A znovu Slávka. v kulisách bytu, jenž připomínal zámek. Byl to nábytek Alfonse Muchy, který Jiří odstěhoval z vily v Bubenči, když ji rodině komunisté v roce 1950 zabavili.

A znovu Slávka. v kulisách bytu, jenž připomínal zámek. Byl to nábytek Alfonse Muchy, který Jiří odstěhoval z vily v Bubenči, když ji rodině komunisté v roce 1950 zabavili. Zdroj: Antonín Nový

V pozadí Dáša, tehdejší partnerka Petra Hapky
I tohle je Slávka, tentokrát však bez paruky, jež dívky ke svým hrám tak rády užívaly
A znovu Slávka. v kulisách bytu, jenž připomínal zámek. Byl to nábytek Alfonse Muchy, který Jiří odstěhoval z vily v Bubenči, když ji rodině komunisté v roce 1950 zabavili.
... kdo ví, co se tu událo předcházejícího  večera či noci? (Viktorka)
Dopolední siesta...
12
Fotogalerie

Mucha girls: Bujaré večírky s nahými dívkami v komunistické Praze

Jiří Mucha byl výjimečný spisovatel, avšak jeho dílo zůstává nejednou skryto za příběhem hradčanského domu, ve kterém bydlel. Ten se uprostřed šedivé normalizační Prahy stal mýtem. V zámeckých kulisách, mezi starožitnostmi a plátny Alfonse Muchy, tu vládla intelektuální a bohémská atmosféra. Právě tak Muchův byt poznal i fotograf Antonín Nový.

„Já jsem tehdy studoval fotografii na FAMU a hledal téma ročníkové práce. Shodou okolností se mi dostal do rukou román Jiřího Muchy Kankán se svatozáří a naprosto mě okouzlil. Mimo jiné jsem v něm narazil na fakt, že Alfons Mucha byl také fotograf, což se koneckonců dodnes málo ví. Zajímalo mě to. Vydal jsem se na Hradčany, Jiří mě velice hezky přijal – slovo dalo slovo, a protože zrovna potřeboval reprodukce otcových děl pro nějaké zahraniční časopisy, začal jsem mu pomáhat. Nakonec mi ukázal i onu sbírku negativů svého otce.“

Vzpomenete si v jakém to bylo roce?

Myslím 1972. Umíte si představit atmosféru té doby: začínající normalizace, ruská okupace, na Hradě Husák. A já najednou vstoupil do Muchova bytu a ocitl se v úplně jiném světě. Bylo to něco neuvěřitelného.

Co bylo dál?

Pustil jsem se do restaurování negativů Alfonse Muchy, dělal z nich fotky. V Anglii z toho sestavili tři knížky. A pak jsem jednoho jarního dne přišel na Hradčany, z okna mi spustili na provázku klíč, jak bylo zvykem, vystoupal jsem nahoru do místnosti, která měla okna na Hradčanské náměstí, a tam seděla nahá dívka – jmenovala se Magda – a Jiří ji fotografoval svou válečnou leikou. A najednou povídá: Nechcete si to také zkusit?

A vy?

No samozřejmě, rád… ale byl jsem z toho vyplašený, protože akty jsem nikdy předtím nefotil. Nakonec jsme se s Jiřím domluvili, že se pokusíme o fotografické reminiscence na Alfonsova díla. Dívky, jež u něj bydlely, to byla přece skvělá příležitost i inspirace. Začali jsme to zkoušet. Nejdřív jsme fotili věrné repliky, ale pak už jsem volně pokračoval jen podle sebe. I když stále pod Alfonsovým vlivem. Ten dům byl prostoupený jeho duchem, nábytek, drapérie, všechno pocházelo z Paříže…

Co to bylo za dívky?

Pokud vím, tak Slávku potkal Jiří jako stopařku, Viktorku někde v hospodě. Magdu myslím přivedl Miroslav Berka, jenž hrál tehdy ve skupině Olympic. Všechno to byly takové robinzonky…

Robinzonky?

No, užívaly si života. Byly svobodomyslné. U Muchy víceméně bydlely a možná že byly zpočátku takové jednodušší. Nezapomínejte, že jim bylo nějakých sedmnáct let a pocházely většinou z venkova. Jenomže poměrně brzy nasákly tím muchovstvím. Zjistily, že existuje ještě jiný svět, kde vládne kultura a společenské chování. A po tomhle světě pak prahly.

Kolik těch dívek bylo, myslím těch, které jste fotil?

Zkraje tři, potom jsem fotil ještě Dášu od Petra Hapky. To byla zvláštní žena, trochu jiná než ty ostatní. Pak tam byla Venuše, ale tu jsem nefotil, ta patřila k Vráťovi Hlavatému, to byl výtvarník, jenž tehdy dělal většinu filmových plakátů. Jo a pak ještě Zuzana, takže jich celkem bylo pět. A všechny to úžasně bavilo a skvěle spolupracovaly.

Jak často jste na Hradčany chodil?

Dvakrát nebo třikrát týdně. Pokud možno dopoledne, když tam nebyl nikdo jiný a já mohl být s Jiřím nebo děvčaty sám. Když tam byla nějaká parta, tak jsem nefotografoval.

Jak to v bytě po ránu vypadalo?

Kupodivu docela poklidně a pohodově. Celý byt prosvítilo krásné východní světlo, všechno bylo po noci vyvětrané. V kuchyni ležel čerstvý chléb a máslo. S Jiřím jsme seděli na gauči u krbu a probírali, co je potřeba udělat. Já pak fotil obrazy, pořádal archív, občas někdo přišel. Mezi tím se pohybovala polonahá děvčata a nikomu to nepřišlo zvláštní. Prostě takový běžný normální provoz.

Jak dlouho jste dívky fotil?

Asi tři roky, v letech 1973–1976.

Proč jste přestal?

Už bych se opakoval a to by nedávalo smysl. A také dívky se změnily, už v sobě neměly takovou bezprostřednost. Ale v domě jsem se vyskytoval až do roku 1987. My jsme se s Jiřím hodně sblížili a to se ještě prohloubilo, když zjistil, že můj otec a jeho bratr – architekt Otakar Nový – byli před válkou jeho přáteli. Oni znali i Alfonse, protože se svým tátou, mým dědečkem, jezdili na Zbiroh, když tam maloval svoji Slovanskou epopej. Můj otec pak po roce 1948 emigroval a matku zavřeli. Seděla ve stejné době jako Jiří Mucha, a tak nejspíš pochopil, že trpím absencí táty, a do jisté míry mi ho nahrazoval, vzdělával mě… Což ostatně dělal i v případě děvčat, pamatuji si, jak třeba Magdu učil latinsky…

Vy jste na legendární muchovské večírky nechodil?

Nechodil. Za celé ty roky jsem byl jenom na dvou nebo třech. Ale Jiřího nejbližší jsem měl rád – Miroslava Berku, Petra Hapku i Vráťu Hlavatého. A nejvíc samozřejmě Martu Kadlečíkovou, která všechno v domě řídila a všechny dívky ji na slovo poslouchaly. Ta si mě nejdřív oťukávala, ale pak mě přijala a stali se z nás blízcí přátelé. Nepřestali jsme se stýkat ani poté, co Jiří navždy odešel, a nakonec jsem se o ni staral až do její předčasné smrti. Ona zůstala dost sama. Ale byla to jedna z nejbystřejších žen, jaké jsem v životě poznal, intelektuální hvězda Prahy.

A podle mnohých také velká intrikánka.

No jo, ženská… Bez toho by nešlo dění v domě ukočírovat. Ten potřeboval pevnou ruku. Protože se tu občas vyskytovali zvláštní týpci a Jiří byl příliš laskavý, než aby někoho vyhodil.

Nežárlila? Vždyť ona byla od druhé poloviny padesátých let skutečnou femme fatale, hybatelkou Muchova osudu?

Ona měla Jiřího tak ráda, že na něj nežárlila. Nebo to aspoň nedávala najevo. Uznávala ho jako výjimečnou osobnost a obětovala mu svůj život. Jejich mnohastránkové dopisy, jež se bohužel po Muchově smrti dost záhadně ztratily, to byla literatura.

Existenci domu, dění v něm i Muchova privilegovaného života, to, že se tohle všechno mohlo odehrávat uprostřed normalizace jen sto nebo dvě stě metrů od Husákova sídla, lze vysvětlit nejspíš tím, že šlo o nějaký obchod.

Ano, byla tu nějaká, byť nepsaná dohoda. Ale Jiří Mucha rozhodně nebyl agent nebo donašeč, jak ho dnes někteří vykreslují, a myslím, že za ním také nikdo nechodil, aby se ptal, co kdo řekl nebo udělal. Spíš ho obě strany nějakým způsobem respektovaly a považovaly za užitečné znát jeho pohled na věc. Bohužel, česká povaha je taková, že na zajímavých osobnostech hledá vždycky to horší.

Zdá se, že kdokoli se s Muchou potkal, podlehl jeho charismatu a nedá na něj dopustit.

Působil jako aristokrat, aristokrat ducha. Šířil kolem sebe zvláštní klid, neobvyklou důstojnost a laskavost. Určitě k tomu přispěla výchova, vyrůstal na východním pobřeží Spojených států, studoval v Paříži. Později jako válečný letec a zpravodaj BBC projel celý svět – Alžírsko, Palestinu, Írán, Indii, Čínu nebo Barmu. Zúčastnil se vylodění v Normandii. Ale zároveň byl i jako aristokrat nekonvenční. V New Yorku se během svých pobytů pohyboval v uměleckých kruzích a na začátku sedmdesátých let ještě doznívala éra hippies. Pamatuji si, jak si z Jižní Ameriky přivezl nádherné indiánské košile. To všechno se začalo měnit až koncem osmdesátých let, když poznal Veroniku, řečenou Beny. Ta si ho jako jediná dokázala omotat kolem prstu.

Jak?

Jiří se proměnil. Najednou nechodil v džínech, ale v obleku. Možná jí imponovala nějaká formálnější tvář. Nevím. Avšak pamatuji si, jak jednou v neděli povídá: Musím do katedrály. Hráli tam Polní mši Bohuslava Martinů, k níž napsal těsně před válkou slova. A oblékl si k těm džínům takové hnědé sako – já ho tehdy viděl v saku vůbec poprvé a uvědomil si, jak to člověka promění. Možná to bylo tím, že do té Ameriky už tolik nejezdil a v pražské společnosti si nechtěl připadat divně. Nebo prostě usoudil, že přišel čas na změnu. Sám sebe najednou viděl jinýma očima. Opravdu nevím. Ale když se dívám na fotky z té doby, tak na nich Jiří vypadá jako docela obyčejný starší pán v obleku s kravatou. Také Marta se odstěhovala. A z jeho bytu začalo něco vyprchávat, vytrácet se.

Mohla za to ta dívka?

Ano, s příchodem Beny se něco změnilo.

Bylo mu přes sedmdesát a Beny nějakých dvacet, nejspíš slabost starého muže…

Beny byla samozřejmě krásná. Připadala mi jako kouzelnice, některé ženské jsou kouzelnice. Ale sám jsem si říkal: „Tohle už nemám zapotřebí,“ a přestal jsem na Hradčany chodit.

Jiří Mucha (12. března 1915 – 5. dubna 1991), autor více než dvaceti knih a scénářů, překladatel. Syn Alfonse Muchy. Válečný pilot a reportér BBC. V padesátých letech byl čtyři roky vězněný. Tajemstvím a legendami opředený muž, jenž bývá líčen jako bonviván pohybující se v nejvyšších vrstvách společnosti, významný hráč v zákulisí studené války, dvojitý agent samozřejmě putující po odlehlých koutech světa (to mu umožňovalo formální manželství se skotskou manželkou Geraldinou). Dění v jeho bytě popsali Philip Roth (Pražské orgie) i Arthur Miller (Strop arcibiskupského paláce). Dívky, které u něj bydlely, fotografoval kromě Antonína Nového také Helmut Newton, Cecil Beaton nebo Irina Ionesco.

Antonín Erich Nový se narodil v roce 1944 v Praze. Jeho otec po Únoru emigroval, matka byla uvězněna jako nepřítel režimu. V roce 1967 publikuje první snímky, poté fotografuje události pražského jara. Jeho snímky vycházejí v časopisech Paris Match, Time, Der Spiegel, Newsweek. Získává cenu The Best Photos of the Year for UPI, je nominován na Pulitzerovu cenu. Po okupaci je vyhozen z ČTK, pracuje jako řidič, asistent kameramana. V roce 1974 je Nového soubor Mucha Girls zařazen nakladatelstvím Time-life Books do prestižní ročenky Discovery of the Year. „To byla velká pocta i sláva. Úžasně mě to tenkrát nakoplo,“ vzpomíná dnes. Po listopadu 1989 pracuje pro agenturu Associated Press. Dnes se věnuje umělecké fotografii. Je zastoupen Joseph Bellows Gallery in La Jolla v San Diegu.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.10/2015.