Kolumbie: Život jako karneval a nemluvte raději o politice | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kolumbie: Život jako karneval a nemluvte raději o politice

Monika Kalusová7. března 2015 • 17:00
Kolumbie: Život jako karneval a nemluvte raději o politice
Život jako karneval a nemluvte raději o politice
• foto: 
profimedia.cz

„Kolumbijci jsou otevření a přátelští lidé. Jen nespoléhejte, že udělají dohodnuté věci včas, případně vůbec někdy,“ tvrdí Monika Kalusová (26). „Mañana, mañana… To slyšíte pořád. A pak se při loučení diví, co všechno s vámi chtěli zažít a nestihli.“


reklama

Ke španělštině jsem přičichla už na gymnáziu ve Znojmě. Ta řeč mě uchvátila a během studia na Jihočeské univerzitě jsem absolvovala stáž ve Španělsku. Pak jsem zatoužila poznat Latinskou Ameriku. Půlroční brigádu v Kolumbii jsem si vyjednala přes pobočku studentské organizace AIESEC, kterou jsem na univerzitě pomohla zakládat.

Hned při prvním pohovoru jsem uspěla a kolumbijští partneři mi nabídli místo učitelky anglického jazyka ve městě Pasto. Zvládnout pohovor ovšem bylo to nejjednodušší. Větším oříškem se ukázala kolumbijská politika udělování víz. Teprve po opakovaných telefonátech na nejbližší ambasádu (do Vídně), vyplnění řady formulářů a tříměsíčním čekání jsem si na poslední chvíli mohla vízum vyzvednout a odletět.

Milión let nejistoty

Pasto leží na jihu Kolumbie při hranicích s Ekvádorem, od něhož je vzdáleno asi dvě hodiny jízdy autem. Přezdívá se mu město překvapení a není to jen kvůli tomu, jak náhle se před vámi vynoří zpoza štítů Kordiller. Dalším důvodem je blízká sopka Galeras. Ta je aktivní už přes milión let a od dob španělské kolonizace jsou záznamy o více než dvaceti erupcích. Při jedné z těch posledních (v roce 1993) zahynulo šest geologů a při další v roce 2005 muselo být Pasto evakuováno. Menší evakuaci nařídily úřady po varování odborníků také o rok později. Zatím poslední erupce donutila tisíce lidí opustit své domovy v únoru 2009.

Na kolumbijské poměry je Pasto malé, má zhruba půl miliónu obyvatel. Kromě centra, kde není dobré potulovat se po setmění bez doprovodu, patří k důležitým čtvrtím Bombona (tu jsem si oblíbila zejména kvůli velké tržnici, kde se dalo pořídit skoro cokoli), San Andrés (tam je také pár nebezpečných míst, takže jsem si je užívala jen ve dne a pak během Vánoc, kdy je nádherně vyzdobené okolí kostela, který dal čtvrti jméno), a především Las Americas.

Přes tuto čtvrť vede nejdelší a nejširší silnice – Avenida Panamericana, jež prochází několika státy a spojuje sever Latinské Ameriky s jihem. Právě u této silnice, lemované bary, restauracemi a obchodními centry, jsem našla ubytování ve velkém bytě, kde se mnou kromě majitelky a její dcery bydlely ještě další dvě studentky. Do soukromé jazykové školy Cambridge Academy of English jsem to měla pěšky deset minut a do centra dvacet.

Banán za kačku

Ve škole se učilo velmi intenzívně. Po každém měsíci musel student projít zkouškou, aby mohl pokračovat na další úrovni. Mě jako Evropanku brali za rodilou mluvčí a dostala jsem na starost konverzaci. Snažila jsem se kromě výuky také rozšířit studentům obzor a ideální k tomu byla sobota, která je v Kolumbii pracovním dnem. V rozvrhu na ni připadal konverzační klub. Hráli jsme se studenty divadlo, diskutovali o krizi na Ukrajině, probírali možnosti neformálního vzdělávání…

Podle dohody jsem si ubytování i stravu hradila z platu. V korunách dělal asi dvanáct tisíc měsíčně. Nezdá se to moc, jenže podnájem v krásném bytě, kde nám navíc jedna paní chodila i uklízet (a někdy také uvařila), stál jen dva a půl tisíce. A jídlo? Oběd – polévku, hlavní jídlo, zákusek a džus z čerstvého ovoce – se dal pořídit v přepočtu za čtyřicet korun, výtečná káva za pětikorunu a trs patnácti banánů vyšel od trhovců na méně než korunu za kus. Za půl roku práce jsem si tak ušetřila dost na to, abych mohla po Kolumbii cestovat.

Hlas za jídlo

Kolumbijci jsou šťastný národ. Radují se často, ať už je důvodem vyhraný fotbalový zápas, karneval, nebo rodinná oslava. Ta je velkou událostí, na níž se sejdou babičky, strýčkové, sestřenice, často i přátelé, k nimž se rodina chová velice zdvořile. Při počtu třiceti a více hostů se z logiky věci slaví dost často. Tu má narozeniny jeden, tu druhý…

Na co jsem si ani za půl roku života v Kolumbii nezvykla, to je tamější nedochvilnost. Když jsme se třeba s přáteli rozhodli pro výšlap na sopku, dohodli jsme si sedmou ráno, abychom to stihli do tmy. A stejně jsme pak do devíti čekali na poslední opozdilce.

Evropská měřítka přesahuje také chaos v organizaci. Fungující rozvrh jsem například dostala až po měsíci, kdy mi došla trpělivost a vyměnila si pár ostrých názorů s koordinátorem. Ten mi do té doby často zapomínal oznámit, kdy učím, a pak mi volal domů, kde jsem, že už hodina začala.

Pokud jde o politiku, není v zemi žádná idyla. Když jsem se vyptávala studentů (třeba na tamější teroristické Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – FARC), byli sdílní jen o samotě, kdy nás nikdo nemohl poslouchat. Nakonec mě přišel varovat jeden učitel, jenž předtím učil na univerzitě a přišel o tři studenty. Psali seminární práce o politických skandálech. Ve světě i v Kolumbii. A pak jednoho dne zmizeli.

Jak mi vysvětlila studentka Ángela, se kterou jsem se skamarádila, bolestí kolumbijské demokracie je především malé vzdělání venkovského obyvatelstva, které si nechává naslibovat hory doly, a časté kupování hlasů. Cena se prý v různých krajích liší. Někde se nabízí jídlo na týden, jinde až stovky tisíc pesos, v přepočtu na naše třeba pět tisíc za hlas.

Život jako karneval

Z Kolumbie jsem si přivezla výtečnou kávu, spoustu zkušeností a také jeden zlozvyk, jenž mě snad brzy opustí – totiž rozhlížet se na každém rohu, jestli mě někdo nesleduje, aby mě okradl či unesl. Teď se otáčím, jestli za mnou nejde někdo podezřelý, i ve své rodné moravské vísce. Paradoxní. Normální lidé, všichni, které jsem tam poznala, byli velice milí a přátelští a pro své hosty by se rozdali do posledního sousta.

Pro cestu kamkoli do Kolumbie je nejlepší leden. To má celá země prázdniny a probíhá tam jeden karneval za druhým. Ten v Pastu, největší široko daleko, přijeli navštívit i lidé z Ekvádoru, Kuby, Mexika, dokonce i z Evropy. Díky kamarádce Ángele jsem ho mohla absolvovat jako členka jedné ze skupin v průvodu. Trasa byla dlouhá pět kilometrů a tancovat celou cestu salsu střídanou předváděním předem nacvičené choreografie trvalo asi šest hodin. Na konci jsem měla pocit, že mi upadnou nohy. Atmosféra však člověka neskutečně nabudí, takže jsem se ještě večer vydala s přáteli do ulic. Zvládnout celý karneval trvající čtyři dny a čtyři noci stálo opravdové úsilí, ale zážitky si uchovám ve své paměti do konce života.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 9/2015.

Monika Kalusová


Klíčová slova: cestování



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama