Před 71 lety vypuklo Slovenské národní povstání | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 71 lety vypuklo Slovenské národní povstání

Jaroslav Šajtar29. srpna 2015 • 15:00
Před 71 lety vypuklo Slovenské národní povstání
foto: wikipedia.org

Koncem srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, jedna z nejvýznamnějších, ale také vůbec nejpřekrucovanějších událostí moderních dějin našeho souseda. Jak se máme na něj dívat dnes? Je to totiž událost, která velmi významně ovlivnila i české dějiny. Navíc v něm bojovalo kolem 2000 Čechů.

reklama

Devětadvacátého srpna 1944 vydal podplukovník generálního štábu slovenské armády Ján Golian, spolupracující s československým odbojem a jmenovaný exilovým prezidentem Edvardem Benešem náčelníkem štábu 1. československé armády na Slovensku, heslo dohodnuté pro začátek povstaleckých akcí: „Začněte s vystěhováním“ s platností od 20. hodiny. Téhož dne jednotky 1. partyzánské brigády J. V. Stalina pod velením sovětského kapitána Anatolije Pavloviče Ržeckého obsadily Banskou Bystricu, jež se stala centrem povstání, a vyhlásily obnovení Československé republiky. Zároveň Němci zahájili obsazování území nespolehlivého spojence, obsadili Čadcu a táhli na Žilinu, Považskou Bystricu a Trenčín, kde narazili na odpor povstaleckých vojsk.

K povstání se přidala nemalá část slovenských vojáků. Protože je však provázely zmatky a vypuklo předčasně, Němci slabými leteckými jednotkami obsadili západoslovenská letiště, odzbrojili jejich posádky a ukořistili letadla. Klíčovou roli sehrálo odzbrojení dvou nejlepších divizí Východoslovenské armády, jež se měly zmocnit Prešova, navázat styk s jádrem povstaleckých sil, a především udeřit do týlu německé obrany Karpat u Dukly a otevřít karpatskými průsmyky cestu na Slovensko Rudé armádě. Velitelé však váhali tak dlouho, až je Němci skoro bez boje odzbrojili.

Počátkem září mělo povstalecké velení k dispozici 18 slabých praporů pěchoty, sedm dělostřeleckých baterií a šest letounů. Kromě toho na Slovensku operovalo osm partyzánských oddílů včetně pěti sovětských, jež se ovšem většinou nepodřizovaly rozkazům ústředního povstaleckého velitelství.

Hlavní události na začátku povstání

Proti povstalcům zpočátku bojovaly pouhé čtyři esesácké divize, které sice neměly ani poloviční stavy, zato však bohaté bojové zkušenosti a těžkou výzbroj, zejména tanky. Už 31. srpna Němci obsadili Žilinu, počátkem září Nitru, Topoľčany, ale jejich útok na Vrútky povstalci 5. a 6. září zastavili. Čtrnáctého září Němci obsadili Prievidzu. Jedenatřicátého srpna vinou zbabělosti velitele slovenské posádky Kežmarku a v důsledku paniky v Levoči okupovali obě tato města a 1. září získali Poprad. Čtvrtého září se dostali až k Telgártu, kde je povstalci následujícího dne zastavili.

Sedmnáctého září přiletěl na letiště Zolná 1. československý stíhací pluk z SSSR, což se za minulého režimu slavilo jako Den československého letectva. Od 25. září se na Slovensko přesunovala 2. československá paradesantní brigáda. Tento přesun, původně plánovaný na tři dny, se zčásti vinou nepříznivého počasí protáhl na měsíc.

Pátého října přiletěl přesvědčený čechoslovakista generál Rudolf Viest a o dva dny později převzal velení nad 1. československou armádou. Podplukovník Golian, povýšený mezitím na generála, se stal jeho zástupcem.

V té době čítala 1. československá armáda šest operačních skupin s pomocnými složkami, úhrnem 18 praporů pěchoty, 27 dělostřeleckých baterií, deset až dvanáct lehkých a středních tanků, tři obrněné vlaky, 20 bojových a několik školních letadel bez započtení strojů 1. československého stíhacího pluku a část 2. československé paradesantní brigády. To představovalo celkem 60 000 příslušníků armády a 12 000 partyzánů, z nichž na frontě bojovala stěží třetina; zbytek tvořil týl zcela neúměrný počtu povstalecké armády, jakož i válečné situaci.

Situace se zhoršuje

Počátkem září mělo povstalecké území rozlohu 22 000 kilometrů čtverečních, tedy 53 procent území Slovenské republiky, na němž žilo asi 1,7 miliónu obyvatel, tehdy kolem 64 procent populace Slovenska. Do začátku října se následkem porážek a nepřátelského postupu zmenšilo na pouhých 6800 kilometrů čtverečních a 340 000 obyvatel.

Hlavní proud Němců obsadil 4. září Liptovský Svätý Mikuláš, den poté Ružomberok a 14. září Kraľovany. V zásobování povstaleckých vojsk hrálo klíčovou roli jediné kvalitní letiště – Tri Duby.

Šestadvacátého října Němci obsadili Zvolen a o den později středisko povstání – Banskou Bystricu. Následujícího dne vydal československý hlavní stan poslední válečnou zprávu. Jako ochrana armádního stanoviště velitele byl určen vysokoškolský strážní oddíl. Večer 1. listopadu se tato skupina zastavila v lese u vesničky Bukovec, aby si odpočinula. Tam ji 2. listopadu Němci obklíčili a rozbili. Generálům Viestovi a Golianovi se sice podařilo uniknout, ale když se Němci po výsleších zajatců dozvěděli, že v rozbité skupině se nalézali oba velitelé povstalecké armády, provedli v Bukovci čtyři prohlídky. Při poslední oba generály zajali, když se ukrývali v kupce sena. O jejich osudu kolovaly nejrůznější fámy. Podle jedné informace je Němci popravili v koncentračním táboře Flossenbürg, podle jiné zahynuli při pochodu smrti. Profesor Milan Ďurica dokonce z jejich smrti vinil SSSR.

Následky a hodnocení

Osmého listopadu hlásil německý vojenský velitel na Slovensku Heinrich Höfle, že veškerý organizovaný odpor skončil. Trval tudíž 71 dní. Povstalci podle něj ztratili 4000 mrtvých, přes 15 000 zajatců, dále Němci ukořistili dva obrněné vlaky, 267 letadel, 104 obrněná vozidla, 309 děl a všechny zásoby povstalců. Slováků věrných Tisovu režimu zahynulo asi šest set. Válka na Slovensku však pokračovala i po udušení povstání ve formě partyzánského boje. Tehdy se rozpoutalo pravé peklo. Po válce odkryli ve 211 masových hrobech na Slovensku ostatky 5306 umučených a povražděných lidí. V zájmu objektivity je nutno říci, že vražd se dopouštěli nejenom Němci a příslušníci Pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy, ale také partyzáni, jimž jsou připisovány stovky, ne-li tisíce obětí. Často obě strany svalovaly vlastní zločiny na protivníka.

Slovenské národní povstání mělo výrazně mezinárodní charakter, což mu také jeho kritici vytýkají. Zapojili se do něj příslušníci 27 až 28 národností. Na Slovensku bojovalo 3000 sovětských partyzánů, 2000 Čechů, 800 Maďarů, 400 Francouzů, 200 německých antifašistů, přes 100 Jugoslávců, 90 Poláků, 60 Američanů a Britů, Belgičané, Bulhaři, Holanďané, Italové, Rakušané, Rumuni, Řekové a další. Z cizinců stojí za zmínku zajímavá postava francouzského kapitána Georgese Barazera de Lannuriena, velitele francouzského oddílu 1. československé partyzánské brigády M. R. Štefánka, jenž se vyznamenal v bojích u Strečna a na Turci. V roce 1940 padl do německého zajetí, kde ho drželi v táboře u Náchoda. V létě 1942 utekl s dalším spoluvězněm přes Čadcu na Slovensko, odkud se chtěl dostat do Turecka, avšak v Seredi ho zajali. Drželi jej pod policejním dohledem v Trnavě. Při útěku do Maďarska ho zadrželi a internovali v táboře u Balatonu. S dalšími Francouzi se pokusil utéci do Jugoslávie, kde se chtěl přidat k partyzánům a přejít do Spojenci obsazené části Itálie. Útěk se nezdařil a de Lannurien se vrátil do internace. Později mu poskytlo azyl francouzské vyslanectví v Budapešti. V dubnu 1944 se s falešným pasem vrátil na Slovensko, kde se podílel na přípravách povstání. Vrátil se do Budapešti, kde organizoval přechod francouzských zajatců z Němci okupovaného Maďarska na Slovensko. Roku 1945 obdržel Řád SNP I. třídy. Po válce působil jako vojenský atašé v Budapešti. V roce 1950 ho zbavili funkce kvůli podezření ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu. Pozoruhodný osud!

Je tedy pochopitelné, že Slováci zvou na letošní, jubilejní oslavy představitele těch států a národů, jež se v povstání angažovaly. Nakonec, jak se zdá, se podařilo vyřešit i otázku ruské účasti na oslavách. Místo prezidenta Putina se jich zúčastní ministr obrany Sergej Šojgu. Zde je vhodná poznámka. Můžeme mít bezpočet výhrad k ruské anexi Krymu a podílu Ruska na občanské válce na východní Ukrajině. Nelze však vyvrátit, že podle evidence ministerstva vnitra Slovenské republiky je na území malého Slovenska pohřbeno 60 659 rudoarmějců (to je víc, než kolik padlo a zemřelo na zranění utrpěná v boji příslušníků americké armády při osvobozování jedenáctkrát větší Francie), 10 435 rumunských vojáků a 1736 příslušníků 1. československého armádního sboru. Připomeňme, že zdaleka ne všichni mrtví byli nalezeni a pohřbeni. Uznání a úctu si určitě zaslouží všichni.

V srpnu 1944 vzplála tři velká protiněmecká povstání: varšavské, pařížské a slovenské, jemuž se až po válce začalo říkat národní. Přestože situace Němců se v té době na frontách pronikavě zhoršovala, našli dost sil, aby dvě z nich – varšavské a slovenské – utopili v krvi.

Je všeobecně známo, že slovenská veřejnost není v hodnocení Slovenského národního povstání zdaleka jednotná. Kategoricky je odmítají národovci jako útok na svrchovanost státu inspirovaný z ciziny. Dokonce i federalisticky orientovaný historik a pracovník Historického ústavu Slovenské akademie věd PhDr. Anton Špiesz, CSc., v roce 1990 napsal: „To, co se o událostech na Slovensku na konci druhé světové války podává v různých pracích, je plné lží, polopravd a překrucování. Korunu tomu všemu nasadil Gustáv Husák ve své knize Svědectví o Slovenském národním povstání. Už jen jeho samotná koncepce překonala svůj vývoj a odráží postoje těch, kdo byli právě u moci. V podstatě to nebylo ani slovenské, ani národní povstání a nestála za ním většina slovenského národa, ale jenom menšina, a to komunisté, Čechoslováci a na Beneše orientovaní lidé. Masa slovenského obyvatelstva šla za slovenskou vládou a jejím prezidentem Dr. Tisem.“ Stejně tak lze ovšem namítnout, že Slováci svou účastí v povstání prokázali, že nejsou pouhými nohsledy třetí říše, že se hlásí k Československé republice, za jejíž obnovu a osvobození jich tisíce položily život. Na Slovensko se po válce nehledělo jako na poražený členský stát hitlerovského bloku, nebylo okupováno a neplatilo reparace na rozdíl od jiných spojenců nacistického Německa – Itálie, Rumunska, Bulharska, Maďarska a Finska.

Nechme se tedy překvapit, jak letošní oslavy proběhnou, co na nich zazní a jakého hodnocení SNP se dočkáme.

 

Jaroslav Šajtar


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama