Jiří Křižan (26. 10. 1941) proslul přímočarým autorským stylem, v němž dokázal jednoznačně odlišit dobro a zlo. Stejně nekompromisní byl i jako člověk. „Bývalý komunista, to je stejný nesmysl jako bývalý černoch,“ tvrdil Křižan. Měl pro to dobrý důvod. V roce 1948 zabavili komunisti jeho rodině pilu, lesy i střechu nad hlavou, o dva roky později byl Křižanův otec ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vraždu a byl popraven. Křižanovi se sice podařilo dostat na gymnázium, ale kvůli hanlivé básni na prezidenta Zápotockého byl vyloučen. Maturitu už nikdy nedodělal, zato si vyzkoušel řadu dělnických profesí a po večerech psal. Jeho scénář Horký vzduch začali točit na Barrandově ještě dřív, než byl Křižan díky výjimce přijat na katedru scenáristiky a dramaturgie FAMU.

Za scénář filmu Signum laudis mu udělili Státní cenu Klementa Gottwalda. Křižan ji ale odmítl s tím, že nemůže převzít cenu člověk, který podepsal rozsudek smrti nad jeho otcem. Byl mezi českými umělci jediný, kdo si na takové gesto troufl. Znamenalo to pro něj definitivní konec s prací na Barrandově, příležitost dostal ještě tu a tam na Slovensku (Inná láska, Mrtvi učia živých).

Přestože působil jako solitér, sblížil se na konci osmdesátých let s literáty s disentu, podílel se na petici za propuštění Václava Havla, je jedním z autorů Několika vět. Po listopadu 1989 působil dva roky jako poradce prezidenta Havla, poté byl náměstkem ministra vnitra. V devadesátých letech působil také jako pedagog na FAMU. Podle jeho scénářů byly natočeny snímky Tichá bolest, Je třeba zabít Sekala, podílel se na snímku O rodičích a dětech, je podepsaný pod seriály Na lavici obžalovaných justice a Záchranáři. Jeho posledním dílem byl scénář ke slovenskému snímku Pokoj v duši (2009).

Od roku 1997 žil Jiří Křižan v Brankách u Valašského Meziříčí, kde se staral o lesy navrácené v restituci a choval koně. Pálil si svou vlastní slivovici a byl na ni velmi hrdý. Měla jsem tu čest ji ochutnat. Byla nezapomenutelná, stejně jako její autor.