Letní shakespearovské slavnosti jsou jednou z nejpopulárnějších divadelních kratochvílí. Spojení atraktivního „open air“ prostředí (Pražský hrad, Slezskoostravský hrad, brněnský Špilberk), hvězdných tváří, známých režisérů a her proslulého dramatika spolehlivě naláká i jinak divadlu neholdující diváky. I letošní premiéra komedie Mnoho povyku pro nic je trefa do černého – splňuje totiž všechny předpoklady masové úspěšnosti.
V režii Jiřího Menzela se před diváky natřásají televizní hvězdy a hvězdičky v čele s Petrem Čtvrtníčkem. A nejen natřásají – pitvoří se, fackují se, hopsají a padají. Snad jen to kopání do zadku chybí. Z předpremiérového slova režiséra je patrné, že komedii z roku 1599 považuje za opravdu (a pouze) velkou legraci a činí vše pro to, aby nic nezpochybňoval, nekomplikoval, a především nenechal dostatečně zaznít smutné, tragické momenty. Intriky, domnělá nevěra, a dokonce i smrt jsou zde jen trpěným přívažkem, který musí být co nejrychleji přebit hromadou lascívních vtípků. Vychází mu to stoprocentně.
Menzel zdařile vystavěl protikladnost dvou mladých párů – prostomyslně sladkého, který tvoří Héró (Lenka Zahradnická) a Claudio (Radúz Mácha či Tomáš Vaněk), a jízlivě kyselého, jejž představuje Beatrice (Petra Horváthová) a Benedick (Václav Jílek). Mladí herci dokonale naplňují šablonky naivek a naivů, nezkrocených žen a mužů, jsou krásní a hbití, nešlapou si na jazyk. Vlastně jim nelze nic vyčítat, pokud se na produkci díváme jako na další díl všemožných Ordinací, Doktorů a Cest.
Nechci tvrdit, že Mnoho povyku pro nic není zábavná inscenace. Petr Čtvrtníček a Leoš Noha jsou na plakátech zcela oprávněně, jako strážníci Puškvorec a Šťovíček na sebe strhávají pozornost. Jejich packalství a slovní záměny diváky rozesmávají spolehlivě. Neznají sice míru, nikoho to však neruší – oni zde jsou a mají být plebs. Čtvrtníčkovo několikeré provolání, že je vůl, na diváky spolehlivě zabírá. A je to tak správně.
Nevadí, že scéna je nudná a nenápaditá – tvořena dvěma dřevěnými ostrůvky po stranách, které obepíná uměle šustící břečťan. Nepohoršuje, že režisér nemotivuje příchody a odchody postav a nedůvtipně, bez jakékoli záminky nechá herce přijít a odejít a nesnaží se ilustrovat změny prostředí. Neodpustitelné však je, že ze Shakespearovy hry vytváří plochou podívanou. A podívanou doslova, protože kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové jsou nepřehlédnutelné – hravé a zářivé, navíc dokonale o inscenaci vypovídající, padouši jsou oděni do černé, světlé úbory mají ti hodní. Největší nezdar letošní premiéry totiž tkví v povrchnosti výkladu a podbízivosti.
Letní shakespearovské slavnosti slaví dvojí výročí – letos se konají již podvacáté a dramatik William Shakespeare se narodil před čtyřmi sty padesáti lety. O tom, že je tento alžbětinec „nesmrtelný“, asi netřeba dlouze psát, navíc ho nové překlady Martina Hilského, dvorního překladatele slavností, úspěšně oživují, přibližují dnešní době a zbytečně nenačechrávají.
O smyslu komerčně zaměřených shakespearovských slavností polemizovat můžeme, nicméně to je asi tak vše. Dokud diváci budou z peněženek vytahovat bankovky, aby si připlatili za čerstvý vzduch a živé herce z televize, budou trvat.
Na hradě není zle
Nebylo však na hradech zle vždy. Za kultovní inscenaci lze považovat Krále Leara s Janem Třískou v titulní roli. Inscenace Martina Huby měla premiéru v roce 2002. I ten, kdo ji neviděl, ji zná alespoň z doslechu. Ovšem ani v posledních letech nevznikaly pouze inscenace hodné zatracení. Především mladí invenční režiséři si vedli dobře. Loňský Sen noci svatojánské v režii Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského a před třemi lety uvedené Zkrocení zlé ženy Daniela Špinara jsou také komediemi nespoutanými, rozvernými, nepostrádají však smysl. A obě mohou diváci v rámci slavností ještě zhlédnout.
A výborná zpráva je, že vzniká stále více alternativních letních produkcí a konzumenti se snad naučí vybírat i v oblasti divadla. Například v Praze byl nedávno uveden pozoruhodný letní projekt Autoatlas Ukrajiny. Několik povídek současných ukrajinských autorů je rozeseto po obou březích Vltavy a divák se během svého divadelního putování ocitne na lodi, ve smíchovské hospodě i galerii. Je to nepompézní produkce, jež kromě dobrodružství nabízí i zamyšlení. V MeetFactory totiž vědí, že cesta je cíl.
Text vyšel i v tištěné verzi Reflexu, která je k dostání od čtvrtka 10. července.
