Kulturní šoky a život v německém Bayreuthu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kulturní šoky a život v německém Bayreuthu

Alžběta Kneřová12. října 2014 • 08:00
Kulturní šoky a život v německém Bayreuthu
foto: Alžběta Kneřová

„V německém Bayreuthu jsem získala víc, než jsem čekala,“ pochvaluje si ALŽBĚTA KNEŘOVÁ (20). „Především spoustu kontaktů, lepší němčinu a skvělou brigádu, kterou bych ráda dělala každé léto, dokud doma nedostuduju.“ Tak popisuje své zážitky v populární reflexovské rubrice Vandr, mladá studentka.

reklama

Do Bayreuthu jsem se dostala díky ročnímu stipendiu od česko-německé organizace Euregio Egrensis. Ta ho poskytuje každoročně a umožní tak několika gymnazistům z Karlovarského kraje strávit školní rok v rodině či na internátu v bavorském regionu Horní Franky (Oberfranken). Pro získání stipendia nebylo nutné skládat žádné zkoušky ani dokazovat znalosti z němčiny, s níž jsem na tom nebyla zrovna nejlíp. O německy mluvící země totiž není mezi středoškoláky velký zájem.

Obrázek za pět

Na rozdíl od většiny ostatních stipendistů jsem nebydlela v rodině, ale na internátu. Protože mi tou dobou už bylo osmnáct, měla jsem prakticky absolutní svobodu, včetně příchodů a odchodů. Internát pozitivně překvapil i jinak. Pokoje byly jen pro jednu (za příplatek) nebo dvě osoby a život v nich byl velmi příjemný. Vychovatelkám se neodmlouvalo, večery byly tiché, co jsem si dala do společné lednice na chodbě, to nikdy nezmizelo, snídaně a večeře podávali na způsob švédských stolů a vypadaly jako v lepším hotelu.

Pokud jde o školu, ta představovala přímo kulturní šok. Z domova jsem si zvykla, že podvádění při testech, vyhýbání docházce a nulová aktivita v hodinách jsou na denním pořádku a normální. V Bayreuthu to probíhalo přesně naopak. Mile mě překvapila úroveň angličtiny i francouzštiny, která byla snad o tři třídy výš než u nás.

Většina žáků dávala do učení opravdu všechno, protože vysvědčení z posledních dvou ročníků se započítávají k maturitě a výsledný průměr nahrazuje přijímací zkoušky na vysokou. Díky tomu se braly vážně i oddechové předměty, jako tělocvik a výtvarka. Známkovalo se všechno. To mi trochu vadilo. Neexistovalo jen tak házet míčem nebo běhat bez toho, aby se na vás nedíval učitel a nehodnotil vás. Pohyb jen pro zábavu? Zapomeňte. Všechny výkony se navíc známkovaly přísně podle tabulek, jež navíc nebyly nijak mírné. Jedničku na vysvědčení tak dostali třeba jen dva lidi z celé třídy. Podobně přísně to vypadalo i ve výtvarce. Vždycky se našlo pár lidí, kteří dostali za obrázek pětku.

Z lavice do práce

Přestože teď doma dělám dvě vysoké školy najednou a považuji se za studijní typ, v Bayreuthu jsem věděla, že je to jen na rok a výsledky pro mě nejsou důležité. Neměla jsem tedy motivaci nějak moc se snažit. Problém zvyknout si na německý (bavorský) vzdělávací systém ostatně měli i výměnní žáci z Francie a ze Švýcarska.

Já si loni v dubnu, ještě během studia, našla práci ve zmrzlinárně v centru města. Ta se ukázala mnohem lepší než škola, už proto, že za práci hned následovala viditelná odměna – peníze. Letos po maturitě jsem tam proto vyrazila znovu. Tentokrát už ne na internát, ale ke kamarádce Rufine, původně z Kamerunu, již jsem poznala na jazykovém kursu pro cizince.

Moje pracovní pozice se nazývá Servicekraft, ale pracovní náplň je ve skutečnosti mnohem méně poetická – jednoduše řečeno mytí a uklízení nádobí. Minimální mzda v Německu je nově osm a půl eura na hodinu, dříve to bylo sedm, já dostávala šest (bylo to bez povolení). Nedělala jsem přitom na plný úvazek, takže bez bydlení zdarma u kamarádky bych z výdělku asi žít nemohla. Nájem garsonky v Bayreuthu vyjde asi jako třípokojový byt u nás.

Prší, běžte domů

Mezi brigádníky, s nimiž jsem pracovala, se nalézali lidé ze všech koutů světa, od Afričanů přes Jihoameričany až po Turky, Rusy nebo Italy. Němci tvořili spíš výjimku. Jedno měla většina z nich společné – šlo o studenty na střední nebo vysoké škole a nízký plat pro ně představoval jen přilepšení. Bezvadné na něm bylo to, že se vyplácel hned. Na konci každého pracovního dne jsme nahlásili počet odpracovaných hodin a peníze dostali na ruku.

Pracovní doba závisela na počasí. Podnik vyrábí italskou zmrzlinu (káva a slaná jídla jsou jen doplňkové zboží) a brigádník se tam musí pružně přizpůsobit situaci. Jednou vám přijde zčistajasna textovka, abyste za hodinu či dvě dorazil do práce. Jindy tam jste, začne pršet, na zmrzlinu přijde méně lidí a vás pošlou domů. Což se taky negativně projeví na výši výdělku. Co je naopak příjemné – nepracuje se brzy dopoledne ani v noci a směna netrvá nikdy víc než sedm hodin v kuse. Navíc je šéf Ital a tomu odpovídá i jeho liberální styl vedení. Kdykoli jsem potřebovala, mohla jsem na pár dní vynechat stejně jako všichni ostatní brigádníci.

Promiňte, že jdu

Bayreuth má asi osmdesát tisíc obyvatel a je správním centrem Horních Frank. Především je ale rodným městem skladatele Richarda Wagnera. Upozorní vás na to nejen názvy ulic a množství soch, ale i muzeum a také momentálně rekonstruovaná vila Wagnerovy rodiny v parku Hofgarten. V létě stojí za návštěvu i Festspielhaus, kde se v červenci a srpnu konají slavné bayreuthské Festspiele aneb hudební festival vážné hudby.

Asi nejvíc se mi na Bayreuthu líbí, jak je město přizpůsobeno cyklistům. Stezky pro kola i stojany najdete všude. Na kole dokonce často máte absolutní přednost. Když jedete po chodníku a zacinkáte na chodce, který vám překáží v jízdě, ještě se vám pak omluví.
Do Bayreuthu jsem odjela s přesvědčením, že nebudu věřit předsudkům o Němcích a udělám si vlastní obrázek. Nerada to říkám, ale většina obecně sdílených představ je pravdivá. Nebo alespoň dokonale sedí na většinu lidí, jež jsem tam poznala.

Dochvilnost? Chodit včas do školy, přestože začínala dřív než u nás, dokonce naučili i mě. Smysl pro humor? Ne že by ho neměli, ale při školních filmech se všichni smáli v okamžicích, které mi nijak vtipné nepřipadaly, a naopak.

Souhlasím také, že Němci jsou chladní či špatně přístupní. Víc se na sebe usmívají a na první pohled se mohou zdát přátelštější, ale pozdravem a úsměvem většinou veškerá komunikace končí.

Pokud si mezi nimi chcete udělat přátele, nemůžete čekat, že k vám někdo sám od sebe přijde a dá se s vámi do řeči. Někdy je z jejich strany naopak cítit opravdu velký nezájem. Přistěhovalců tam mají velkou spoustu a nestarají se o to, co přivedlo do jejich země zrovna vás. Nijak neocení ani vaši snahu mluvit jejich řečí. Pochválí vás, až když ji ovládáte na velmi slušné úrovni.

Text byl původně publikován v tištěném vydání Reflexu č.40/2014.

Alžběta Kneřová


Klíčová slova: reflexcestovaniBayreuth



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama