Před 77 lety došlo k uzavření paktu Molotov–Ribbentrop, smlouvy o neútočení mezi SSSR a Německem | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 77 lety došlo k uzavření paktu Molotov–Ribbentrop, smlouvy o neútočení mezi SSSR a Německem

Jaroslav Šajtar22. srpna 2016 • 13:30
Před 77 lety došlo k uzavření paktu Molotov–Ribbentrop, smlouvy o neútočení mezi SSSR a Německem
Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Ribbentrop je v pozadí v černém.
• foto: 
nara.gov

Čtyřiadvacátého srpna 1939 přinesl sovětský deník Pravda úvodník oznamující uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení. Velká fotka na titulní straně zachycovala Molotova, Stalina, Ribbentropa, zástupce státního tajemníka na německém ministerstvu zahraničí Gause a jejich právní poradce a tlumočníky. Pod snímkem ze setkání v Kremlu stálo následující oznámení: „Třiadvacátého srpna ve 3.30 h odpoledne byl první rozhovor mezi V. M. Molotovem a německým ministrem zahraničí panem von Ribbentropem. Rozhovor se konal za přítomnosti soudruha Stalina a německého vyslance knížete von der Schulenburga. Trval asi tři hodiny. Po přestávce se vrátili k rozhovoru o 10. hodině večer a skončili ho podepsáním dohody o neútočení, jejíž text následuje.“

reklama

Pro světovou veřejnost zapůsobilo uzavření smlouvy, pro niž se vžilo označení „pakt Molotov–Ribbentrop“, jako blesk z čistého nebe, jelikož Sovětský svaz až dosud vystupoval jako rozhodný odpůrce nacistické rozpínavosti. Zase tak neočekávaná událost to však nebyla, neboť již 21. srpna jí předcházela zpráva o uzavření obchodní dohody mezi SSSR a třetí říší. Existuje všeobecně rozšířené mínění, že právě tento pakt podnítil vypuknutí druhé světové války. Jenže není na škodu připomenout si, co jeho podpisu předcházelo.

Samotný pakt o neútočení nebyl totiž zdaleka tak hanebný jako tajný protokol, v němž si obě mocnosti dělily sféry vlivu ve východní Evropě a jehož existenci Sovětský svaz vehementně popíral až do Gorbačovovy glasnosti. Zaručoval, že severní hranice Litvy bude „v případě územních a politických změn“ hranicí sovětsko-německé zájmové sféry v baltských státech a čára Narev–Visla–San prozatímní demarkační čarou. SSSR a Německo měly dodatečně rozhodnout, zda a v jakých hranicích vůbec zachovají polský stát.

V zájmu objektivity je však nutno konstatovat, že sovětsko-německému paktu o neútočení předcházela trojstranná britsko-francouzsko-sovětská vojenská jednání o vzájemné spolupráci v Evropě tváří v tvář hrozící německé agresi proti Polsku, jež skončila na mrtvém bodě. Obě hlavní západní demokracie nehořely obzvláštní touhou uzavřít vzájemně výhodnou a účinnou smlouvu. Když jim sovětská vláda navrhla, aby do Moskvy vyslaly vojenské mise, jejich členové se na odplutí připravovali jedenáct dní, pak se šest dní plavili do Leningradu na pomalé lodi pro přepravu osob a zboží a do Moskvy dorazili až 11. srpna.

O den později začala jednání. Západní velmoci pověřily vedením svých delegací zcela neznámé a bezvýznamné osobnosti. Britskou vedl penzionovaný admirál Reginald Plankett Earl Drax, francouzskou generál Doumenc, kdežto sovětskou lidový komisař obrany maršál Kliment Jefremovič Vorošilov. Ukázalo se navíc, že představitelé západních misí mají mandát vést jednání, ale ne cokoli podepisovat. To nesvědčilo zrovna o seriózním přístupu západních demokracií k tak závažným jednáním, když válka byla za humny.

Člen sovětské vojenské mise, náčelník generálního štábu Rudé armády maršál Boris Michajlovič Šapošnikov, přednesl tři varianty společných akcí ozbrojených sil SSSR, Británie a Francie proti agresorovi.

Sovětská vláda se zavazovala postavit proti útočníkovi v Evropě 120 střeleckých a 16 jezdeckých divizí, 5000 těžkých děl a houfnic, 9000–10 000 tanků a 5000 až 5500 bombardérů a stíhaček.

V případě útoku na Británii a Francii měl SSSR nasadit 70 % těch ozbrojených sil, jež by postavilo Spojené království a Francie proti hlavnímu nepříteli, tedy Německu. V tom případě se předpokládalo, že se války závazně zúčastní Polsko a že na svých západních hranicích soustředí 40 až 50 divizí.

V případě agresorova útoku na Polsko a Rumunsko měly oba tyto státy vrhnout na frontu všechny své síly a SSSR tolik prostředků, kolik jich bezprostředně proti Německu postaví Británie a Francie. Maršál Šapošnikov zdůraznil, že SSSR se pochopitelně může války zúčastnit pouze tehdy, projedná-li země galského kohouta a Spojené království s Polskem a eventuálně i s Litvou a Rumunskem průchod sovětských vojsk, protože jinak se Rudá armáda nemůže dostat do styku s nepřítelem a zúčastnit se války, což nepostrádá logiku.

Zatímco admirál Drax měl stále dost času, generál Doumenc 17. srpna v telegrafické zprávě do Paříže oznámil: „Rusové jsou pevně rozhodnuti nezůstat stranou jako pozorovatelé a jednoznačně si přejí převzít jasné závazky… Není žádných pochybností, že Sovětský svaz si přeje vojenský pakt; ale nechce od nás bezvýznamný cár papíru; maršál Vorošilov mě ubezpečil, že všechny otázky vzájemné pomoci – komunikací atd. – se bez těžkostí projednají, když se uspokojivě vyřeší to, co Rusové nazývají ,kardinální otázkou‘, jejich přístup na polské území.“

Zoufalý Doumenc poslal ještě téhož dne dokonce jednoho ze svých pomocníků, kapitána Beauffra, do Varšavy ke generálnímu inspektorovi polských ozbrojených sil maršálu Edwardu Rydzi-Śmigłému, ale marně. Bytostně antisovětsky a protirusky orientovaný maršál mu zopakoval, co sdělil francouzskému velvyslanci: „S Němci ztratíme možná svobodu, ale s Rusy ztratíme svoji duši.“

Teprve 23. srpna, po oznámení Ribbentropova příjezdu do Moskvy, vyjádřila polská vláda souhlas, ovšem nikoli s průchodem sovětských vojsk, ale jen s tím, že prostuduje otázku sovětské vojenské pomoci, což navíc podmiňovala řadou výhrad. Polský ministr zahraničí Józef Beck téhož dne, kdy se hrálo doslova o hodiny, prohlásil: „Polská vláda souhlasí, aby generál Doumenc učinil toto prohlášení: ,Jsme nyní přesvědčeni, že v případě současných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a Sovětským svazem, jejíž technické podmínky je nutno ještě stanovit, není vyloučena (nebo je možná).‘“

Francie, a zvláště Británie neměly o uzavření korektní dohody se Sovětským svazem zájem, a naopak SSSR se vcelku pochopitelně nehodlal nechat vmanévrovat do války proti Německu, zejména když v té době sváděla Rudá armáda na Dálném východě v oblasti mongolského Chalchyn golu těžké boje s Japonci. Fatální úlohu sehrála rovněž neochota Polska vpustit na své území Rudou armádu, což však z hlediska Poláků mělo opodstatněné historické kořeny. V jejich živé paměti zůstávaly vzpomínky na krvavou válku se Sovětským Ruskem v letech 1918 až 1921, kdy hlavní město Varšavu zachránil „zázrak na Visle“ – porážka Rudé armády v srpnu 1920.

Nacistické Německo na diplomatickém poli znovu triumfovalo. Devět dní po podepsání paktu zahájilo útokem na Polsko druhou světovou válku. Nelenil ovšem ani Sovětský svaz a 17. Září vpadl zoufale se bránící polské armádě do zad, což Poláci dodnes nemohou Rusům odpustit. Následovalo čtvrté dělení Polska, ze všech zdaleka nejstrašnější, pokud jde o množství zmařených lidských životů a materiální ztráty. Sovětský svaz okupoval dokonce větší část polského území než hitlerovské Německo.

Cena, kterou za to zaplatil, byla nízká: podle oficiálních ruských údajů 1475 padlých, zemřelých a nezvěstných (polské údaje jsou mnohem vyšší). Následovalo rozmístění sovětských posádek v Pobaltí. Pak ale přišla ledová sprcha. Když Rudá armáda 30. listopadu 1939 zaútočila na Finsko, čím zahájila zimní válku, narazila na zběsilý odpor chrabře se bránících Finů. Území, jež zemi tisíců jezer urval, zaplatil SSSR podle oficiálních údajů 126 875 mrtvými a nezvěstnými.

V létě 1940 SSSR obsadil a anektoval Pobaltí, Besarábii a severní Bukovinu. O dvou posledních územích přitom v tajném dodatku k paktu Molotov–Ribbentrop vůbec nepadla zmínka, ta Sovětský svaz „osvobodil“ jaksi navíc.

V roce 2009 odhadoval varšavský Ústav národní paměti počet mrtvých v důsledku sovětské okupace východního Polska na 150 000. Mnozí jiní, zejména exiloví polští publicisté se přiklánějí ke značně vyšším cifrám. Sovětský teror v letech 1940 až 1941 stál Estonsko 3173 uvězněné a 5978 vypovězených, z nichž 6000 zahynulo. Bylo popraveno a zabito 2000 osob. Litva zaplatila první sovětskou okupaci v témže období 5665 zatčenými a 10 187 vypovězenými, z nichž 9000 zemřelo. Popraveno a zabito bylo 2500 osob. V Lotyšsku si represe vyžádaly 5625 zatčených, 9546 vypovězených, z nichž 5000 zahynulo, a 2000 popravených a zabitých. V Moldavské sovětské socialistické republice (bývalé Besarábii) bylo popraveno a zabito tisíc lidí, 15 000 uvězněno, z nichž 7000 zahynulo, a 32 000 vypovězených, z nichž 12 000 vyhnanství nepřežilo.

Tyto trpké zkušenosti jsou příčinou dodnes přežívajících hlubokých obav z mocného ruského souseda a neskrývané rusofobie zvláště v Polsku a Pobaltí. Slova republikánského kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa, že kvůli Estonsku by Spojené státy neválčily, jim na pocitu bezpečí a klidu rozhodně nepřidala.

Poměr sil a prostředků zainteresovaných mocností v létě 1939

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama