřihodí celý život. Svého času jsem měl tendenci shazovat svou účast v Kanclu, byl jsem alergický na škatulku Tima Canterburyho a tvrdil, že budu zklamaný, když mi zůstane nadosmrti. Zpětně bych si nafackoval. Kancl je mimořádný seriál a já v něm byl dobrý, to už snad zpětně můžu říct. I kdyby po Timovi nepřišla žádná jiná velká role, dostal jsem šanci, jakou mi druzí můžou závidět. A že jsem se od sitcomu dostal až k roli v jedné z nejpopulárnějších franšíz? Lidi se mě občas ptají, jestli jsem si uměl představit, že budu tak strašně úspěšný a slavný. Představit jsem si to nedokázal, mohl jsem maximálně snít. Asi jako o tom, že dostanu ve dvaceti Oscara – pravděpodobnost, že se to splní, byla stejně nízká. Takže bůh zachovej, nemůžu být spokojenější.

Jak vlastně vypadá vaše spolupráce se „Sherlockem“ Cumberbatchem? I na Hobitovi jste dělali oba.

Ale neviděli jsme se při tom. Hobit je obrovská produkce a Benny v ní „jen“ mluví (Cumberbatch dal hlas postavě draka Šmaka; pozn. red.), takže jsme se sešli maximálně párkrát u kafe o pauzách mezi jednotlivými scénami. Každopádně je jedno, jestli stojíme na placu miliardového projektu, nebo se proháníme ulicemi domácího Londýna – fungujeme na tomtéž principu. I kdyby někoho z nás omámilo ego, respektive pocit, že jsme slavnější, a tudíž lepší, ten druhý by ho zase rychle srovnal. Britští herci mají výhodu, že se často znají z divadel. A hrát si na hvězdu před někým, s kým den předtím stěhovali kulisy, si zkrátka nedovolí.

Co to je mezi vámi za chemii, která diváky tak baví?

Nevím. Projevilo se to už na castingu k Sherlockovi, kde byl jasný představitel titulní role, ale nemohli k němu najít Watsona. Já první kolo trochu zvojtil. Přátelé mi později připomněli, že jsem snad ztratil peněženku a já z toho byl poněkud rozladěný. Agent mi následně volal, že jsem se jim nezdál dostatečně nadšený pro věc. Rozhodl jsem se to popřít novým pokusem, který už vyšel – mimo jiné právě proto, že ke mně posadili Benedicta. Zcela přirozeně jsme se sladili, máme podobný rytmus, podobný typ humoru.

Neměl jste zpočátku k modernímu Sherlockovi nedůvěru?

Pochopitelně jsem si pomyslel, že vstupuju do jámy lvové, Sherlock je v Anglii nedotknutelný symbol. Ale scénář byl brilantně napsaný, a navíc za ním stáli Steven Moffat a Mark Gatiss, takže jsem se od předsudků oprostil a prostě věřil, že to vyjde.

Říkáte, že nemáte rád nastavované kaše. Kolik dílů Sherlockovi dáváte?

Dokud bude tak dobrý jako dosud, nemám důvod se ho neúčastnit. Mluvíme o nadprůměrně dobře natočeném seriálu s excelentním Bennym a prvotřídním obsazením. Postavy mají vnitřní život, nejsou to ploché figurky a vyvíjejí se. Navíc mám pocit, že hodně z toho dobrého se rodí z přímé interakce mezi mnou a Benem. Prostě si stoupneme před kameru a je TO tam. Zní to možná trochu nadutě, ale holt to takhle cítím.

Zažil jste něco podobného s jinými herci nebo u jiných filmů?

Unikátní atmosféru měl i Hobit. Neumím to popsat, ale každý, kdo nás na Zélandu navštívil, ví přesně, o čem mluvím. Stačilo vejít na plac a okamžitě jste věděli, že je něco jinak. Bylo to takové kouzlo, pozitivní kletba. Doslova.

Na Zélandu jste pobývali mnoho měsíců. Snášel jste to dobře?

