J. H. Krchovský: Slušný básník umírá mlád

Zde ochutnávka z rozhovoru v textové i audio formě a drobná ukázka z básníkovy tvorby…

Vy můžete pít? Myslela jsem, že s vaší diagnózou berete antidepresiva. Vaše babička měla „papíry na hlavu“ od čtyřiceti, vy už od sedmnácti…

Já žádné pomůcky nechci! Organismus ví, co dělá, a nemá cenu odstraňovat důsledky endogenní deprese nebo psychózy, když příčiny jsou neodstranitelné. To bych se musel odstranit já sám jakožto příčina, což zatím nehodlám, i když na tom vlastně pracuju. Navíc se bojím ztráty kontroly a nevědomí, proto mívám i problémy se spaním a proto se neožírám. Když mě v Kateřinkách „léčili“ inzulínovými šoky, sestřičky šly krafat na sesternu a já se, nekontrolován, propadal do kómatu, štěkal jsem a vyl jsem… Nepředstavitelné stavy.

Čím to, že má tolik českých literátů psychiatrickou diagnózu? Kahuda, Topol, Jirous, vy…

Každá trochu citlivější duše musí zákonitě, zejména v dospívání, dojít k bolestné konfrontaci svých představ o životě s realitou, do níž člověku jest se začlenit. Vize poetů, do jistého věku bezelstných duší, bývají naivní, a ta deziluze je tak mohutná, že nutně musí zanechat stopy. Básníci jsou vesměs pro praktický život nepříliš použitelní; tvoří cosi, o co nikdo nestojí – dnes zcela anachronickou poezii. Teď jsem po obědě u rodičů náhodou zhlídl záznam Jiráskova pohřbu a připomněl si, že kdysi literáti bývali bardy. Dnes už žádnému poetovi masová popularita nehrozí. V celku po zásluze na ně sere pes.

UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ

sám sebe hrát, – že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád
(Chci ještě chvíli)

Obvyklá směsice hnusu a lítosti
podobných kriplů jsem skolil už mnoho...
nicméně počkáme, kdo koho vykostí
já versus nový den... Schválně, kdo s koho
(Poslední list)

Jdu s vlčí mlhou po sídlišti

a s celkem slušnou erekcí

rvu šaty z dívek, které chci

jen nechápu, proč tolik piští

Hej, pojď sem, malá, co se škubáš?

vždyť horký líh mi zahřál dech!

snad nezdá se jí, že můj rubáš

je rozstřižený na zádech

(Zamilovaný dement)