nahoru

Před 100 lety se českoslovenští legionáři proslavili v bitvě u Zborova

Jaroslav Šajtar30. června 2017 • 10:20
Příslušníci 7. roty v zákopech u Zborova.
Příslušníci 7. roty v zákopech u Zborova.
• foto: 
Wikimedia

Po únorové revoluci začal nezadržitelný rozklad ruské armády. Prozatímní vláda, jež se chopila moci, slíbila Spojencům, že dostojí všem závazkům a neustane v boji proti ústředním mocnostem. Na důkaz toho zahájila 1. července 1917 na jihozápadním úseku fronty, kde se demoralizace ještě tolik neprojevovala, takzvanou Kerenského ofenzívu, pojmenovanou podle Alexandra Fjodoroviče Kerenského, esera a předsedy Prozatímní vlády.

K útoku se přihlásily všechny tři pluky Československé střelecké brigády pod velením plukovníka Vjačeslava Platonoviče Trojanova (příštího roku zahynul při střetnutí s krasnoarmějci na rumunské frontě), jež zde měla poprvé vystoupit pohromadě. Až do té doby totiž Rusové z opatrnosti nasazovali československé dobrovolníky po částech. Druhého července došlo u haličského městečka Zborov (ukrajinsky Zboriv, polsky Zborów) k události, která se zapsala zlatým písmem do historie československého vojenství a jeho tradic.

Češi proti Čechům

Kerenského ofenzíva mířila proti skupině armád ústředních mocností, jíž velel jeden z nejschopnějších rakousko-uherských vysokých velitelů, generálplukovník Eduard von Böhm-Ermolli. Tvořily ji c. a k. 2. a 3. a německá Jižní armáda. Bezprostředně proti Československé střelecké brigádě stály v zákopech 19. a 32. divize IX. armádního sboru 2. armády, přičemž v sestavě 19. divize se nacházely i 35. plzeňský a 75. jindřichohradecký pluk, doplňované, jak z názvu vyplývá, z českých zemí. V bitvě u Zborova tak proti sobě stanuli Češi v uniformách jak habsburské, tak ruské armády. I to představovalo jeden z paradoxů první světové války a české účasti v ní.

Zborov provázely legendy

Vzhledem k významu, jaký první republika přikládala bitvě u Zborova, není divu, že byla opředena různými mýty a legendami. Tak například generálu Janu Syrovému se říkalo „Žižka od Zborova“, jelikož přišel o oko. To byla sice pravda, ale došlo k tomu ještě před zahájením vlastní bitvy, během dělostřelecké přípravy, kdy praporčík Syrový velel 7. rotě 2. praporu. Těžké zranění utrpěl rovněž druhý budoucí významný československý generál – Otakar Husák, jenž u Zborova jako podporučík velel 2. praporu.

Tradovalo se, že v bitvě u Zborova proti sobě stanuli dva budoucí českoslovenští prezidenti: Ludvík Svoboda coby ruský legionář, budoucí účastník druhého odboje, velitel 1. československého armádního sboru na východní frontě a za pražského jara zvolený za prezidenta, a Klement Gottwald jako věrný voják císaře pána, s jehož funkcí prezidenta po únoru 1948 jsou spjaty vykonstruované politické procesy a nebývalý teror. Avšak tuto variantu zpochybňuje historička Lenka Bobíková, podle níž utrpěl Kléma v červnu 1917 na východní frontě zranění a z nemocnice v Marmaros-Szigetu se vrátil až v srpnu, tedy po inkriminovaném střetnutí. Inu, svět chce být klamán!

Skvělý úspěch Čechoslováků

Buď jak buď, zůstává nepopiratelným faktem, že tři střelecké pluky Československé střelecké brigády (1. „Svatého Václava“; po zborovské bitvě, když Tomáš Garrigue Masaryk legionáře navštívil, přejmenoval ho jako předseda Československé národní rady na pluk „Mistra Jana Husa“, 2. „Jiřího z Poděbrad“ a 3. „Jana Žižky z Trocnova“) dosáhly v rámci Kerenského ofenzívy na vedlejším směru pronikavého úspěchu, neboť prorazily přes čtyři linie rakousko-uherské armády až do hloubky pěti kilometrů. Úspěch to byl o to větší, že na rozdíl od protivníků měly mnohem slabší výzbroj a trpěly mimo jiné nedostatkem kulometů.

Čtvrtého července byli na pláni nad Cecovou pohřbeni padlí legionáři. Na zborovských pláních/ jsou mohyly bratří./ Veliké lány zlatého žita/ vůkol se vlní, vítr věje,/ vzduch šumí hrdinskou písní,/ slavnými vzpomínkami./ Tam leží s úsměvem na zvadlých rtech/ sto našich bratří.

Čtrnáctého června 1927, bezmála deset let po zborovské bitvě, zhodnotil prezident Osvoboditel význam vystoupení Československé střelecké brigády u Zborova výstižně: „Zborovem dobyli jsme si na Rusku rázem vojensky i politicky mnohem lepší pozice, než jsme měli před ním; Zborov vydatně působil na Spojence a Prahu, a tím na Rakousko. Zborov znamená pro náš zahraniční odboj mezník.

Vzpomínky na Zborov soustřeďují se především na ty, kdo v úsilí o svobodu a samostatnost položili své životy; avšak vzpomínáme zároveň těch, kdo svým důmyslem vypracovali plán bitvy, plán celkový a pro jednotlivé akce. Připomínám to proto, že se na to méně pamatuje: Zborov má svůj význam právě tím, že vojenská udatnost a rozvaha byly harmonicky spojeny; a třebaže v celkové světové válce je epizodou, nám byl počátkem samostatné armády a odsud jeho značný význam politický.

Vděčná a věčná Vám paměť!“

Kapka v moři

Předposlední věta ctihodného profesora Masaryka si zaslouží krátkou doplňující poznámku. V bezprecedentně krvavém zápase, kdy proti sobě stály miliónové armády a největších řeží se účastnily statisíce vojáků, přičemž oběti se počítaly na desítky a často i stovky tisíc, je bitva u Zborova opravdu pouhou epizodou, kapkou v moři, a navíc Kerenského ofenzíva beztak skončila fiaskem. Vždyť jen v roce 1917, kdy intenzita bojové činnosti v důsledku výše zmiňovaného rozkladu ruské armády ve srovnání s předchozími lety pronikavě poklesla, činily bojové ztráty ruské armády podle sovětského Ústředního statistického úřadu 1 915 737 osob (52 737 padlých, 3520 zemřelých na zranění, 221 247 raněných a 918 233 zajatých a nezvěstných), kdežto rakousko-uherské na severovýchodní (ruské) frontě, včetně Rumunska, 20 826 padlých, 54 346 nezvěstných a 72 540 raněných a německé tamtéž 19 849 zahynulých, 13 190 nezvěstných a 218 274 raněných.

Ctít tradice

Zborovská tradice tvořila základní pilíř ideje nového, samostatného československého státu. Druhý červenec se každoročně slavil v celé mladé republice, přičemž oslavám byla věnována nevšední pozornost a publicita. Dvaadvacátého června 1922 se uskutečnila exhumace jednoho z pohřbených legionářů z hromadného hrobu u obce Cecová na Ukrajině. V Praze ostatky zborovského hrdiny nejprve vystavili v panteonu Národního muzea a v předvečer výročí (1. července) je uložili v kapli na Staroměstské radnici. Roku 1928 se výroční den Zborova stal svátkem československé branné moci a po 28. říjnu zároveň druhým nejvýznačnějším státním svátkem.

Zborov představoval nejen oslavovaný státní svátek, ale vešel i do literatury a filmu. Básník, prozaik a dramatik Rudolf Medek, přímý účastník zborovské bitvy, od roku 1929 generál, v letech 1920 až 1929 ředitel Památníku odboje a 1929 až 1939 ředitel Památníku osvobození, ve svém díle oslavoval činnost československých legií v Rusku. Přibližme si jeho literární tvorbu ukázkou z třetí části básně Zborov:

Duj, východní daleký větre,/ i rci tam našim za Karpatami,/ že my jdeme do boje za zpěvu písní,/ pod vlastními prapory,/ s překypělou i oddanou duší!/ Nic není strašno, nic není vzdáleno,/ není obav, ni pochyb, ni úzkosti./ Všem paže ztuhly v kladiva.

Pozadu nezůstala ani kinematografie. V krizovém roce 1938 natočili Jan Alfréd Holman a Jiří Slavíček podle původního námětu Rudolfa Medka za oficiální podpory velkofilm Zborov, jehož slavnostní premiéra se měla konat v den dvacátého výročí vyhlášení Československa. Jenže to už republiku zmrzačilo přijetí mnichovského diktátu, a snímek se tak dostal do kin až v lednu 1939, a to ještě v okleštěné podobě přizpůsobené marasmu druhé republiky. Přesto ho však diváci přijali s nadšením. Nepochybně v něm viděli alespoň morální vzpruhu.

Zpřetrhané tradice

Že za protektorátu Němci oslavy zborovské bitvy zakázali, není překvapivé. Že v noci z 22. na 23. října 1941 gestapo zlikvidovalo i hrob Neznámého vojína, je prachsprostý vandalismus. Zborovská tradice však nadále přežívala v armádě druhého odboje a po osvobození kulminovala oslavami třicátého výročí bitvy v roce 1947. Po únoru 1948 nadlouho zmizela z kalendária památných dnů. Z legionářů se novému režimu hodili jen takzvaní internacionalisté, kteří přešli k rudoarmějcům.

Protagonisté zborovské bitvy

Boje Československé střelecké brigády u Zborova se zúčastnila celá plejáda osobností. Jejich osudy se mnohdy vyvíjely velice křivolace.

Velitel 1. střelecké divize plukovník Josef Jiří Švec se 25. října 1918 zastřelil ve vagóně. Našli ho ležet nad rozepsaným dopisem svým legionářům, z nichž část mu předcházejícího dne odepřela poslušnost. Stálo v něm:

Vaší povinností je být kdykoliv pohotoví k oběti života, k ušlechtilé povinnosti vojáka zemřít za vlast, nechť se děje cokoli... Proto dobrovolně umírá Váš velitel, abyste zvítězili nad nečistým a ohavným našeptáváním agitátorů a demagogů, abyste se probrali k záchraně své cti – cti československých vojáků.

Legionářská literatura, za první republiky tak bohatá, udělala ze Švece symbol vojáckých ctností (mimo jiné Rudolf Medek). Pohřeb měl 28. října 1918. Roku 1929 natočil režisér Svatopluk Innemann, jeden z průkopníků české kinematografie, dvouhodinový film Plukovník Švec.

Karel Janoušek u Zborova utrpěl zranění. V letech 1934 až 1939 zastával funkci zemského velitele letectva v Čechách a roku 1937 povýšil na brigádního generála. Od roku 1939 do 15. března 1940 byl náčelníkem leteckého odboru československé vojenské správy v Paříži a od 12. července 1940 do konce války generálním inspektorem československého letectva v Británii. Od 1. ledna 1941 měl britskou hodnost letecký vicemaršál, od 4. června 1945 letecký maršál. Stal se tudíž jediným Čechoslovákem s maršálskou hodností. V letech 1945 až 1948 byl podnáčelníkem hlavního štábu československé armády. Třicátého dubna 1948 ho zatkli a až do roku 1960 věznili. V roce 1968 ho rehabilitovali a roku 1991 in memoriam povýšili na armádního generála.

Důstojník československých legií Stanislav Čeček to dotáhl na generála. Bojoval proti bolševikům v Sovětském Rusku. Roku 1923 absolvoval Vysokou válečnou školu ve Francii a v letech 1924 až 1929 byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Spoluzakládal Masarykovu leteckou ligu v Praze. Zemřel 29. května 1930 v pouhých 43 letech.

Emanuel Moravec vyučoval od roku 1931 jako profesor válečných dějin a strategie na Vysoké škole válečné v Praze, od roku 1933 byl plukovníkem generálního štábu a v publicistické činnosti (psal do Lidových novin pod pseudonymem Stanislav Yester) zastával ve dvacátých a třicátých letech stanoviska blízká Hradu. V době zářijové krize roku 1938 patřil k energickým stoupencům obrany republiky, Benešovi dokonce vyhrožoval, ale za protektorátu obrátil o 180 stupňů a coby ministr školství a lidové osvěty se stal symbolem nejodpornější formy kolaborace. Po vypuknutí Pražského povstání spáchal 5. května 1945 sebevraždu.

Radola Gajda (vlastním jménem Rudolf Geidl) to v pouhých šestadvaceti letech dotáhl na generálmajora a ovládl Transsibiřskou magistrálu. Způsobil Rudé armádě několik citelných porážek. Stejně jako Čeček vystudoval francouzskou Vysokou válečnou školu. V letech 1924 až 1926 zastával funkci zástupce náčelníka a od roku 1926 náčelníka hlavního štábu československé armády. Za přípravu státního převratu ho v srpnu 1926 vyhodili z armády a zbavili generálské hodnosti. Poté se stal „vůdcem“ Národní obce fašistické, za niž byl v letech 1929 až 1931 a 1935 až 1939 poslancem Národního shromáždění. Roku 1933 stál v pozadí židenického puče. Po 15. březnu 1939 byl předákem Českého národního výboru svatováclavského. V roce 1946 ho odsoudili ke dvěma letům vězení. Zemřel 15. dubna 1948.

Jan Syrový to v ruské legii dotáhl z vojína-rozvědčíka až na generála. Od 27. srpna 1918 velel Československého sboru na Rusi. Zastával post zemského vojenského velitele v Čechách, v letech 1924 až 1927 podnáčelníka a v letech 1927 až 1933 náčelníka hlavního štábu. Od roku 1926 se pyšnil hodností armádního generála. Od listopadu 1933 byl generálním inspektorem československé branné moci a od 22. září do 1. prosince 1938 předsedou úřednické vlády. Za okupace nuceně pobýval v Dobřichovicích. Po válce ho obvinili z nesplnění povinností a roku 1946 odsoudili na dvacet let žaláře. Po amnestii v roce 1960 dožíval v ústraní v bídě. Zemřel 17. října 1970 ve 82 letech.

Zdeněk Fierlinger dosáhl v ruské legii hodnosti plukovníka. Po vzniku Československé republiky působil v diplomatických službách: jako vyslanec v Nizozemsku, Rumunsku, USA, ve Švýcarsku, v Rakousku a v letech 1937 až 1939 v SSSR. V prosinci 1939 ho sovětské úřady vypověděly, ale od července 1941 zde znovu působil jako vyslanec. Jako levicový sociální demokrat prosazoval naši zahraniční politiku velmi vstřícnou k Sovětskému svazu. Byl předsedou první a druhé vlády Národní fronty Čechů a Slováků a do listopadu 1947 předsedou sociální demokracie. Po únoru 1948 a sloučení sociální demokracie s KSČ zastával různé funkce. Zemřel 2. května 1976.

Chronologie vzniku a bojové činnosti čs. legií

1914

1. 8. Vznik české vojenské skupiny „Nazdar“ (300 mužů) ve Francii. Byla zařazena jako 1. setnina praporu C 1. pluku cizinecké legie.

20. 8. Vznik České družiny, složené z Čechů usazených v Rusku, jako samostatného oddílu carské armády. Od 17. 12. mohli být přijímáni i čeští a slovenští váleční zajatci.

1916

1. 1. Česká družina čítala 1673 mužů

1917

17. 1. Vznik Českého dobrovolnického sboru v Itálii

16. 5. TGM přijel do Petrohradu, aby tu ze zajatců formoval velkou čs. armádu

Červenec - Do Francie přijelo z Rumunska prvních 400 čs. dobrovolníků získaných M. R. Štefánikem

2. 7. Čs. střelecká brigáda o síle 3530 vojáků porazila 5500 německých a rakousko-uherských protivníků a za cenu 167 padlých, 17 zemřelých na zranění, 11 nezvěstných a 700 raněných zajala 62 důstojníků a 3150 vojáků a ukořistila 15 děl. Šlo o první velké vystoupení moderní čs. armády.

17. 7. Předseda Prozatímní vlády A. F. Kerenskij povolil výstavbu 2. čs. divize v Rusku. Čtyři nové pluky se cvičily v Borispolu (Boryspilu) a dalších městech na Ukrajině.

17. 8. Francouzská vláda uzavřela v Paříži dohodu s Československou národní radou o čs. armádě

9. 10. Rozkazem generála N. N. Duchonina vznikl Čs. armádní sbor v Rusku, čítající 40 000 osob, osm střeleckých a dva náhradní pluky, dělostřelectvo a technické útvary pod velením čs. důstojníků

16. 12. Čs. národní rada se stala nejvyšší politickou autoritou nad čs. vojskem ve Francii, čímž vznikla právně i politicky samostatná čs. armáda

1918

7. 3. TGM oznámil ruským legionářům, že odjíždí, aby pro ně připravil půdu pro další boje ve Francii, a vyzval je, aby v občanské válce zachovávali jako dosud přísnou neutralitu

8.–13. 3. Čs. legionáři společně s bolševiky odrazili za cenu 145 padlých, 210 raněných a 41 nezvěstných Němce u Bachmače

20. 3. Odchod čs. legií z Ukrajiny a příprava na přepravu do Francie

26. 3. Podpis mezi Odbočkou ČSNR a sovětskou vládou o průjezdu čs. legií po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku. Sovětská vláda požadovala odevzdání „přebytečných zbraní“.

21. 4. ČSNR a italská vláda uzavřely úmluvu o postavení čs. vojska v Itálii, jehož velitelem se stal generál A. Graziani, a koncem dubna vznikla čs. divize

14. 5. Čeljabinský incident, při němž se maďarští váleční zajatci podporovaní místním sovětem střetli s legionáři

25. 5. Kontrarozvědka legií zachytila Trockého tajný telegram, nařizující okamžité odzbrojení všech čs. jednotek a zastřelení každého Čechoslováka přistiženého se zbraní v ruce

28. 5. Provolání Všem, všem, všem! vysvětlovalo zahájení vojenských akcí legionářů přepadávaných ozbrojenými německými, rakouskými a maďarskými zajatci. Legionáři obsadili Penzu, což sovětská vláda označila za „počátek intervence“.

7. 6. R. Gajda dobyl Omsk

15. 6. Během bitvy na Piavě Rakušané zajali 16 legionářů a následujícího dne je jako velezrádce oběsili v Coneglianu

30. 6. Francouzský prezident R. Poincaré slavnostně předal v Darney plukovní prapor 21. střeleckému pluku. Rozkazem prezidenta České republiky ze 7. 2. 2002 se toto datum slaví jako Den ozbrojených sil ČR.

11. 7. R. Gajda dobyl Irkutsk

18. 7.–6. 8. Vítězné druhé bitvy na Marně se v rámci protiofenzívy Dohody zúčastnili i čs. legionáři

21. 9. V bitvě na Doss Altu legionáři odrazili rakouský úderný poloprapor a způsobili mu ztrátu 50 až 70 mrtvých a raněných. Čs. legionáři přišli o sedm padlých, 31 raněných a čtyři zajatce, jež Rakušané později oběsili.

Říjen - V Itálii vznikl Čs. armádní sbor pod velením generála L. Picciona

18.–22. 10. 1. čs. brigáda rozbila v bitvě v prostoru Terron–Chestres–Vouziers při ztrátě 31 padlých, 175 raněných a 12 nezvěstných bavorské pluky 199. divize

25. 10. Velitel 1. střelecké divize plukovník J. J. Švec se zastřelil, když jeho vojáci pod vlivem bolševické agitace odmítli splnit rozkaz

5. 11. 1918–20. 1. 1919  Neúspěšný pokus M. R. Štefánika a francouzského generála M. Janina zabránit rozkladu sibiřských legií, vyvolanému nechutí pokračovat v intervenci

1918–1919 Začátek návratu čs. legií z Itálie a Francie

1919 

20. 2. Rozkazem č. 588 velení čs. legií zrušilo rotní a plukovní výbory a tak obnovilo kázeň

26. 2. Velení čs. legií v Rusku úplně zrušilo jejich autonomii a ustavilo velitelský Zvláštní sbor, čímž se rozpory opět vyhrotily

29. 7. Delegáti 2. sjezdu čs. legií byli uvězněni na Gornostaji u Vladivostoku

16. 6.–7. 7. Operace italských a francouzských legionářů na východním Slovensku při likvidaci Slovenské republiky rad

21. 7. Vzpoura 1. střeleckého praporu čs. legií v Železné Rudě. Vzbouřené navrátilce z Ruska vedl četař F. Jelínek. Rebelové byli potrestáni pouze formálně.

28. 9.  Generál J. Syrový vydal rozkaz k postupné evakuaci legií z Ruska

1920

7. 2. Uzavření příměří mezi čs. legionáři a sovětskou vládou

30. 11. Skončila evakuace čs. legií z Ruska. Dvaačtyřicet lodních transportů odvezlo 72 644 osob (3004 důstojníky, 53 455 poddůstojníků a příslušníků mužstva, 4914 invalidů, 1726 žen a 717 dětí).

1921

15.–17. 1. Založení Čs. obce legionářské, programově se hlásící k demokratickým a humanitním ideálům TGM. Patřila k nejvlivnějším společenským organizacím prvorepublikového Československa.

8. 3. Vznik odštěpeneckého Svazu komunistických legionářů

Zpracováno podle publikace Miroslava Gregoroviče První československý odboj, vydané nakladatelstvím H&H v Praze roku 1992.

Podle výkazu Kanceláře čs. legií k 31. 10. 1932 bylo legionářů 88 701 – 60 109 ruských, 19 225 italských a 9367 francouzských –, z toho jen 5508 Slováků. Za hranicemi padlo 2077 legionářů, 515 zemřelo na zranění, 1368 na nemoci, 300 nešťastnou náhodou a 38 z jiných příčin, 72 bylo popraveno, 144 spáchalo sebevraždu a 891 zůstávalo nezvěstných. Celkové ztráty tedy činily 5405 osob (4120 v ruské, 725 v italské a 560 ve francouzské legii). Podle M. Gregoroviče z 56 451 ruských legionářů zahynulo 4112, k nimž připočítává 753 mrtvé francouzské a jen 350 zahynulých italských legionářů. F. P. Vožický píše v Kronice světové války 1914–1919 o 4946 mrtvých legionářích (3762 ruských, 677 italských, 444 francouzských a 63 ve spojeneckých armádách).

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,000
22,360
29,040
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře