Na pražském Střeleckém ostrově se včera sešlo několik stovek posluchačů. To proto, že jej včera večer rozezněla skupina Bratři Ebenové, která uspořádala koncert u příležitosti třicátého výročí vydání alba Malé písně do tmy. Kromě Střeleckého ostrova se Marek, Kryštof a David Ebenovi chystají na další koncerty – třeba v Telči nebo v Novém Městě nad Metují.
Bratři Ebenové nevynikají jen svým nezaměnitelným, snad můžeme říci ebenovským zvukem, ale také velikou zábavností, již během koncertů obstarává svým příjemně nenuceným vtipem Marek Eben. Nebylo tomu jinak ani včera večer.
„My vlastně přesně nevíme, kdy naše kapela vznikla, to datum jsme si přesně nepoznamenali. Víme jen, kdy nám vyšla první deska, protože to datum je na ní napsané,“ pronesl v úvodu Marek. „Zahrajeme vám tedy písně, které už jsme zapomněli, a pak ty, které ještě pořádně neumíme,“ dodal frontman.
V překladu to ale znamenalo, že jsme slyšeli jak staré dobré ebenovské „hity“, tak několik nových, a tudíž neoposlouchaných skladeb, jež Ebenové připravují do příštího alba. Jak sám předeslal Marek Eben, jsou tvrdší a rokenrolovější – pokud je takové slovo v souvislosti s medovým zvukem osobité hudby Ebenů vůbec možné použít. Největší aplaus však sklidily zmíněné hity, které mezi jejich letitými posluchači zlidověly.
Úvodní píseň Já na tom dělám ze stejnojmenného alba, jež kapela vydala v roce 2002, promlouvá snad nejlépe jakožto reprezentativní vzorek multižánrové hudby, která se u nás díky bratrskému triu zrodila v osmdesátých letech. Žánr, jenž má co do činění s klasickou hudbou, na níž jsou členové kapely odchovaní, rock, ale i klidný a podmanivý jazz a kousek folku – to vše je hudba bratří Ebenů. V případě písně Já na tom dělám pak ještě přidejme originální využití věcí, z nichž si udělali bratři nástroje, například pumpička, a příjemný tenor Marka Ebena.
Zazněla i známá píseň Hotely z téhož alba, inspirovaná hrůzou ostravského hotelu Palace. „Kdo v hotelu Palace někdy byl, ptá se mě, proč je ta píseň tak jemná. Kdo tam nebyl, ptá se, proč je to tak drsné,“ vysvětlil Marek Eben. Zde je nutné zvýraznit, že na přitažlivosti kapele přidávají právě i neotřelé texty. Posuďte sami. „Hotel Palace stojí v městě Ostravě/hosti skáčou do světlíku po hlavě“ nebo „V pokoji je roztomilé příšeří/než to skončíš, vytáhni klíč ze dveří“.
Když dozněla v doprovodu velkého aplausu píseň Folkloreček (kde se Marek pokouší o verbuňk) ze zatím posledního alba z roku 2008, jež nese název Chlebíčky, vzpomínal Eben, jak mu kdosi z hanáckého kraje po koncertě řekl: „Na tom verbuňku byste měl eště popracovat, pane Eben!“, což bral Marek jako největší možnou poctu. Věrní posluchači tohoto uskupení sice slyšeli tuto historku již poněkolikáté, nutno však podotknout, že sklízí (stejně jako některé další opakující se) stejný úspěch.
Téměř na závěr pak zazněla píseň Houston, taktéž z Chlebíčků. Těsně před startem raketoplánu volá do pilotní kabiny manželka pilota-astronauta a ptá se, jestli má státní vlajku, mobil, palivo a kyslík a tak dále a tak dále. Zazní i anglický a velmi věrný hlas z pozemské ústředny. „Captain, it’s Houston. We have a problem. We have a phone call. It’s your wife on the phone. Should we connect her?“ Motiv se opakuje, graduje a diváci se baví.
Duší a frontmanem kapely je, jak je již výše uvedeno, Marek Eben. Ten zpívá, hraje na akustickou kytaru a klavír. Jeho bratr David hraje na saxofon, v průběhu koncertu jej vystřídal občas i za tenorovou zobcovou flétnu. David Eben je mimochodem úzce spjat se sborovým zpěvem a klasickou hudbou – vede mužský pěvecký sbor Schola Gregoriana Pragensis, je také významným teoretikem a pracuje v Ústavu hudební vědy. Starší Kryštof hraje většinou na klavír. Bratři Ebenové mají hudebnost tak říkajíc v krvi, jejich strýcem nebyl nikdo jiný než známý hudební skladatel Ilja Hurník (loňského roku bohužel zemřel). Tento rodák z Poruby byl známý svými symfonickými, ale i vokálními skladbami, jež komponoval mimo jiné i pro dětské sbory.
