Mezi sovětology z povolání kdysi bylo zvykem zakládat své úvahy o politických poměrech v Kremlu na rozestavění členů politbyra na Mauzoleu na Rudém náměstí během velkých vojenských přehlídek. Nyní tento nástroj analýzy odpadl: Okruh lidí, kteří se reálně podílí na osudových rozhodnutích, se smrskl do té míry, že na otázku o vlivu Putinova okolí neumí nikdo odpovědět. Koho ale potká Miloš Zeman za měsíc na oslavách v Moskvě?
Ti dovednější experti kdysi dodatečně složitě propočítávali v průvodu frekventovanost a rozměry portrétů jednotlivých členů úzkého vedení a z toho usuzovali na pravděpodobnost mocenského vzestupu jedněch a na klesající významnost druhých. Jaké portréty by ale mohl nést průvod pracujících o velkých svátcích dnes?
Ministra obrany Šojgu? Ministra zahraničí Lavrova? I oni jsou pouhými horlivými holomky plnícími svrchovanou vůli celonárodního lídra. Vladimir Putin nedělá tajnosti z toho, že o všem rozhoduje sám a ve svém rozhodování je prý veden toliko snahou o navrácení Rusku náležitého mezinárodního postavení a vlivu, poněkud otřeseného jeho předchůdcem. „Máme prezidentský systém, a tudíž prezident rozhoduje o všem a za všechno nese odpovědnost,“ prohlásil na prosincové tiskovce v Moskvě s okatou skromností. Ta „odpovědnost za všechno“ zatím zůstává jen řečnickým obratem, avšak je neoddiskutovatelné, že jeho vládnutí je režimem osobní moci v dávno nevídané ryzí podobě.
Přišla facka
Nadcházející oslavy 70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce nám skýtají vzácnou příležitost ocenit, jak se změnil mezinárodní vliv Ruska za poslední dekádu. Ani před deseti lety mezinárodní situace nebyla idylická a postoj světového společenství vůči Rusku se nedal popsat jako bezvýhradně kladný. Už tehdy na tribuně čestných hostů zůstala prázdná místa prezidentů Gruzie, Litvy a Estonska. Pozvání ignoroval i britský premiér Tony Blair, vždy nespokojený s politikou Moskvy. Zato svou účastí poctili Putina dokonce vzpurný ukrajinský prezident Juščenko a Lotyška Vike-Freiberga. Každopádně mezi lídry se skvěli, až na Blaira, všechny zbývající hlavy států G8 v čele s Georgem Bushem. Celkem bylo v Moskvě v roce 2005 přes půl stovky světových vůdců.
Už teď můžeme s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou konstatovat, že letošní svátek vstoupí do dějin jako jedna z nejurážlivějších facek, kdy uštědřených Rusku, srovnatelných leda tak s bojkotem moskevských letních olympijských her v roce 1980.
Nelze samozřejmě odvozovat účinnost gesta od pouhého aritmetického součtu hlav států. Není vyloučeno, že přítomnost na kuriózního Putinova oblíbence Kim Čong-una může znamenat pro chřadnoucí ruskou ekonomiku víc než mávátko v ruce dánské královny. Avšak nejnápadnější kvalitativní změnu nelze přehlédnout – tentokrát do Moskvy nepřijede takřka nikdo z evropských lídrů, ani americký prezident Obama. Nelze je nahradit žádným množstvím Mikronésanů nebo Afričanů podle principu kus za kus.
Kde najít hosty? V Česku
Tento nepoměr nepochybně bolestně pociťuje také ruské ministerstvo zahraničí, avšak uznat realitu by bylo nad jeho síly a tak do poslední vteřiny hodlá mluvit o jakýchsi „až deseti čelních Evropanech, kteří stále zvažují svou účast v té či oné formě“. Záhy se ukázalo, že tato mlhavá formulace není náhodná: Ta či ona forma může být tak různá, že se za ní může skrývat jak nechuť jakkoli na pozvání odpovídat, tak také přímé odmítnutí. Izraelský prezident kupříkladu svou účast potvrdil tím, že ji odmítl!
Z Evropanů se přehlídky určitě zúčastní český prezident Miloš Zeman. Známý excentrik tentokrát už ani nemluví o obhajobě zájmů českých podnikatelů ani o důslednosti své klikaté zahraničněpolitické linie. Jednoduše svou návštěvou Moskvy nemá co ztratit a také nemá co získat. I kdyby nakrásně zpřetrhal své existenciální svazky s Moskvou, sotva by tím rozmnožil řady svých sympatizantů. Je jediným českým prezidentem, jehož popularita už v prvních dvou letech klesla pod 50 procent.
Druhým a nejspíš posledním evropským lídrem, který zaručeně bude přihlížet moskevské přehlídce, je prezident Srbska Tomislav Nikolić. Byl zvolen na základě slibu těsněji se přimknout k Rusku a mluvit se Západem pevnějším hlasem. Praxe byla poněkud jiná: Za prezidenta Nikoliće Srbsko nadále míří do EU, pročež dělá četné ústupky v kosovské otázce, zatímco největší srbsko-ruský podnik, stavba plynovou Jižní proud, zůstal na papíře. Neodvratný vývoj srbský prezident prostě musí vykompenzovat pomocí symbolického gesta.
Stejně zaručeně přijme pozvání také „prezident“ Republiky srbské Milorad Dodik. I když je jmenovitě zmíněn v oznámení ruského ministerstva zahraničí, země, kterou reprezentuje, není státem, nýbrž autonomním útvarem jiného mezinárodně uznaného soustátí – Bosny a Hercegoviny. Dodik je pověstný enfant terrible balkánského regionu, avšak to z něho ještě nedělá hlavu státu. V seznamu světových lídrů, kteří přijali pozvání, je tudíž do počtu.
Odmítnutí za odmítnutím
V mlze se ztrácí také účast jiných Evropanů, kteří zvažují svůj příjezd „v té či oné formě“.
Premiérka Norska Erna Solbergová oznámila, že návštěvu Moskvy ani nezamýšlela. Předseda slovenské vlády Robert Fico formálně dementoval prohlášení Moskvy, že pozvání přijal – prý svou účast zvažuje a nepřeje si, aby byla vnímána jako schvalování ruského postupu na Ukrajině.
Mlčí, aspoň do této chvíle, prezidenti Černé Hory a Makedonie. Jejich přítomnost na přehlídce by působila přinejmenším divně, neboť – na rozdíl od Srbska – obě dvě země se dobrovolně připojily k protiruským sankcím EU a na Valném shromáždění OSN hlasovaly proti uznání krymského referenda. Po propuknutí ukrajinského konfliktu oba státy prudce rozmrazily svá vleklá jednání o vstupu do EU a NATO. Černá Hora navíc začala usilovně vyhánět ruský kapitál a snižovat závislost svého hospodářství na něm.
Bobříka mlčení drží také státníci Islandu a Kypru. Nelze vyloučit, že kdysi skutečně neurčitě souhlasili s účastí, jenže dnes není kdysi. Dnes z pouhého souhlasu zúčastnit se oslav se fakticky stal souhlas s kremelským počínáním na Ukrajině. Kypr je značně odkázán na evropskou pomoc. Navíc nový prezident Nikos Anastasiadis slíbil při svém zvolení dovést ostrov do NATO. Island nejspíše bude následovat příkladu jiných skandinávských zemí – připojil se přece k protiputinským sankcím EU a hlasoval v OSN proti uznání krymského referenda.
Vrány: Zeman a Tsipras?
Zcela přirozeně, jako když vrána k vráně sedá, by mohl vypadat na tribuně Mauzolea řecký premiér Tsipras. Ten také, stejně jako Putin, dělá, že 2. světová válka ještě neskončila. Avšak i ten se snaží vyhnout se jednoznačnosti chytrým manévrováním – naplánoval svou návštěvu Moskvy o měsíc dříve, měl by se tam objevit už 8. dubna. Řecko potřebovala bezpodmínečně sehnat do konce dubna 4 miliardy eur, ber kde ber. Není jisté, že se Tsiprasovi podaří udržet si své křeslo do května, tudíž na pozadí řeckého bolehlavu se otázka moskevské přehlídky jeví jako druhořadá.
Ale i kdyby Tsipras doprovodil do Moskvy Zemana, sotva by to vypadalo jako velké diplomatické vítězství Kremlu. Záleží totiž na tom, z jakého základu vycházíme při srovnání.
Pokud bychom za normu pokládali bezpodmínečnou jednolitost EU ve všech otázkách, pak by skutečně drobné remcání slovenského premiéra nebo českého prezidenta bylo možné pokládat za známku totálního rozkladu a rozbrojů v řadách Evropanů. Jenže pozice EU v otázce ruské agrese proti Ukrajině by neměla být srovnávána s neživotní představou povinného konsenzu v každé jiné věci. Ať už se v Bruselu posuzuje cokoli, reformou agrární nebo migrační politiky počínaje, přes tvorbu rozpočtu a vznik celoevropských ozbrojených sil, dohodou o zóně volného obchodu s Latinskou či Severní Amerikou konče, vždy se najde značné množství nespokojenců.
Na pozadí běžných protestů a hlasitého odporu vůči společné politice, jednota evropských zemí v otázce rusko-ukrajinského konfliktu se jeví jako naprostá idylka a svátek jednomyslnosti. Chování Zemana, případně spolu s Tsiprasem nebo Ficem, zde hraje roli výjimky, která potvrzuje pravidlo.