Na jednu stranu jsem se cítil jako ryba ve vodě, mohl jsem objevovat něco nového a země mi přirostla k srdci. Horší bylo, že mě to odtrhlo od rodiny. Mám dvě malé děi a báječnou ženu (Watsonova partnerka ze seriálu Sherlock, herečka Amanda Abbingtonová; pozn. red.), a tak jsem citově poněkud strádal. Vždy, když dostanu scénář, zajímám se v prvé řadě o to, nakolik mě ochudí o čas strávený s blízkými. A když už někde jsem, snažím se co nejdřív vrátit domů. Nicméně třeba zmiňovaný Sherlock je co do časové logistiky paradoxně mnohem nesnesitelnější než Hobit.

Co nejcennějšího vám role Bilba dala?

To ještě nevím. Člověk potřebuje odstup, aby věci patřičně docenil. Možná jsem se trochu zklidnil. Když na něčem děláte tři roky, musíte se naučit šetřit energií. Já to nebyl zvyklý dělat, film jsem vnímal jako sprint a až na Zélandu jsem zjistil, že jde spíš o maratón. Herec se zkrátka musí umět soustředit, což mě naučil právě Hobit.

Jak vás vlastně Peter Jackson přesvědčil, abyste vzal roli, kterou už před vámi hrál Ian Holm?

Řídil jsem se jen prostými fakty: Mám rád Petera? Mám. Mám rád Tolkiena? Mám. Umí Peter točit Tolkiena? Umí. Tak co víc bych chtěl? Věděl jsem, že to bude náročné, že budu nosit směšné šaty a půl roku v kuse neuvidím děti, ale stálo mi to za to. Člověk si musí uvědomit, že podobné šance přicházejí jednou za život. Nejde si říct: Bude další Bilbo. Nebude. Jakkoli jsem se pak vztekal a nenáviděl dlouhé lety nebo nevyzpytatelné novozélandské počasí, vím, že jsem udělal dobře. Hobit je už navždycky součást mého života a zůstane jí i v budoucnu, kdy se k němu prokousají další generace.

Nebál jste se, že vás s Holmem budou fanoušci srovnávat?

Nebál, nepochyboval jsem, že budou, a že s tím tudíž nic nenadělám. Ian je jedinečný, nikdo se mu nemůže rovnat, alespoň pokud jde o Bilba. Podobné dilema jsem měl ostatně i s Fargem, u něhož mi všichni předhazují Williama Macyho. Prostě jsem to vytěsnil. Osvojil jsem si pár vnějších znaků, které jsou pro Ianův projev specifické a divákovi jasně napovědí, že představuju jinou verzi téže postavy. Tím veškeré mé studium skončilo. Věřím v sílu okamžiku a svou intuici. Nejsem zvyklý kontrolovat se během natáčení na monitoru u režiséra, dokonce ani nemůžu říct, že bych ho na slovo poslouchal. Herec, který dělá jen to, co se mu poručí, u mě není herec – jeho úkolem je ohromit, přijít s něčím vlastním. Mnozí z mých kolegů sice mají pocit, že jejich jediným úkolem je dělat radost režisérovi, ale s tím silně nesouhlasím – radost musím dělat především sám sobě.

Peter Jackson na váš model spolupráce ­slyšel?

Za ta léta jsme se sladili. Já věřil jemu a on mně. Uměl přiznat chybu, stejně jako jsem ji uměl přiznat já. Já mu nemluvil do toho, jak nastavit kameru, on mně do toho, jak se vyjadřuje Hobit. Jinak se ale těšil přirozené autoritě. Nemusel si ji vynucovat, měl ji, protože z něj vyzařuje vášeň pro to, co dělá. A co si budeme povídat, on jediný měl v hlavě film jako celek. Co film, celou trilogii, celý Tolkienův svět. Nechápu, jak se to tam vešlo, považuju to v podstatě za anomálii, samozřejmě geniální. Na placu byste navíc nenašli člověka, který by o Hobitovi nic nevěděl. I ten chlapík, který Peterovi doléval ten jeho slavný čaj, měl hobity a elfy v malíčku, klidně s ním mohl probrat svícení či kompozici. A taky můžete vzít jed na to, že šlo o nejlepšího dolévače čaje na planetě, protože Peter pracuje zásadně s nej­lepšími.

Zmínil jste Fargo, seriál inspirovaný ­filmem Joela a Ethana Coenových. Proč si do role Minnesoťana Lestera vy­-brali Brita?

To by mě taky zajímalo. Vždyť mě ani nikdo nevyzkoušel z amerického přízvuku – učil jsem se ho následně přes Skype. Joe, můj americký agent, mi poslal scénář první epizody s poznámkou, že se Farga nemusím bát, protože bude mít jen deset epizod. Neboli že brzy skončí – na rozdíl od drtivé většiny amerických seriálů. Myslím, že jsem už zmínil, že brzké konce bytostně potřebuji.

Takže vás nalákala délka, nikoli jméno ­Coenů v záhlaví?

To mě spíš odradilo. Filmy Coenů mám rád, ale věděl jsem, že budu mít na triku, že jsem zprznil „originál“. Jakkoli z něj seriál vychází jen volně a já hraju jinou postavu než William Macy v roce 1996. Pro jistotu jsem se na něj ani jednou nepodíval, Fargo-film jsem naposledy viděl, když měl premiéru.

Taky jste prý těžce nesl mráz, v němž se natáčelo…

Někdy i nenatáčelo. Když rtuť teploměru spadla pod minus čtyřicet, nemohli jsme dělat absolutně nic. Pět měsíců v totální zimě, to mě odrovnalo. Paradoxně ale právě ten mráz byl další z věcí, která mě na projektu lákala. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak se hraje ve dvou bundách a palčácích. Nakonec to bylo fajn. Trpěl jsem jak zvíře, ale užíval jsem si i to utrpení.

Za Fargo vás určitě nemine cena, kritická odezva je úžasná. Byla by to satisfakce?

Naposledy jsem byl na amerických Emmy se Sherlockem. Před odjezdem nás všichni plácali po ramenou, jak jsme dobří, že jsme prorazili za oceán. Pak jsem tam seděl, všude kolem samé hvězdy – opravdové, ne jako já – a mně došlo, jak relativní pojem je ta naše sláva. Británie není Hollywood, americké hvězdy budou vždycky o fous blyštivější. My Britové jsme pěšáci a moc dobře si to uvědomujeme. Takže nějaké ceny... Je fajn si je doma vystavit, ale role si stejně budeme dál vybírat tím naším, britsky pragmatickým stylem: Je dobrá? A zaplatí mi za ni? O.K., beru.

Kdo je Martin Freeman (* 8. září 1971):

Rodáka z britského Aldershotu proslavil už v roce 2001 sitcom Kancl. Role Tima Canterburyho nadlouho zastínila všechny jeho další divadelní i filmové aktivity. Přitom jich nebylo málo: zahrál si Arthura Denta ve Stopařově průvodci po Galaxii (2005), stydlivého dubla pornoherců v nejznámější novodobé romantické komedii Lásce nebeské (2003) či Rembrandta v Noční hlídce (2007) Petera Greenawaye. O další zlom v jeho kariéře se postaral režisér tolkienovských adaptací Peter Jackson, jenž Freemanovi nabídl titulní part v trilogii o Hobitovi (poslední díl s podtitulem Bitva pěti armád právě vstoupil do kin). Třetím Freemanovým triumfem je opět televizní počin – ztvárnění Watsona v sérii Sherlock v podání Benedicta Cumberbatche vyneslo Freemanovi prestižní cenu Primetime Emmy. Na tu byl současně nominován i za americký seriál Fargo, inspirovaný stejnojmenným filmem bratří Coenů, kromě toho jej Fargo dostalo i mezi čerstvé nominanty na Zlatý glóbus. O prázdninách se vrátil na pódium, v londýnských Trafalgar Studios si jako Richard III. zopakoval Shakespeara – prý poprvé od školy. Martin Freeman je ženatý, herečka Amanda Abbingtonová mu je manželkou nejen v reálu, ale i ve zmíněné sherlockovské sérii. Mají spolu dvě děti.

Text původně vyšel v tištěném vánočním dvojčísle Reflexu č. 51. - 52. 18. prosince 2014.

Tereza Spáčilová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama