Kláštery, srp, kladivo a realita v asijském Laosu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kláštery, srp, kladivo a realita v asijském Laosu

Kristýna Botková16. listopadu 2014 • 10:00
Kláštery, srp, kladivo a realita v asijském Laosu
Kláštery, srp, kladivo a realita v asijském Laosu
• foto: 
profimedia.cz

„Jako největší kuriozita je zákon zakazující mimomanželský pohlavní styk mezi občany Laosu a cizinci,“ tvrdí Kristýna Botková (30), která už druhý rok učí ve Vientianu v mezinárodní škole. „Za porušení hrozí pokuta, a dokonce i vězení.“

reklama

Po roční dobrovolnické službě v Zambii mi bylo jasné, že doma dlouho nevydržím. Táhlo mě to do světa a bylo mi jedno kam. Po dvou měsících a stovkách mailů do mezinárodních škol všude ve světě mi přišla jediná pozitivní odpověď – z hlavního města Laosu.

Odjížděla jsem bez smlouvy. Profesí jsem středoškolská učitelka francouzštiny a výtvarné výchovy. Když mi ve Sharon International School řekli, že budu ve třetí třídě učit matematiku, měla jsem nutkání vzít zpátečku, protože stěží sestavím trojčlenku. Nakonec jsem to vydržela a teď, ve druhém roce, pro změnu učím zdejší předškoláky.

Ospalé velkoměsto

Až do poloviny minulého století byl Laos součástí Francouzské Indočíny. Dnes je to komunistická země a pohled na všudypřítomné rudé vlajky se srpem a kladivem mě zpočátku zarážel. Naštěstí jsou tím jediným, čím se mi zdejší režim dává najevo. Domácí ovšem zasahuje podstatně, především cenzurou televize i tištěných médií.

Podle Wikipedie má Vientiane sedm set tisíc obyvatel, ale přihlásila bych ho do soutěže o nejklidnější a nejospalejší velkoměsto na světě. Jeho centrum tvoří asi šest ulic, kde se soustřeďuje veškerý společenský život (o kulturním nemůže být řeč), a z baru vás tu vyženou už hodinu před půlnocí.

Turisté se tu moc nezdrží, je to pro ně jen přestupní stanice k cestě na hornatý sever. Což je jejich škoda. Kromě bezpočtu buddhistických chrámů město nenabízí žádné architektonické zázraky. V průvodci jsou jen dvě zajímavé stavby, chrám That Luang, kam se jednou ročně sjíždějí mniši z celého Laosu, a Patouxai – betonová karikatura pařížského Vítězného oblouku. Je tu ale jedinečná atmosféra, město je i v období sucha svěže zelené a západ slunce nad červenými střechami stánků na břehu řeky Mekong je prostě úžasný.

Na nákup do Thajska

Škola, kde učím, je poměrně malá. Zahrnuje mateřskou školu a pět tříd základního stupně. Mezinárodní je spíš jen podle názvu, devadesát procent žáků je domácích a zbytek jsou většinou děti ze smíšených asijských manželství. Bílých je šest, z toho tři jsou děti našeho amerického šéfa Chrise.

Sharon, majitelka školy, se snaží zpřístupnit kvalitní vzdělání dětem, jejichž rodiče by na prestižní školu neměli. Relativně nízké školné se ovšem odráží i na našich platech. Kromě mě je tu osm zahraničních učitelů a v jiných školách by všichni dostali dvojnásobek i víc.

 

Kdo by myslel, že Laos patří k nejlevnějším zemím, spletl by se jako já. Ceny zboží i služeb jsou tu zhruba stejné jako v Česku. S tím rozdílem, že některé tu ani nejsou. Supermarkety, natož nákupní centra, byste hledali marně. Místní řeší problém nákupními výlety do sousedního Thajska (autobusem půl hodiny). Ceny jsou tam nesrovnatelně nižší a výběr zboží mnohem rozmanitější. Já si naštěstí občas přivydělám nástěnnými malbami. Z platu šesti až sedmi set dolarů měsíčně bych vyžila jen stěží.

