Tohle je úryvek z dialogu, který vedl na tiskové konferenci k filmu Největší z Čechů režisér Robert Sedláček s jedním z protagonistů svého snímku. Pán pak šel a tou squashovou raketou se skutečně celý protáhl. Nebylo to sice za 6,56, ale i tak to stálo za to. A pak ještě jako bonus předvedl nejhlasitější lusknutí prsty, jehož decibely měřili na akreditovaném pracovišti matematicko-fyzikální fakulty.

Podobných kousků zachytil Sedláček ve svém filmu spoustu. Někdo sbírá čtyřlístky ve velkém, jiný si libuje v chůzi po střepech, v pití piva pod vodou, ve výrobě minaretu ze slámy nebo převracení aut holýma rukama. Jsou to neuvěřitelné ptákoviny, z nichž není pražádný užitek. Krom toho, že si ti lidé připadají naprosto výjimeční, protože jsou v něčem nejlepší. Co na tom, že jsou často nejlepší proto, že takovou kravinu jako oni nikdo jiný v celém širém světě nedělá.

Robert Sedláček se jim nesměje, naopak se pokorně řadí mezi ně a jejich osud využívá jako paralelu k autobiograficky laděnému příběhu režiséra, který nezískal peníze na svůj film, tak alespoň točí o kuriózních lidech s kuriózními zálibami. „Pochopil jsem, že jsem jeden z nich, pokud jde o odchylky od normy, o podivnosti, sveřepost a schopnost ustát výsměch ostatních,“ tvrdí Sedláček.

Pár rozdílů tu ale je. Oni majitelé kuriózních rekordů nevnímají reakci okolí jako posměch, ale jako projev úžasu. A pak, Sedláček za svůj nový film posměch nesklidí, je totiž dobrý. Osud tomu chtěl, že nenatočil velkorysé dokudrama o Čunkovi, ale malý film o malých lidech. Možná toho tím o české povaze řekl mnohem víc, než kdyby pranýřoval Čunkova extempore. Ostatně, uvidíme 26. srpna, to jde Největší z Čechů do kin.