Pamatuji se na ten den, jako by to bylo včera. 28. října 1988 se konala pravidelná demonstrace proti komunistickému režimu na Václavském náměstí. Skončila tak, že nás esenbáci v přilbách a s obušky v počtu asi tři sta lidí natlačili a vzápětí obklíčili na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice. Nebylo kam odejít, ani utéci.
Vzápětí začali předjíždět policejní autobusy, esenbáci se vrhali do našeho hloučku, odtud vytrhovali bránící se oběti a strkali je násilím do připravených vozidel. Bylo jenom otázkou času, kdy dojde i na nás. Tak se asi cítí zvířata na porážce, když vidí, jak dopadají ta před nimi. Nakonec se davu povedlo protrhnout policejní kordon, a průchodem do Jindřišské ulice utéci. Mně to stálo ránu pěstí jednomu esenbákovi, který už, už sahal po mé budoucí manželce.
Nakonec jsme, chvála bohu, utekli i my. Dodnes ale cítím na zádech místo, kde mne při tom zasáhl policejní obušek. Ve Strakově akademii už v té době šestnáct dní trůnil jako předseda federální vlády Ladislav Adamec, který vystřídal Lubomíra Štrougala. Proč tohle vzpomínání?
Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka totiž nedávno v článku, kde vyhlásil jako osobnost roku olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana za to, že svrhnul Nečasovu vládu, píše i takové věty: „Právě on přivodil konec hrůzostrašné, zřejmě nejhorší české vlády od poslední Štrougalovy (což je míněno opravdu tak, že Nečasova vláda byla horší i než vláda Adamcova, proti níž se konala revoluce v roce 1989). Míra nekompetence, korupce, zvůle, drzosti, hrubnutí poměrů a nahodilého ubližování lidem, jež byla možná za Nečase, už během pozdní fáze tak zvané perestrojky nebyla představitelná. Navíc nejpozději od roku 1988 (Adamec se stal předsedou vlády v říjnu 1988) bylo každému politicky uvažujícímu člověku jasné, že poměry se budou už jen zlepšovat – zato během celé Nečasovy éry bylo jedinou otázkou, jak hluboko ještě klesneme.“
Upřímně mne mrzí, poté, co jsem si přečetl tyto řádky, že nemám onu nádhernou přímočarost Miroslava Macka, s níž na lékařské konferenci kdysi deklasoval Davida Ratha. Protože nic jiného by si Patočka za tyto věty nezasloužil. Něco tak zavilého, záštiplného, a zároveň hloupého a tupého na české mediální scéně od převratu ještě nezaznělo. Svou perverzitou to na hony předčí i otázku některých agentur ve smyslu „je vám lépe než před listopadem 1989“?
Krátká paměť
Nečasově vládě lze, více či méně oprávněně, vytýkat mnohé věci. Jako ostatně každé vládě, každému z dosavadních prezidentů. Ani v nejhorším snu by mne však nenapadlo srovnávat Topolánka, Havla, Klause, Zemana, Paroubka, či Grosse s předlistopadovými politiky, jejich politiku s tou normalizační. Ta byla jednoznačně zaměřena na pošlapávání lidských a občanských práv, na svévoli, na násilí. Choromyslné úvahy srovnávající vlády Lubomíra Štrougala a „perestrojkové“ Ladislava Adamce jsou na úrovni srovnávání protektorů von Neuratha a Heydricha za dob nacistické okupace.
Pokřivené, či spíše křivácké hodnocení tehdejších poměrů je znát i z toho, jak definuje lidový protikomunistický odpor. Ten nebyl namířen proti „Adamcově vládě“, ale proti režimu jako takovému. Jistě, například 10. prosince, na Den lidských práv, povolili „Adamcovi“ komunisté překvapivě demonstraci na Škroupově náměstí. Měsíc na to už ale rudí řezníci řezali lidi opět na demonstracích při Palachově týdnu.
Ať Patočka jmenuje jeden jediný akt z doby Nečasovy vlády, který by byť mlhavě blížil tomu, co se zde odehrávalo před listopadem 1989. Kolik lidí bylo zavřeno za protesty proti Nečasovi? Jaký byl například osud jurodivého Slávka Popelky za bolševiků, a jaký dnes, kdy dostával nevídaný prostor ve veřejnoprávní televizi?
Sám Patočka by za podobné politické hodnocení seděl už ve vazbě. Nečasova vlády by na něj neposlala ani Chocholouška, i když by si to zasloužil. Svým výrokem Patočka dnes člen ČSSD, dříve předseda Strany Zelených, zpečetil výrok, který bývá obvykle adresován všem zeleným. Je jako meloun. Navrch zelený, uvnitř rudý.
Smutné ovšem je, že se proti jeho žvástům neozvaly například takové osobnosti, jako je Hana Marvanová, Jana Petrová, Petr Placák. Ti totiž „dobrodiní Adamcovy vlády“ zažili na vlastní kůži, když byly zavřeni za to, že položili kytku k soše knížete Václava. Jejich mlčení tak bohužel dodává podobně příšerným plkům zdání legitimity, protože mlčení znamená souhlas.