Krásky a ti druzí

Vientiane je velmi kosmopolitní město. Asi nejvíc jsem tu poznala Filipínců. Početnou menšinou jsou také přistěhovalci z Thajska, Vietnamu a také z Číny – ti se sem stěhují především proto, že si tu mohou pořídit tolik dětí, kolik chtějí.

Projevy náklonnosti mezi mužem a ženou jsou na veřejnosti tabu, za ruce se spolu vodí jen turisté. Sňatky s cizinci tu jsou povolené, musíte ale projít odpuzující byrokratickou džunglí. Absolvuje ji překvapivé množství párů. Bílý stařec a laoská kráska mezi nimi nejsou ničím nevídaným. Jedné žákyně, poloviční Američanky, kterou každé ráno vozil do školy seschlý, hrbatý, podle odhadu asi osmdesátiletý stařík, jsem se tuhle jen tak mimochodem zeptala, jestli zase přijela do školy s dědečkem. Zmateně se na mě podívala a pravila, že ji přece vozí tatínek. Na třídní schůzce jsem pak poznala i její maminku, atraktivní pětatřicátnici.

Ice, tea a weekend

Domluvit se anglicky je i v hlavním městě velký problém. Většina Laosanů ovládá maximálně číslovky, které potřebují ke smlouvání o ceně. Pokus naučit se laosky jsem vzdala. Gramatika je jednoduchá, neskloňuje, nerozlišuje na jednotné a množné číslo a má jediný čas. Většina slov je jednoslabičných. Jako většina asijských jazyků má ale háček – jedno slovo může mít i deset významů v závislosti na intonaci. Třeba slovo „sai“ může znamenat: levá strana, muž, lano, proudit, oblékat, vnitřnosti, po­užívat, světlý nebo bambusová past na ryby.

Opatrnost je na místě se slovem „khoi“. Mohlo by se vám stát, že místo slova já od vás Lao­san uslyší dosti vulgární označení mužského přirození.

Když jsem začala učit předškoláky, bylo mi jasné, že s pětiletými se domluvím hůř než předtím s osmiletými. Že ale někteří nebudou reagovat ani na vlastní jméno, s tím jsem opravdu nepočítala. Já si zapamatovala své první svěřence už po dvou dnech. Jak by také ne, když vám hlásí jména jako Panda, Weekend, Happy, King, Ice, Tea nebo IQ. Teprve v pololetí, když jsem psala vysvědčení, jsem zjistila, že rodné listy uvádějí něco jiného. Laosané prostě přezdívky milují.

Sok až doma

Začátky výuky pro mě byly těžké, ale snaha některých dětí udělat mi radost je až dojemná a já pomalu posouvám hranice své trpělivosti. Nevyteču už ani po pátém marném pokusu vysvětlit, co dosadit jako následující tvar do vzorce koleč­ko-čtverec-kolečko-čtverec-kolečko…

Jinak jsem se aklimatizovala výtečně. Než jsem do Laosu odjela, varovali mě před kulturním šokem tolikrát, že jsem se cítila téměř podvedená, když se nedostavil. Teď jsem tu už druhý rok, domů jezdím jen na prázdniny a najednou mi pak připadá spousta věcí zvláštních. Například vidím samé bílé tváře a všichni mluví jazykem, jemuž rozumím. Po ulicích nejezdí skoro žádné skútry. Když už, nesedí na nich čtyři lidi s nákupem a neřídí je desetileté děti. Budovy mají víc než čtyři patra. Lidé na přechodech čekají na zelenou a ta se skutečně objeví.

Návštěvníci restaurací jedí, aniž by hlasitým mlaskáním dávali najevo, jak jim chutná. Sousedi nepořádají každý týden karaoke s řevem, který málem vysklí okna. V devět večer je ještě světlo a i po setmění mohu chodit sama ulicemi. A v neposlední řadě – nemusím oběhnout celé město, abych našla mýdlo, pleťové mléko nebo sprchový gel bez bělícího účinku.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 45/2014.

Kristýna Botková


Klíčová slova: cestovánílaos



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama