Nevidím do války v policii a státním zastupitelství, na to máme Bohouše Pečínku. Jakožto sociální psycholog ale vím, co bez ohledu na to, která strana je v právu, přinese tahle válka státních úředníků do nálady občanů a jejich vztahu k státu.
Jeden policejní útvar má být sloučen s jiným v novém centrálním policejním úřadě. To je jádro sporu. Nic, co by občany zajímalo. Do toho se však najednou rozpoutá mediální peklo a ve státní správě, v represních orgánech, se zformují dvě party a jdou si natvrdo po krku. Každá z těch part má politické krytí, jedna z part navíc krytí mediální. Ty party jsou Šlachta a jeho spřátelení státní zástupci s politickým krytím a podporou Andreje Babiše včetně jeho mediální fronty, a proti nim policejní prezidium s policejním prezidentem politicky krytá ministrem Chovancem.
Tohle jsou všechno běžně dostupné a v populaci široce známé informace, které pro běžného člověka jako já (úplný laik v oblasti) znamenají úplně jiná sdělení, než to, zda má pravdu Šlachta nebo Tuhý, případně Babiš nebo Chovanec. Pro rozhodnutí otázky, kdo z nich má pravdu, nemá občan dostatek informací. Zato má zcela jasně, neoddiskutovatelně a ze všech stran prokázáno, že uvnitř represních složek, policie a státních zastupitelství existují mocenské kliky, které si vzájemně jdou po krku. Že řízení ze zákona apolitické policie je evidentně zpolitizované, a že nikdy v historii žádný ministr financí nevyhrožoval rezignací kvůli odchodu jednoho policejního plukovníka do civilu a reorganizaci jednoho specializovaného policejního útvaru.
Občan bez přídatných informací - kterým jsem - nezískává žádné zprávy o tom, která z part je „lepší“, ale na vlastní oči vidí, že v policii se vzájemně bojuje a že její práce je přímo dozorována politicky. Šlachtagate je tak masivní a mediálně krytá, enormní zájem o udržení Šlachty ve funkci ze strany Andreje Babiše byl zjevný, a občan nemá nejmenší informaci o tom, o co vlastně jde a jaké jsou ve skutečnosti skryté motivy celé krize. Jediné, co ví zcela spolehlivě, je skutečnost, že orgány, které by měly garantovat nestrannost, politickou nezávislost a dodržování řádu ve společnosti se zmítají v chaosu, politikaření a vnitřních bojích.
Základní zprávou pro prostého občana tedy je, že policie, státní zastupitelství, a venkoncem i zvolení politici v bitvě angažovaní jsou zcela nevěrohodní, hnaní veřejnosti neznámými motivy, a že není radno věřit ani jedné ze stran sporu. A že evidentně není radno věřit ani demokracii, když dopustí takový bordel dokonce i v represních složkách. Ať tedy Šlachtagate dopadne jakkoliv, jedno víme už nyní: Zásadně poškodila důvěru občanů v systém zastupitelské demokracie.
