Diskuse o blahobytu české společnosti se zvrhla v porovnávání absolutní výše tuzemských mezd proti mzdám v západní Evropě. Naposledy padl z úst premiéra Sobotky analytický výstřel do tmy, který varuje před tím, že současným tempem doženou české platy absolutní úroveň těch francouzských za 222 let. A já se ptám: No a co? Říká tato dramatická zpráva něco o kvalitě života v Česku? Nikoliv. Důležité jsou přece jiné indikátory.
Tak například: Ve Francii je větší míra obyvatel (13,6 %) v ohrožení chudobou než v České republice (8,8 %), což mimochodem platí ve všech věkových skupinách. Zatímco ve Francii utratí domácnosti za nezbytné výdaje (bydlení, jídlo, pití, elektřina, plyn a pohonné hmoty) 14,9 % ročních hrubých příjmů, v České republice je to jen 12,7 % příjmů. Rozdíl je totiž v různých cenových hladinách v obou zemích – zatímco na pokrytí těchto výdajů stačí průměrnému Čechovi 2109 eur ročně, ve Francii je za služby ve srovnatelném objemu celých 4984 eur. Pokud v supermarketu za potraviny a nápoje utratí Čech 650 Kč, za totožné produkty zaplatí Francouz minimálně 1080 Kč. Za metr čtvereční bytu nebo domu si ve Francii připravte zhruba čtyřnásobek částky v České republice. A tak bychom mohli pokračovat.
Až vám politik bude slibovat, že zvýší příjmy na úroveň západních zemí, nenechte se napálit tak jako účastníci jednoduchého testu kupní síly. Jeden univerzitní profesor položil studentům prvního ročníku na kursu ekonomie otázku: „Chtěli byste žít v zemi, kde bude váš plat 30 tisíc měsíčně (při současných cenách), nebo v zemi s desetinásobným platem (ale s desetinásobnými cenami)?“ Téměř 80 % respondentů zvolilo možnost číslo dvě kvůli vyšší mzdě, ačkoliv je to úplně jedno. V obou situacích si reálně můžete za mzdu nakoupit stejný objem zboží a služeb. Bez současné změny jiných faktorů (například zvýšení produktivity) ceny začnou odpovídat mzdové hladině. Třeba proto si ve švýcarské restauraci nedáte pivo za 40 Kč.
Položme si tedy jinou otázku: Jsou Francouzi díky vyšším mzdám spokojenější než Češi? Nikolivěk. Zajímavé totiž je, že podle průzkumu Eurostatu o spokojenosti života obyvatelé obou zemí udávají velmi podobná subjektivní hodnocení ukazatelů jako spokojenost s kvalitou bydlení, s přístupem ke zdravotní péči, s kvalitou veřejných prostor, se zaměstnáním nebo životním prostředím. V unikátním průzkumu analyzujícím odpovědi na otázku „Jak často jste se cítili šťastní za poslední čtyři týdny?“ odpověděla pesimisticky (Nikdy!) jen dvě procenta respondentů z Česka, 2,4 % respondentů z Francie, zatímco třeba v Řecku to bylo téměř 11 % dotázaných.
Výše platu sama o sobě o ničem nerozhoduje. Důležité je, co si za plat můžeme dovolit koupit. Je samozřejmé, že západní země mají na země východního bloku ohromný náskok. Desítky let centrálního plánování rozmetaly na cucky tuzemské know-how, konkurenceschopnost podniků i samotnou podnikavost Čechů. Ale nevěšme hlavy – zatímco my se z dědictví socialistického marasmu pomalu zbercháváme, zrovna Francie se utápí ve vysoké nezaměstnanosti, rostoucím státním aparátu a s ním spojenou vysokou mírou byrokracie, s protekcionismem a sociálními experimenty à la zákonné zkracování pracovního týdne. To skutečně nejsou nejzdravější základy pro další dekády ekonomického nadbytku.
Zní to jako klišé, ale nejlepší a jedinou možností, jak zvýšit bohatství naší společnosti (včetně reálných mezd), je vyrábět kvalitnější produkty s vyšší přidanou hodnotou, a tím zvyšovat produktivitu práce. Nízká nezaměstnanost a nedostatek pracovníků napříč všemi segmenty trhu práce, s nímž se česká ekonomika momentálně potýká, jsou účinným akcelerátorem vyšších mezd. Ty v příštích letech výrazně porostou, a to i díky (nikoliv navzdory!) přímým zahraničním investicím, které cizí kapitál na českém území pomáhá proměnit v pracovní místa.
Autor je univerzitní pedagog a předseda správní rady Liberálního institutu
