Motiv střelce není ani po několika dnech znám

Motiv střelce není ani po několika dnech znám Zdroj: Isifa.com, ČTK, anc

Psycholog o bratislavském masakru: Všichni chceme někdy vraždit

V souvislosti s bratislavským střelcem se objevily i názory psychologů zabývající se tímto a podobnými činy. Mezi jinými třeba kolega Jeroným Klimeš předložil v MF DNES veřejnosti k úvaze svůj názor, že „…velkou část odpovědnosti za jejich (hromadných vrahů) chování mají často úřady, které jsou hluché a slepé k jejich mnohdy oprávněným stížnostem“. Jenže tak jednoduché to není.

 

Nebyl to však jen doktor Klimeš, který spekuloval nad příčinami tohoto činu a hledal vnější okolnosti, které tuto hrůzu způsobily. V českých i slovenských médiích se objevily otevřené či skryté odkazy na „hlučné chování“ vyvražděné rodiny (což se mimochodem ukázalo jako lež), těžký život, který vrah měl, či jen a prostě na dobu v které žijeme a zlý svět kolem nás. Člověk tíhne ke smyslu. O to více chceme najít smysl v tom, co se děje, ukázat na viníka, popřípadě si oddechnout, že nám se něco podobného nemůže stát. Stačí nebýt hluční. Bohužel skutečnost je pohříchu složitější. Odpověď „proč se to stalo“ leží především v pachateli a málokdy mimo něj.

 

Každý člověk může v nějakém období svého života zažít stav, kdy by nejradši „všechny zabil“. Problém je v tom, že mezi fantazií a uskutečněním leží dlouhá, předlouhá cesta. Vybavuji si v této souvislosti muže, kterému anetický psychopat znásilnil a poté brutálně zavraždil jeho jedinou dceru a za tento čin dostal od soudu trest ve výši deseti let za mřížemi. Tento muž po celou dobu vrahova uvěznění plánoval, že jakmile bude tento člověk propuštěn, tak ho zastřelí i s vědomím všech následků, které to pro něj bude znamenat. Nakonec to neudělal. Proč? Zjednodušeně řečeno proto, že nebyl vrah. Každý člověk může zabít. Z afektu či z nedbalosti. Naplánovat a uskutečnit úkladnou vraždu je však zcela jiný případ a dopustí se ho jen ten, kdo je k takovému činu nějak osobnostně predisponován.

 

Vraťme se však k našemu vrahovi z bratislavského sídliště. Policejní vyšetřování, které bude hledat motivy a pozadí tohoto činu bude dlouhé a velmi náročné. Máme zde totiž dvě otázky: Co stálo za tak obrovskou mírou zloby a destruktivity a dále, zda tomuto činu šlo zabránit.

 

První otázku se snaží v obecné rovině řešit kriminologie. Profilování pachatelů závažných trestních činů je věc nad jiné obtížná a zdaleka nevypadá tak, jak to občas předkládají některé televizní pořady. Hromadní vrazi, tak jak je známe například z USA, však mají určité rysy ve zvýšené míře společné. Jsou to lidé zpravidla nenápadní, zakřiknutí a nezřídka se dostávají do rolí obětí, například šikany. Dalo by se opět zjednodušeně říci, že tito lidé neumějí kultivovaným způsobem dát najevo svou agresi, moderně řečeno asertivitu a prosadit to, co chtějí. Místo toho se uchylují do říše snů a fantazií o tom, jak se jednou všem za svou frustraci a ústrky pomstí. Jejich čin se připravuje měsíce, mnohdy roky a okolí si ničeho nevšimne. Naopak, po činu se často diví, jak ten či onen tichý pán či hodný chlapec mohl provést něco tak hrozného. V naší historii stojí za to připomenout případ z Kolína v roce 1989, kdy syn známého lékaře se svým kamarádem vyvraždil celou svou rodinu – oba rodiče, babičku a sestru, kterou navíc ještě mučili. I tehdy to byl nijak nevýrazný student gymnasia, který pouze - podobně jako snad v té době všichni jeho vrstevníci - obdivoval akční filmy.

 

Otázka, zda je možné takovýmto činům zabránit, je předem zodpovězena – nedá. Můžeme pouze sledovat a studovat vlivy, které budoucím vrahům umožňují projevit svou agresi více či méně brutálně. V této souvislosti stojí za to zmínit dva faktory – volný prodej střelných zbraní a mediálně vytvářený pocit neustálého ohrožení a strachu. Barry Glassner ve své knize Kultura strachu přesně popsal vliv amerických médií na vznik kolektivní paranoii. Televize, která nás dennodenně zahlcuje senzacemi plných krve a násilí, v nás mimovolně buduje pocit, že svět, v němž žijeme, je zlý a nebezpečný. Volný prodej zbraní, jenž u nás ani na Slovensku chválabohu není, nám pak umožní na tyto domnělé, často uměle vykonstruované křivdy a obavy reagovat skutečně „efektivně“.

 

Můžeme u kávy dlouze intelektuálně debatovat o zlé a složité době, v které žijeme. O neschopných politicích a kafkovských úřednících. Nic z toho však nezmění fakt, že vnější okolnosti mohou sice spustit naší agresivní reakci, ale to jak zlí, násilní a destruktivní v takové chvíli budeme, vždy záleží jen a jen na nás a žádná síla - a tím méně úřad - nás nemůže přinutit, abychom se stali masovými vrahy.

 

Autor je psycholog

 

Další informace naleznete v novém čísle Reflexu.