Politickou orientaci, kterou člověk má, by měl potvrzovat a doplňovat svým vzhledem. Když se proklamované ideje a vzhled dostanou do ostrého rozporu, může to působit hodně legračně. Třeba u nestora našich anarchistů, pana Ondřeje Slačálka.
Stál jsem před redakcí a kolem mne procházela svatba. Svatebčany přivezla historická tramvaj, oni se sešikovali na chodníku a vyrazili směrem na Ortenovo náměstí - asi do nějaké restaurace na hostinu. Když procházeli kolem mne, jedna ze svatebčanek, tlačící kočárek, pozdvihle pravici a zvolala směrem ke mě: „Ať žijou domácí porody!“ Á, biosvatba! napadlo mne. A tlouštík, který kráčel vedle ní, zvolal: „A taky muslimové!“ A já teprve v tu chvíli podle hlasu seznal, že muž vypadající jako kulička je nestor českých anarchistů pan Ondřej Slačálek.
V tu chvíli jsem se obával, že se smíchy prasknu. Když totiž někdo hlásá třídní nenávist, odpor ke globalizaci, nechuť k imperialismu a multikulturalismus, a zásadně zavrhuje zkomercionalizovanou konzumní společnost, měl by být hubený a vychrtlý a jeho oči by měly plát hladem a nenávistí k tlustým milionářům. Když se však anarchistova očička nezalévají třídní nenávistí, ale sádlem, je to opravdu komické. A navíc - je to naprosto nedůvěryhodné. Kdyby útlak imperialistů, který pan Slačálek hlásá, byl skutečně tak strašlivý, nemohl by nikdy přední anarchista obalit tělo mohutnou vrstvou tukových vrstev. Takto je zjevné, že sice napadá konzumní společnost, ale sám konzumuje, až vypadá jako Tučňák tučný.
Proto vyzývám nejen pana Slačálka, ale všechny levičáky - třeba sociální demokraty: Zhubněte! Když někdo s očičkama zalitýma sádlem hovoří o třídním boji, je opravdu k smíchu.
