Dlouhodobý růst dětské brutality je alarmující. Oběťmi mladistvých se stávají i bezmocní senioři anebo slabší děti. Jak říkal jeden docent trestního práva ještě v dobách před politickou korektností: Někteří mladiství jsou pěkní fakani!
Zaujal návrh jihomoravského poslance Jeronýma Tejce, o kterém referovala i celostátní média: Podle něj by se mohlo zveřejnit jméno, příjmení i trvalé bydliště dětí mezi patnáctým a osmnáctým rokem, které byly pravomocně odsouzeny za zvlášť závažné trestné činy.
Mělo by jít o závažné případy, kdy mladistvý „vyfasuje“ aspoň šest let. Takový trest je mladistvému vyměřen například za vraždu. Myslím, že jde o zajímavý návrh, který si zaslouží společenskou diskusi. A je dobře, že se mu média věnují.
Hlavní přínos Tejcova návrhu spatřuji zejména v tom, že společnost tak získá možnost mít údaje, které jí mohou pomoci v ochraně před pachateli velmi závažných trestných činů.
Dovolím si do mozaiky zasadit další námět. Rodiče, zákonní zástupci a škola v určitých případech nestačí na plnohodnotnou výchovu. U těchto případů, žel, nezbývá než intervence státu.
Dnes je v českém trestním zákoně zakotven věk pro začátek trestní odpovědnosti na 15 let. V evropských zemích je častější 14 nebo dokonce 13 let. Nejnižší hranici trestní odpovědnosti v Evropě mělo ještě před asi pěti lety Skotsko – osm roků. Dnes ji zvýšilo na 12 let.
Mám za to, že dávno nastala doba pro snížení této hranice i v Česku. Pro snížení hovoří hlavně rychlejší biologické a sociální vyspívání současných dětí. Paradoxní je, že „čtrnáctková“ mez byla dokonce součástí prvorepublikového trestního práva, kdy děti vyspívaly značně později. Takže „čtrnáctková“ hranice by dobu nepředbíhala, spíš doháněla.
Oponenti patrně namítnou: Máme přece ústavní výchovu pro tento typ pachatelů.
Ano, ale je zde na první pohled jemný, ale přitom zásadní rozdíl. Nařízením ústavní výchovy de facto hodnotíme rodiče. Potomek mnohdy může získat pocit, že krapet přehnal zlobení. Oproti tomu trestněprávní rozsudek je silným signálem: Porušil jsi zákon, budeš tvrdě potrestán.
Kritici snížení věkové hranice také argumentují, že spíše než děti by měli být sankcionováni jejich zákonní zástupci. Částečně je to asi pravda. Pokud by rodiče byli donuceni zaplatit několik set či tisíc korun pokuty za malého zlodějíčka, možná by to v některých případech zamezilo dalšímu protiprávnímu jednání.
Ale lze takto řešit účast 14letého na brutálním loupežném přepadení, vydírání, či dokonce vraždě? Cítíme všichni, že asi stěží …
Autor je vysokoškolský pedagog a publicista
