Hluboká krize Ruska uprostřed pomalu zotavujícího se světa nemůže být vysvětlena jinak než jako výsledek nesmyslně agresivní a zcela neadekvátní činnosti prezidenta Vladimira Putina. Co se vlastně v Rusku děje a jaké to bude mít dopady?
Na snížení investičního ratingu Ruska na spekulativní hodnotu reagoval jeden český expert nesouhlasným podezřením, že takový krok musel být motivován čistě politicky, ne jinak. Země má prý takřka nepřeberné devizové rezervy a titěrný zahraniční dluh ve srovnání s většinou evropských zemí. Způsob uvažování prozrazuje v odborníkovi spíše prognostika, než ekonoma. Přitom pro pochopení logiky, jež vedla vážené ratingové agentury k jejich negativnímu hodnocení stavu ruského hospodářství, není třeba žádných detektivních schopností – stačí se poctivě seznámit s výroky oficiálních ruských činitelů včetně premiéra Medveděva, který určitě nemá žádný osobní interes na vítězství „protiruského spiknutí“
Ekonomika se řítí do propasti
Jak vůbec lze seriózně odhadovat devizové rezervy státu, který v posledních dvou měsících vynakládal až 20 miliard dolarů týdně na udržení kurzu rublu – s ím tristním výsledkem, že hodnota rublu je dnes zhruba stejná (70-72 za dolar), jaká byla v okamžiku nejhlubšího propadu?
Jak pevnou půdu pod nohama musíme mít pro jakýkoli seriózní odhad měnových rezerv, když víme, že jen za loňský rok ze země uteklo přes 150 miliard dolarů a investice spadly o dvě třetiny?
Pokud se inflace nezrychlí a zůstane na úrovni ledna, bude na konci letošního roku činit kolem hrozivých 30 procent.
Ruská krize je navíc unikátní tím, že propukla v době, kdy se všichni ostatní relevantní mezinárodní hráči dali do růstu, byť jakkoli skromného. Triliony rublů, které ruská vláda již nyní tiskne, aby zachránila před bankrotem státní monopoly a banky Putinových kumpánů, nejsou tím správným nástrojem pro utlumení krizových jevů. Nekryté peníze způsobí jen další devalvaci, a to v situaci strmého růstu cen a nezaměstnanosti doprovázených úpadkem zdravotnictví a školství. Snížení cen alkoholu za těchto okolností vedlo k tomu, že lidová tvořivost takto charakterizovala zdravotní dietu, kterou Putin předepsal Rusku: „Méně jíst, ale o to více pít!“
Nebývalá izolace
Hluboká krize uprostřed zotavujícího se světa nemůže být vysvětlena jinak než jako výsledek agresivní a neadekvátní činnosti Vladimira Putina, jenž založil ojedinělý model kriminálního státně-monopolistického kapitalismu jednostranně orientovaného na vývoz surovin. Jeho experiment s izolací Ruska od zbytku lidstva nemá v dějinách obdoby.
Země-štvanci tíhnoucí k dobrovolné izolaci bývají zpravidla mimořádně chudé, většinou zemědělské, samozásobitelské, autarkické, nezávislé na kapitálových trzích. Rusko je přímo opačný případ. V posledních desetiletích bylo zvyklé vyvážet ropu a dovážet úplně všechno. Každý, kdo občas bývá v Moskvě, ví, že všude, kam oko dohlédne, může kolem sebe spatřit jen věci z dovozu: Kancelářskými svorkami počínaje a ledničkou i s jejím obsahem konče.
Není to žádná náhoda. Za podmínky obrovských transakčních výloh dovoz zboží je vždy levnější než jeho místní výroba, neboť množství úplatků, jimiž lze zatížit dovážené zboží, je vždy menší než v případě, když ho produkujete doma. A žádná devalvace oběživa problém neřeší. Znehodnocení domácí měny pomáhá jen tam, kde se zboží vyměňuje a dá se uplatnit relativní výhoda. Proto kupříkladu v předpotopním Afghánistánu devalvace afghánu ještě nikdy nevedla ke vzmachu vlastní průmyslové výroby. Při každém znehodnocení měny se úředník snaží zvýšit svůj úplatkový podíl tak, aby jeho příjmy v pevné měně zůstaly neztenčené.
Navíc Rusko je značně integrováno do světového finančního systému. Za léta Putinovy samovlády utržilo za suroviny 3,5 trilionu dolarů a napůjčovalo si dalších 610 miliard. I v tom je Rusko nenapodobitelné.
Jsou země, jež čile obchodují a hodně si půjčují na finančních trzích. Jsou státy jako Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty, které mají srovnatelně velké příjmy z exportu ropy, avšak na vnějších trzích nevystupují coby žadatelé o úvěry, nýbrž jako věřitelé a majitelé suverénních fondů skupujících vše, co má nějakou cenu. Leč žádná země světa se nemůže pochlubit tím, že „prožrala“ za pár let 3,5 trilionu dolarů a přitom si vypůjčila dalších 610 miliard.
Zadlužily se přitom právě velké státní monopoly a banky přímo řízené osobními kumpány prezidenta. Žádná z těchto společností nyní nemůže doufat v odročení splátek. Ani Gazprom ani Rosněfť přitom nemohou formálně vyhlásit úpadek, protože v případě bankrotu veškeré příjmy z prodeje ropy či plynu budou použity k umoření jejich dluhů. Jinými slovy, Rusko nemůže dost dobře ani splácet dluh, ani pozastavit jeho splácení. Na dovozu je z 90 procent závislé. I když vyhrabeme prstíkem nějaký technologický výrobek, dejme tomu tramvajový vagón vyhotovený v továrně Uralmaš, podíl komponentů, náhradních dílů, strojů a programového zajištění z dovozu bude na každém vagóně ve zdrcující převaze.
Nejasná budoucnost
Co bude dál?
Nynější krize teprve začíná a bude se prohlubovat. Bankovní systém země se může kdykoli zhroutit – mezibankovní operace jsou pozastaveny už nyní. Totéž platí pro možnost podnikatelského úvěrování, byť i doposud bylo jen v zárodečné formě. Zůstanou jen ty z bank, které z definice nebyly finančními, nýbrž politickými ústavy. Zhroutí se a již nyní se hroutí spotřebitelský sektor. V Moskvě se zavírají tisíce drobných provozoven zabývajících se obchodem a poskytováním služeb. Lidé, kteří v nich pracovali, trávili dovolenou v Turecku a byli ochotni položit život za Putina, zůstávají bez Turecka, ale s Putinem.
Rolety stáhly i stovky restaurací a butiků, jež zajišťovaly obživu manželkám a milenkám kremelských činovníků. Jejich personál zůstane na dlažbě. Jen počet propuštěných osobních řidičů již nyní činí 50 až 60 tisíc osob. Zvláštním sotva řešitelným problémem je osud takzvaných monoměst – lidnatých městských aglomerací vzniklých kolem jednoho jediného gigantického podniku. Když končí výroba, stává se z „monoměsta“ město duchů. Vyhasíná tam veškerá hospodářská aktivita. Zavírají se i nesčetné stánky, jejichž majitelé dováželi levné hadříky a cetky tretky z Moskvy či Jekatěrinburgu. Na cetky trety už nikdo nemá peníze, ba i vlakové spojení bude brzy zrušeno.
Rusko střemhlavě směřuje k životní úrovni zemí, které všechno dovážejí a nic nevyrábějí – je to, dejme tomu, úroveň venezuelské vesnice. Není náhodou, že Kreml nyní vidí důstojné partnery ve stejných štvancích, jako je sám. Ruská televize v poslední době radikálně změnila svůj postoj třeba vůči Severní Koreji. Může se zalknout lichotivými reportážemi o šťastném životě obyvatel této tragikomické dědičné despocie, o globálním významu světoborného učení „čučche“, jakož i o mnohočetných talentech „vynikajícího soudruha“ Kim Čong- una.
A bude hůř
Krize v Rusku teprve začíná a na její konec nikdo neumí dohlédnout. „Proces se nám slibně rozbíhá,“ rád říkával Michail Gorbačov na začátku perestrojky, aniž by tušil, čím skončí. Ekonomická katastrofa hned tak nemusí znamenat brzkou katastrofu politickou. Ideologie Putinova režimu je postavena tak, aby energie katastrofy vždy sytila laserový paprsek „vlastenectví“. Aby každý moskevský podnikatel, kterého krize ochudila o dovolenou v Turecku, a každý obyvatel monoměsta, který zůstal bez jídla, byl přesvědčen, že je o ně připravil Západ, jenž odjakživa chce dostat Rusko na kolena.
Lidská psychika je zařízena tak, že každé utrpení má mít vyšší smysl. Za dnešní strázně budu po smrti v ráji. Kdysi na tom byla založena světová náboženství, dnes na stejném základě buduje Kreml novou víru: „Trpíme, protože jsme největší a nejsilnější.“ Strádat z takového důvodu je vždy mnohem příjemnější než jen proto, že taková je podstata moci v zemi.
Přesto se úřadům sotva podaří vyhnout se masovým protestům. Potlačit je nebude snadné, ježto tentokrát nepůjde o stovky uvědomělých demokratických aktivistů, ale o milionový dav, jemuž zoufalství zastře zrak vlčí mlhou. Je zde zkušenost z Blízkého východu, kde autoritářské režimy po desetiletí trpěly jen lůzu stejně nízké kvality. Na místě jsou obavy, že taková ruská vzpoura – podle Puškina „smysluprázdná a neslitovná“ – bude probíhat pod hesly „Kreml obsadili agenti Západu“ a „Všechnu moc opravdovým vlastencům!“
Putinovo vydírání Západu je záludné svou dvousečností. Vydírá buďto silou, anebo slabostí. V prvním případě, jako by říkal: buďto mi dáte po dobrém, co chci, nebo si to silou vezmu sám. Ve druhém případě vyhrožuje opakem: když padnu, to teprve uvidíte, zač je toho loket. Žel, západní politici většinou nečetli Švejka. Ten, když mu polní kurát Otto Katz vyhrožoval „Já vám upadnu!“, děl přísně: „Sedneš! Nemysli si, že tě nenaučím pořádku.“
