Před 35 lety Sovětský svaz vpadl do Afghánistánu a zahájil tak sebedestrukci | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 35 lety Sovětský svaz vpadl do Afghánistánu a zahájil tak sebedestrukci

Jaroslav Šajtar23. prosince 2014 • 13:00
Před 35 lety Sovětský svaz vpadl do Afghánistánu a zahájil tak sebedestrukci
Sovětská transportéry v ulicích Kábulu
• foto: 
Profimedia.cz

Když v prosinci roku 1979 vpadl Sovětský svaz s mohutnou silou do Afghánistánu, myslelo si vedení v Moskvě, že se bude jednat o lehkou operaci, která zničí v této zemi nepřátele. Ovšem opak byl pravdou. Sověti nakonec po deseti letech utrpěli fatální porážku a museli odejít. Co toho bylo příčinou?

reklama

V červenci 1973 skupina mladých důstojníků svrhla afghánského krále Záhira Šáha, vládnoucího od roku 1933, a předala vládu bývalému premiérovi a členu královské rodiny Muhammadu Dáúdovi, jehož republikánský režim svrhl 27. dubna 1978 Revoluční výbor ozbrojených sil, spojený s marxistickou Lidovou demokratickou stranou Afghánistánu (LDSA).

Dáúd při převratu přišel o život. V čele Revoluční rady stanul Núr Muhammad Tarakí. Novou vládu okamžitě uznal Sovětský svaz a uzavřel s ní 5. prosince 1978 Smlouvu o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci. Jenže proti marxistickému režimu, naprosto cizímu naprosté většině z velké části negramotného obyvatelstva, vyznávajícího islám, záhy vznikl stupňující se odpor. Různé islámské skupiny, stoupenci svrženého Dáúda i levičácké organizace za několik měsíců ovládli skoro celý západní, východní a střední Afghánistán a ohrozili jeho metropoli – Kábul.

Marxisté žádají o pomoc

Situaci režimu ještě zhoršoval frakční boj uvnitř LDSA mezi dvěma znesvářenými křídly – Chalk (Lid) a Parčam (Vlajka) –, jenž 14. září 1979 vyústil v další převrat a zavraždění zakladatele této strany Tarakího. Moc převzal dosavadní předseda vlády Háfizulláh Amín, který v zemi pod Hindúkušem nastolil bezuzdný teror, jemuž podle odhadu padlo za oběť padesát tisíc lidí. Afghánská vláda již od jara 1979 naléhala na SSSR, aby jí poskytl vojenskou podporu. Menší sovětské jednotky operovaly v Afghánistánu už od léta, což ovšem zjevně nestačilo.

„Hezké“ Vánoce

V noci z 24. na 25. prosince 1979 začala výsadkem vojsk na letištích v Kábulu a Bagrámu přímá sovětská intervence. Několik hodin poté překročily hranice dvě motorizované divize 40. armády. Výsadkáři a zvláštní oddíl Výboru státní bezpečnosti (KGB) obsadili 27. prosince Kábul a vzali útokem vládní budovy. Tyran Amín v boji zahynul a funkcí předsedy prezídia Revoluční rady a generálního tajemníka ÚV LDSA, již spoluzakládal, se ujal Babrak Karmal, někdejší velvyslanec v Československu a Amínův odpůrce. Mimochodem - Karmalova rodina mezitím zůstala u nás.

Představy jestřábů v Kremlu, že situaci se podaří rychle zvládnout, vzaly brzy zasvé. Naplnila se tak varování některých vysokých důstojníků Sovětské armády, kterým se možná donesla slova slavného britského spisovatele Rudyarda Kiplinga: „Střez se pomsty Afghánce!“ Autor Knihy džunglí věděl, co říká, neboť Spojené království se Afghánistán pokusilo ovládnout třikrát – v letech 1838–1842, 1878–1880 a 1919 –, přičemž v prvních dvou válkách nepochodilo.

Bezvýchodná válka

Jestliže se sovětské vedení domnívalo, že okupuje Afghánistán tak snadno jako Československo v srpnu 1968, krutě se přepočítalo. Proti sovětským a vládním vojskům bojovali mudžáhedíni. „Omezený kontingent sovětských vojsk“, jak se eufemisticky nazývala Sovětská armáda v Afghánistánu, čítající 80 000 až 104 000 vojáků a 5000 až 7000 občanských pracovníků, a vládní síly ve skutečnosti ovládaly pouze hlavní správní centra a pány na venkově zůstávali mudžáhedíni.

Nové sovětské vedení v čele s Michailem Gorbačovem si uvědomovalo bezvýchodnost situace. Sovětská intervence v převážně muslimské zemi vyvolala odpor nejen v Pákistánu a Íránu, jež vzbouřence čile podporovaly stejně jako Egypt a Saúdská Arábie, ale i v dalších arabských zemích. S nevolí ji přijímali i představitelé islám vyznávajících národů sovětské Střední Asie, jejichž příslušníci tvořili nemalou část populace Afghánistánu: Tádžikové, Uzbeci, Turkmeni, Kazaši, Kyrgyzové, Karakalpakové... Vpád do Afghánistánu ukončil politiku uvolňování mezinárodního napětí (détente) ze sedmdesátých let a vedl k tzv. druhé studené válce.

Vydržování početného kontingentu, vedení nákladných operací a vyzbrojování vládních vojsk navíc neúměrně zatěžovaly stále více děravějící sovětský rozpočet, praskající ve švech pod tlakem Reaganovy politiky uzbrojení „říše zla“. Dílčí snahy o zlepšení života domorodého obyvatelstva, jako například budování školství, zlepšování zdravotní péče, infrastruktury a zrovnoprávnění žen, ani zdaleka nemohly vyvážit utrpení, jež mu přinesla dlouholetá válka.

Pokus o násilné dosazení k moci nikým nevolené marxistické strany v zaostalé polofeudální zemi v době, kdy marxisticko-leninská ideologie narážela na různé formy odporu dokonce i v mnohem vyspělejších evropských socialistických státech, SSSR nevyjímaje, svědčil o zaslepenosti kremelského vedení a naprostém nepochopení reálné situace. „Šuraví“, jak Afghánci říkali Rusům, se nyní stali upřímně nenáviděnými, ačkoli ještě donedávna zde neměli zdaleka tak špatnou pověst.

Moskva nakonec přijala zprostředkovatelskou misi OSN a po vleklých rozhovorech došlo 14. dubna 1988 k uzavření dohody mezi SSSR, USA, Afghánistánem a Pákistánem o stažení sovětských vojsk a ukončení neblahé války. Do 15. února 1989 se sovětská vojska z Afghánistánu stáhla.

Smutná bilance

Během tohoto období sloužilo v sovětských ozbrojených silách na území Afghánistánu celkem 620 000 osob, z toho v Sovětské armádě 525 200, v pohraničních a jiných jednotkách KGB 90 000, v samostatných formacích vnitřních vojsk a milice ministerstva vnitra SSSR pět tisíc. Kromě toho zde působilo 21 000 občanských pracovníků.

Afghánistán se pro Sovětský svaz stal nejkrvavější a nejnákladnější zahraniční intervencí po druhé světové válce. Podle upřesněných údajů, zachycujících stav k 1. lednu 1999, zahynulo 15 051 příslušníků sovětských ozbrojených sil (z nich na Sovětskou armádu připadlo 14 427 mrtvých, na KGB 576, na formace ministerstva vnitra 28 a na ostatní ministerstva a resorty dvacet osob). Zdravotnické ztráty činily 469 685 osob (53 753 raněných a 415 932 onemocnělých). Bojové ztráty dosáhly 12 423 osob (9661 padlých, 2475 zemřelých na zranění a 287 nezvěstných a zajatých), nebojové 2628 (1795 zahynulých při katastrofách a mimořádných událostech a 833 zemřelých na nemoci). Podle hodností zahynuli čtyři generálové (ve skutečnosti pět), 2179 důstojníků, 639 praporčíků, 12 087 poddůstojníků a vojáků a 142 civilisté. Podle národností největší oběti přinesli Rusové – 7418 –, následováni Ukrajinci – 2572 – a Uzbeky – 1146. Z 11 294 osob propuštěných z armády kvůli zraněním, úrazům a těžkým onemocněním se 10 751 stalo invalidy. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 85 osob, z toho 28 posmrtně.

Někteří odborníci pokládají tato oficiální čísla za snížená. Podle studie skupiny důstojníků ruského generálního štábu vedených Valentinem Runovem zahynulo až 26 000 osob. Zdaleka nejkrvavějším se stal rok 1984.

Citelné byly rovněž materiální ztráty: 118 letounů, 333 vrtulníků, 147 tanků, 1314 obrněných transportérů a bojových vozidel a 433 děl a minometů.

Jestliže údaje o sovětských obětech – ať už o jejich věrohodnosti panují jakékoli pochybnosti – byly díky politice glasnosti zveřejněny krátce po odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu, o ztrátách afghánských vládních sil, a zejména civilistů existují jen hrubé odhady. Ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman uvádí ve svém díle Ztráty obyvatelstva ve XX. století, že občanská válka si v letech 1978–1992 vyžádala 950 000 lidských životů, z čehož bojové ztráty se na nich podílely čtvrtmiliónem (padesát tisíc vládních vojáků a pracovníků ministerstva vnitra a dvě stě tisíc mudžáhedínů) a civilní 700 000 (sto padesát tisíc zahynulo v důsledku bojové činnosti, dvě stě tisíc bylo popraveno a zabito, z dvou set tisíc uvězněných čtvrtina zemřela a tři sta tisíc skosil hlad a nemoci). Západní odhady jsou mnohem vyšší a vyčíslují počet mrtvých na 1 242 000 osob. Uprchlíky se stalo šest a půl miliónu osob, z nichž tři milióny nalezly útočiště v Pákistánu a dva milióny v Íránu.

Nekonečná válka

Stažení sovětských vojsk a politika národního smíření propagovaná afghánskou vládou však této těžce zkoušené zemi nepřinesly kýžený mír. Nadžíbulláhův prosovětský režim se udržel do dubna 1992, kdy se zhroutil jak domeček z karet a Nadžíbulláh byl mimořádně odporným způsobem, ne nepodobným zúčtování s libyjským vůdcem Mu’ammarem Kaddáfím, zavražděn. Po jeho pádu se mezi jednotlivými skupinami nakonec prosadilo islámské fundamentalistické hnutí Tálibán, jež se roku 1996 zmocnilo Kábulu a vyhlásilo Afghánistán islámským státem. Tím ovšem běsnění neutichlo. Podle výše citovaného Erlichmana zahynulo během občanské války v letech 1993–2000 dalších 180 000 lidí, z nichž polovina připadla na vojáky a polovina na civilisty.

Sedmého října 2001 vtrhly do Afghánistánu Spojené státy, aby se pomstily teroristické síti al-Ká’ida, mající v této zemi základny, za atentáty z 11. září. Vládu Tálibánu sice svrhly, opakovala se však situace jako za sovětské éry. Interventi a vládní síly kontrolují nejdůležitější správní střediska, kdežto na venkově vládne Tálibán. Dosud ztratily koaliční síly 3485 mrtvých vojáků včetně 2356 amerických, 453 britských a deseti českých. Nejdelší válka v historii USA (nepočítáme-li některé indiánské války) je stála téměř bilión dolarů, přičemž na léta 2016–2019 plánuje Pentagon pro podpůrnou misi v Afghánistánu dalších sto dvacet miliard. Oproti dřívějšku se letos intenzívně bojuje i v zimě. Vyhlídky do budoucna tedy zůstávají víc než chmurné.

Střez se pomsty Afghánce!

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: reflexafghanistan



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama