Islámský stát možná skončí, ale nikdo asi neřeší, co bude potom | Reflex.cz
reklama
nahoru

Islámský stát možná skončí, ale nikdo asi neřeší, co bude potom

Jan Jandourek10. června 2016 • 13:00
Islámský stát možná skončí, ale nikdo asi neřeší, co bude potom
foto: ČTK/ZUMA/Ho

Ačkoliv není namístě jásat příliš předčasně, zdá se, že hnutí Islámský stát začíná ztrácet území a také morálka jeho bojovníků - pokud se tomu dá říkat morálka - poněkud upadá. Ale co přijde potom?

reklama

Je těžké být prorokem, ale možná nakonec Islámský stát zahyne bez toho, že by došlo k velké pozemní invazi zahraničních armád. Místní bojovníci stojící proti ISIS (mezi nimiž jsou nejsnáze rozlišitelní odhodlaní Kurdové), ztráta finančních zdrojů, průběžné bombardování, demotivující zkušenosti samotných bojovníků, to všechno může způsobit pád IS v dohledné době. Pak se vynořuje otázka, co přijde dál.

National Interest přinesl článek nazvaný Pád ISIS a otázka, co bude den poté. Jde o to, co se stane, až hnutí Islámský stát ztratí svá území. Kdo bude vlastně tím vítězem, který bývalé panství IS obsadí. Stejně tak bychom se měli ptát, co se stane se všemi těmi rozčarovanými bojovníky, kteří se vrátí domů, pokud se tedy vrátí živí domů. Jaké bude asi jejich rozpoložení, co budou chtít dělat, co budou umět dělat. Kam se podějí vůdcové, kteří nezahynou v posledních bitvách.

Terorismus není produktem nějaké jedné skupiny, říká autor článku a analytik Paul Pillar, jakkoliv jedna taková skupina mohla dlouho upoutávat naši pozornost a vzbuzovat velký strach. Území, na kterém se dnes bojuje, bude i po nějakém vojenském výsledku zamořené zbraněmi a lidské hlavy budou plné extremistických myšlenek. Může přijít další terorismus, ať už pod nějakou nálepkou, kterou dobře známe, nebo pod nějakou jinou.

Není zřejmé, kolik přemýšlení a plánování někdo zatím věnoval tomu, aby tuto věc vyřešil. Stejně tak se o tom nemluví ve veřejných debatách. Zatím se hovořilo spíše o tom, jak velká vojenská síla by se měla nasadit a jakým způsobem, aby se povedlo Islámský stát porazit. Podle Pillara i serióznější analýzy odsouvaly zatím problém na pozdější dobu s tím, že úkolem americké armády teď je Islámský stát zlikvidovat.

Ty otázky spolu ale vzájemně souvisejí. Spojené státy sice nezačaly občanskou válku v Sýrii, stejně jako nezačaly občanskou válku v Afghánistánu, ale protože se v těchto konfliktech Američané angažovali, otázka, co bude „den poté“, na ně stejně dolehla. Čím víc se budou Američané vojenský angažovat v syrských záležitostech, tím víc se budou muset zabývat tím, jak rozbité věci dát po válce zase dohromady. Není to úplně stejná situace jako v případě irácké války, ale americké sklony k řešení problémů jsou v zásadě ty samé. Autor říká, že jeden takový sklon je definovat bezpečnostní hrozby v pojmech jednotlivých osob, skupin nebo režimů, které je třeba porazit. A za druhé je to sklon věřit tomu, že když padouch bude poražen, věci se přirozeným způsobem zlepší, nastane nový mírový řád a objeví se liberální demokracie.

V tom je právě problém, můžeme dodat. V zemích jako Německo, Japonsko a Jižní Korea americký zásah vedl k nastolení demokracie. Irák a Afghánistán ale mají problémy, protože nemají na co navazovat. (To neznamená, že máme tamní lidi považovat podle našich měřítek jednou provždy za odepsané pro demokracii. Když byly v Iráku po pádu Saddáma první volby, mnozí voliči riskovali život, aby se dostali do volebních místností.)

Jde také o to, že v zemích jako Sýrie nemusí sice fungovat demokracie, jenže tam už přestala fungovat i diktatura. To přehlížejí všichni, kteří se opájejí tím, jak je Asad „sekulární“ diktátor a jaká byla za něj společenská stabilita. Asad ale z obyvatel země představuje jen třináctiprocentní menšinu Alavitů a zřejmě by měl podporu i desetiprocentní křesťanské menšiny, která se bojí islamismu. V zemi ale žije 74 procent sunnitů a devět procent Kurdů. Pokud by existovala jednotná Sýrie, ti všichni by samozřejmě chtěli nějaké politické zastoupení. Sotva se ho ale dočkají s Asadem, jehož tajná policie mučila a vraždila politické odpůrce a drží v kriminále politické vězně. Asad nasadil proti Syřanům chemické zbraně a od roku 2006 zakázal svobodné cestování odpůrcům režimu. Na šíření hnutí Islámský stát má Asad svými represemi podíl.

Je možné, že se IS rozpadne dřív, než někdo odpoví na to, jak po jeho konci poměry v Sýrii uspořádat. Pak se může stát, že se dočkáme ještě nějaké další formy islamismu, jež zase udiví krutostmi, které svět do té doby nepovažoval za možné - stejně jako Islámský stát překonal al-Káʿidu. Možné je ovšem všechno.



Klíčová slova: islámský státSýrieAsadISIS



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama