V úctě Váš Josef Váchal | Reflex.cz
reklama
nahoru

V úctě Váš Josef Váchal

Klára Kolářová2. prosince 2009 • 13:16
V úctě Váš Josef Váchal

Pod nánosy informací o literatuře staroslověnské, barokní a národněobrozenecké tají většina středoškolských vyučujících existenci jednoho podivuhodného českého autora. Z korespondence Josefa Váchala se leccos dozvíme o něm...

reklama

Pod nánosy informací o literatuře staroslověnské, barokní a národněobrozenecké tají většina středoškolských vyučujících existenci jednoho podivuhodného českého autora. Z korespondence nezaslouženě opomíjeného Josefa Váchala se leccos dozvíme o něm i o atmosféře poloviny 20. století.


Josef Váchal se nedá s klidným svědomím zařadit ani do jednoho školometsky přísně vymezeného směru dvacátého století, nemůže se honosit výsostným postavením Vladislava Vančury („ten je nezařaditelný, milí studenti“ – a je to z krku), navíc je ke všemu (ó, hrůzo) zábavný. Pročež je zřejmě lepší o&#160něm na školách pomlčet. Grafik, ilustrátor, malíř, sochař, řezbář a&#160konečně také spisovatel a básník si však takové svévolné přehlížení nezaslouží. Nakladatelství Paseka, které si mimochodem svůj název zvolilo podle jedné z postav Váchalovy knihy Krvavý román , vydalo sbírku jeho dopisů z let 1947 až 1951, adresovaných Ladislavu Liborovi Loubalovi, obdivovateli Váchalových prací a sběrateli grafik. Váchal vedl čilou korespondenci s mnoha svými příznivci (viz výbor Zapáliv si cigáro, Paseka, 1999). Zuzana Zajícová, dcera L. L. Loubala, která listy dávala dohromady, v úvodu k Dopisům ( „Dopisy bratří Chocholků jistým nevážným do Brna mladíkům, KAbrňáky zvaným“ , čítají „98 ilustrovaných stran“ ) opatrně podotýká, že mnohé listy nemusely být určeny zrovna jejímu otci, a žádá čtenáře, „aby případné nepřesnosti odpustili“ .

Odpouštět Zajícové není třeba. Dopisy jsou sice někdy trochu zmatené a&#160pátrat po striktní návaznosti se jeví jako docela bláhové, ovšem to korespondenci na humoru srovnatelném s tím nejlepším prvorepublikovým odkazem Poláčkovým nebo Žákovým v žádném případě neubralo. Váchal píše občas hrubě, ale ne vulgárně. Sarkasticky glosuje poválečnou situaci v&#160Československu, odbíhá od tématu (a občas se ani nenamáhá ve zmínce vrátit), je zbrklý, nesrozumitelný, překotný, přízemní, střílí si z germanismů, nespisovností, má nadhled, hýří nekorektností a vůbec jinými hanebnými spisovatelskými nešvary, jež z jeho listů činí tak dobré čtení prosté sterilních postupů.

„Ty máš důmněnku, že duch můj stále jen kolem jídel se točí a nic krom toho řádného nabaštění lepším ideálem býti nemůže. Pravdu máš, ctný příteli, neboť jako Antonius poustevník vidinami pokoušen jsem, neženskými však, jelikož – jak říká poděbradský regenschori: ó roztomilý křesťane, k stáru ti vše přestane a více ti nevstane (myšlénka před oči, zlá) – podobné tentance dávno jsem už přemohl, ale obrazy dobrot potravních a krmí lahodných stále pronásledován jsem.“

Nakladatelství Paseka ponechalo Váchalův styl bez pravopisných zásahů, což bylo moudré rozhodnutí, protože zodpovědně sešněrovat všechna roztahovaná, květnatá souvětí do interpunkce a jiných úzkoprsých norem by jim jedině uškodilo. Oslavovaný kolumbijský autor Gabriel García Márquez se ve svých pamětech chlubí, že pravopis nikdy nezvládl a&#160nezbytné zásahy do textu za něj odvádí nakladatelství. To český Váchal dosáhl takového mistrovství, že si na něj ani korektoři netroufnou!

Je škoda, že se všeumělovi Váchalovi nedostalo většího uznání už za života. Po přečtení jeho Dopisů sáhněte rovnou třeba po Krvavém románu, s podtitulem „Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec, tj. Tajní duchové na pirátské lodi, nebo-li Krvavá nohavice či-li s poctivostí nejdál dojdeš, aneb Klášterní panna a&#160nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemství vrahové v pustém mlýně u černého lesa“ , v němž autor oslavuje barokní krvavé škváry se všemi jejich nesmyslnostmi a nedotaženostmi. Už jen kvůli této knize by si Váchal zasloužil oprášit a postrčit do kapitoly reflexí barokní literatury po bok Jaroslava Durycha a Jakuba Demla. Aspoň by tu podmračenou partičku trochu rozkurážil.







Josef Váchal:
DOPISY
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2009.
76 stran






K tématu:

Jiří Rulf: PORTMONEUM(Tištěný Reflex, 7. 8. 2003)
"To Portmoneum je něco podobného jako pražský Faustův dům, křížený s&#160Rudolfinem. Obývá jej hrabě Portomon s podivuhodným psíkem Čiperou. Je to vzácný druh chrta, tak tenký, že i skrze klíčovou dírku skorem proleze. Ten hrabě je dosud svobodný, protože ženitba mu je úředně zakázána z důvodů bezpečnostních a mravních. V tom domě totiž, jejž hrabě obývá, v každém koutě a na každé zdi namalováno jest nějaké strašidlo, příšera neb ďábel, takže už lidí mnoho zbláznilo se z toho." Josef Váchal, Krvavý román, 1924.




Sledujte rubriku LITERATURA



Klára Kolářová


Klíčová slova: recenze váchal



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama