Blíží se smutné výročí nacistické okupace zbytku Československa v roce 1939. A jako každý rok připomínám si dodnes nevyluštěnou politickou záhadu jednoho sprostého slova, o němž se historici nezmiňují a které dnes už ani není sprosté, protože ho nynější pan prezident umístil mezi slova slušná, prezidentských úst hodna.
Za sněhové vánice vpadla německá armáda ráno 15. března do Prahy. Všude ihned vylepila plakát, který si přivezla z Německa. Byl dvojjazyčný. Půlka v němčině, druhá půlka v pokroucené češtině, aby bylo vidět na první pohled, kdo bude v zemi pánem. Ten plakát všichni známe. Byl stokrát v učebnicích, ve filmech, v časopisech, kde se kdy o nacistické okupaci psalo. Sám ho znám od dětství takřka nazpaměť. Ta čeština byla nejen dost urážlivá, ale i hloupá. Snadno se tak dá zesměšňovat, a Češi to někdy dělávají, i němčina, i jakýkoliv další jazyk. Přičemž zesměšňování jazyka okupantů, ať je to němčina, či ruština, má v sobě vždy jakousi noblesu vzdoru. Zesměšňovat jazyk okupované země má v sobě jen ubohost okupanta.
Na vyhlášce je uvedeno v té zmršené češtině doslova: „Na rozkas Votze a neivrsiho Prezidenta nemecke Armady prevzal sem v zemi česke nesnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Brězna 1939. Vrchni Komandant general Pjechoty Blaskowitz.“ Tučně vyznačené Votze (Němec čte Foce) má být jakási zparodovaná varianta českého slova Vůdce. Potud je vše v pořádku, německá hanba i české pokoření. Tučně je to slovo vyznačené, protože v němčině znamená něco zcela jiného. Ve slovníku to slovo nenajdete, ale každý Němec ho zná. Na severu se píše Fotze, na jihu Votze. Je to slovo, které si v češtině prezident Zeman nezapomenutelně pozpěvoval do Českého rozhlasu v přímém přenosu: Kunda sem, kunda tam.
A to je ta historická šokující záhada. Němci si sami napsali na plakát a před všemi Čechy zveřejnili, co Češi a asi i mnoho Němců věděli i bez nich, ale za co už od toho dne byl trest smrti: Vůdce Adolf Hitler není Führer, nýbrž Votze. Sám jsem na to přišel, když jsem v pubertě louskal německé pornografie, kde slovo Votze, jež nebylo ve slovníku, mělo smysl jednoznačný. Později jsem si ho ověřil u desítek skutečných Němců a dvou Němek. Všichni mi ten význam potvrdili, i když nevysvětlili. Jeho pobývání na okupační vyhlášce je nijak nezaujalo. Buďto nevěděli, že nějaká okupace byla, nebo jim to přišlo naprosto přirozené, protože dnes se totéž sice beztrestně, ale marně píše o jakémkoliv prezidentovi. Oči unavené sprostotou už ji nevidí. Pro mnoho lidi je právě tohle důkaz svobody, a když si tak brouká i náčelník státu, důkaz dvojnásobný. Že je to bohužel i smrt tak potřebných sprostých slov, která už o svou sprostotu přišla, je vedlejší.
Votze, jenž Čechům rozkázal, nezaujal ani žádného moderního historika. Přitom je to skutečný, konkrétní a tolik hledaný důkaz německého odboje proti nacismu, jejž podporovaly tisíce vojáků Wehrmachtu, kteří tu Votze (přechod do ženského rodu mi připadá přirozený) v Praze vylepovali nebo četli. A nikdo to neudal nacistům! Proč takový fakt nechávají Němci ležet bez povšimnutí? Kde to tiskli? Kdo to tiskl? Kdo to četl a schvaloval? V noci to Hácha v Berlíně podepsal a ráno už měli v Praze na plakátě, že Hitler je Votze?
Možná platil stejný efekt samozřejmosti: že je Hitler Votze, věděl každý Němec. Oči unavené Hitlerovým sprosťáctvím tu Votze na plakátě prostě neuviděly. Muselo přijít poválečné dítě, tedy já, s poválečnýma očima, aby to uvidělo. Tož historici, dejte se do díla!
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 6/2015.
