Bůh. Čest. Vlast. Polsko je zemí s vizí. Hlavně to venkovské | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bůh. Čest. Vlast. Polsko je zemí s vizí. Hlavně to venkovské

Matěj Trávníček7. července 2016 • 16:45
Bůh. Čest. Vlast. Polsko je zemí s vizí. Hlavně to venkovské
foto: Matěj Trávníček

V srdci varšavské čtvrti Wola se začíná psát nová kapitola nekonečného příběhu polských dějin. V závěru druhé světové války tady nacisté povraždili přes čtyřicet tisíc lidí. Někdejší průmyslová čtvrť se v sobotu 2. července probouzí k životu a do jedné z moderních průmyslových hal se sjíždějí lidé z celé země. Zasedá kongres strany Právo a spravedlnost.

reklama

V sále vládne uvolněná atmosféra. Strana v loňských volbách dobyla většinu v obou komorách parlamentu, zformovala jednobarevnou vládu a v přímé volbě prezidenta zvítězil její kandidát Andrzej Duda. Rok 2015 byl tím nejlepším v její historii.

Náhle sálem projíždí elektrizující vlna. Obklopen družinou nejbližších dorazil předseda Jarosław Kaczyński. V čele strany stojí už třináct let. V dnešní volbě předsedy nemá protikandidáta. Na první pohled by vás nikdy nenapadlo, že zrovna tenhle malý stárnoucí muž je nejmocnějším mužem v zemi, ale už za chvíli si svým charismatem podmaní tisícihlavý dav.

Katolictví jako součást identity

„Chceme suverénní, solidární, spravedlivé a silné Polsko,“ hřímá Kaczyński u řečnického pultíku, a v jedné větě tak vystihuje volební program své strany. Pro českého pozorovatele přitom může být důraz na sociální politiku a solidaritu matoucí. Spíše než u pravicové strany by ho čekal u socialistů. Polská politika je však jiná.

Hlavními silami v zemi jsou vedle sociálních konzervativců z Práva a spravedlnosti (PiS) křesťanští demokraté z Občanské platformy (PO). Postkomunistická Sjednocená levice se v posledních volbách neprobojovala do Sejmu, dolní komory polského parlamentu. Tam vládnoucí PiS a opoziční PO doplňují pravicoví populisté z hnutí Kukiz’15, liberálové a tradiční agrárníci.

To samo o sobě dává tušit, že hlavní štěpnou linií polské politiky není pohled na ekonomiku, ale na společnost. To znamená pohled na hodnotové otázky, jako jsou potraty nebo třeba registrované partnerství. Podobně jako v Irsku je totiž i v Polsku integrální součástí národní identity katolicismus. Jím se Poláci odlišovali od pravoslavných Rusů a protestantských Prusů, kteří jim dlouhá staletí vládli. Národním motem tak je: „Bog. Honor. Ojczyzna.“ (Česky: „Bůh. Čest. Vlast.“) V jednací místnosti Sejmu je kříž, vstupní hale parlamentu dominují dvě obrovské mramorové desky upomínající na návštěvu papeže a podle všeobecného mínění největší osobnosti polských dějin Jana Pavla II. Ostatně traduje se, že i komunisté nechávali za totality křtít své děti.

Polsko A vs. Polsko B

Právě minulost je klíčem k pochopení polské současnosti. Země se po druhé světové válce přestěhovala více na západ. Sovětský svaz si totiž ponechal své územní zisky z paktu Molotov–Ribbentrop a Polsko bylo odškodněno na úkor Německa rozsáhlými územími, hlavně v Prusku a ve Slezsku. Tento posun je patrný na první pohled i dnes.

Někdejším německým územím se říká Polsko A. Jsou výrazně rozvinutější a bohatší. Vítězí v nich Občanská platforma. Ta je orientovaná výrazně proevropsky a protržně. V českých podmínkách by se dala přirovnat k TOP 09. Z jejích řad vzešel například současný předseda Evropské rady, „europrezident“ Donald Tusk.

Na opačném pólu stojí Polsko B. Původní polské území. Chudý venkov těžící hlavně ze zemědělství, toužící po větší roli státu při řízení ekonomiky a větším přerozdělování, avšak zároveň neskutečně hrdý a patriotický. Právě to nabízí Právo a spravedlnost.

Polské 11. září

Ostatně hrdost, důraz na národní identitu, jejíž součástí je i dědictví Nezávislých samosprávných odborů Solidarita, a národní zájmy jsou témata, která dodnes rezonují. Válka na Ukrajině je ještě zesílila a není náhoda, že právě Varšava bude už za pár dní hostit summit NATO. V době vypuknutí ukrajinské krize vládla ještě Občanská platforma, ale Poláci dokázali táhnout za jeden provaz, jak totiž od pultíku připomíná Kaczyński: „Byli jsme zodpovědnou opozicí, protože jsme zodpovědná strana.“

Na sobě má černou kravatu. Jinou barvu už šest let nenosí. Právě před šesti lety totiž zemřel spolu s polskou generalitou a špičkami politického života jeho bratr, prezident Lech Kaczyński, při letecké tragédii u Smolensku. Duch smolenské tragédie je přítomný ještě dnes. Dá se říci, že Polsko změnil podobně, jako 11. září změnilo Ameriku.

Na Lecha Kaczyńského se odkazoval v kampani Andrzej Duda. V parlamentu připomíná 15 padlých poslanců a tři senátory pamětní deska umístěná hned vedle té, která vyobrazuje jména všech poslanců padlých za druhé světové války. (Příznačně pro Polsko jsou zde umučení v nacistických koncentrácích společně s těmi, kteří zmizeli v gulazích kdesi na Sibiři. Němci a Rusové jsou v myslích mnohých Poláků dědičnými nepřáteli jejich vlasti.) I dnešní kongres začínal minutou ticha za padlé kolegy a na svého bratra vzpomenul i Kaczyński: „Bez Lecha bychom tady dnes nebyli.“

Vzpomínka na padlého od Smolenska před budovou parlamentu.Vzpomínka na padlého od Smolenska před budovou parlamentu.

Určitý martyrismus a důraz na osobní oběť jsou dalším z příznačných charakteristik polské politiky. Sám Jarosław Kaczyński je toho dobrým příkladem. Dvakrát se vzdal úřadu premiéra. Poprvé v roce 2005, aby neohrozil zvolení svého bratra prezidentem. Podruhé loni, když uznal, že strana má větší šanci na vítězství v parlamentních volbách, pokud jejím kandidátem na předsedu vlády nebude on. Volba tehdy padla na Beatu Szydłovou, jež dnes skutečně v čele vlády stojí. Delegáti kongresu za to dnes Kaczyńského odměnili potleskem vestoje.

Stále živý antikomunismus

Kaczyński působí skromně a srdečně. Není těžké uvěřit mu, že politiku nedělá pro peníze ani osobní pocty, ale pro národ. Hlavní misí Práva a spravedlnosti je totiž změnit Polsko. A tomuto cíli je Kaczyński odhodlán podřídit vše. Jak totiž říká ve svém projevu: „Právo a spravedlnost chce změnit Polsko ne pro sebe, ale pro Poláky.“ V jeho očích to má být stát, který nemá nic společného s komunismem ani postkomunismem. Snad v nejkrystaličtější podobě tuto myšlenku vyjádřil už před jedenácti lety billboard, na němž Lecha Kaczyńského doprovázel prostý text: „Prezident IV. republiky.“ (Současný polský režim se totiž označuje jako III. republika.)

Pro pochopení stále živého fenoménu polského antikomunismu je totiž klíčové si opět udělat drobnou historickou odbočku. To, co jsme si v České republice prožili ve vysoké rychlosti v letech 1990 až 1993, kdy byli rehabilitováni političtí vězni a vyznamenáni hrdinové válečného odboje, jež komunisté chtěli vytěsnit z dějin (například letci v Británii), v Polsku po pádu totality nenastalo. Napřed tomu bránily dohody od kulatého stolu a potom fakt, že v letech 1995 až 2005 seděl v úřadu prezidenta postkomunista Aleksander Kwaśniewski.

Problematika hrdinů protikomunistického, ale i protinacistického odboje je tak v Polsku dodnes živá, tematizovaná a i v polské politice neustále připomínaná. Emblém kotvy „Polska walcząca“ („Bojující Polsko“) je ve veřejném prostoru přítomný naprosto běžně, od památníků až po samolepky, jimiž řidiči vyzdobují svá auta. Je symbolem polské národní identity. A stejně jako Právo a spravedlnost reprezentuje nerozlučně hodnoty, na kterých je tato identita vystavěna.

„Potřebujeme silné Polsko,“ apeluje od mikrofonu Kaczyński. V následné tajné volbě dostává 1008 z 1016 odevzdaných hlasů. Při oznámení výsledků sál vstává a několik minut skanduje: „Jarosław! Jarosław!“ Kaczyński děkuje a tisícihlavý dav začíná spontánně zpívat píseň Sto lat, polskou obdobu songů Happy Birthday to You a For He’s a Jolly Good Fellow.

Právo a spravedlnost svého předsedu miluje a není těžké uvěřit, že on miluje svou zemi.

Autor je politolog.

Matěj Trávníček




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama