Berlín je nejpřitažlivější město Evropy. Už předčil i Barcelonu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Berlín je nejpřitažlivější město Evropy. Už předčil i Barcelonu

Sara Roumetteová, Jean-Marie Bretagne, Geo28. září 2014 • 15:00
Berlín je nejpřitažlivější město Evropy. Už předčil i Barcelonu
Berlín je opěr přitažlivé město
• foto: 
Mario Weigt

Kdo se vrátí domů z Berlína, často vzpomíná spíše na jedinečnou atmosféru než, řekněme, prvoplánovou honosnost města. Ale jak definovat to, co německé metropoli dodává její okouzlující půvab?

reklama

Možná to charakterizuje citát starý více než sto let, ale dodnes nejlépe vystihující přitažlivost hlavního města Německa: „Berlín,“ napsal publicista Karl Scheffler v roce 1910, „bude vždy, ale my zde navždy nebudeme.“ Neustále se měnící metropole, kterou každá další generace znovu objevuje. Ale přitom v sobě nese nesmazatelné stopy minulosti. A jejíž šarm netrpí tím, že snad může působit mírně chaoticky – jako kdyby otcové města nové stavby volili naprosto nahodile.

Prolínání historie a současnosti

Samozřejmě, Berlín je bohatý na vzácné památky a místa se silným geniem loci: obrovský Dóm, elegantní náměstí Gendarmenmarkt, umělecké sbírky Muzejního ostrova. Avšak jeho nejznámější stavební dílo, berlínská zeď, sestává z holých betonových prefabrikátů. Ale podobně jako na jiných místech Berlína se zdá, že se tu čas zastavil: město formované a ovlivňované politickými zemětřeseními dvacátého století, jež nejednou vycházela právě odsud, dýchá historií. Nejen v palácích a muzeích, ale i pod širým nebem, u Braniborské brány, před Reichstagem, v podzemních bunkrech. Všechna tato místa můžete pohodlně navštívit během několika minut na kole, které v ulicích Berlína platí za nejlepší dopravní prostředek.

„V Evropě neexistuje jiné město,“ tvrdil laureát Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý obdivovatel Berlína Imre Kertész, „v němž pocítíte tak intenzívně současnost a zároveň i cestu, kterou město prošlo.“ Přitom jde o poměrně mladou metropoli. Vznikla na místě bývalého slovanského osídlení až ve 13. století jako hlavní město Pruska a dlouho zůstávala ve stínu jiných evropských metropolí, dokud ji v 19. století císař Vilém s kancléřem Bismarckem neustavili metropolí Německé říše. Poté se už rozvoj města podstatně zrychlil.

Za čtyřicet let ztrojnásobilo počet obyvatel na více než dva milióny – naneštěstí je zahltily továrny a stalo se pouhou chaotickou metropolí, již spisovatel Alfred Döblin v roce 1929 ve svém románu „Berlin Alexanderplatz“ zvěčnil jako „dělnické město, přelidněné a vždy působící, jako by je stihl infarkt“. Dnes už žije Berlín klidnějším tempem a také přímo v centru je možné najít příjemnou atmosféru. Mohutné bombardování během druhé světové války zničilo příliš mnoho staveb, než aby se uchovala původní tvář. Až do kapitulace nacistického Německa v květnu 1945 ztratil historický střed asi třetinu budov a čtvrtinu obyvatelstva: začátkem čtyřicátých let žilo v Berlíně 4,3 miliónu obyvatel, ale dodnes jich tu nenapočítáte více než tři milióny.

Skvělá obnova

Obnova Západního Berlína se řídila zásadou vytvoření zahradního města; v samém srdci centra navrhli avantgardní architekti 50. let minulého století, jako Niemeyer, Gropius nebo Le Corbusier, sociální sídliště, například barevné domy obchodní, hanzovní čtvrti uprostřed rozsáhlých parků Tiergartenu. Během studené války se stal Západní Berlín jakýmsi ostrovem ve východním bloku. Noví obyvatelé přicházející ze západního Německa do města za zdí získali několik privilegií – například byli zbaveni branné povinnosti, která zůstávala ve Spolkové republice samozřejmostí. Mimořádné výsady přilákaly do města rebelující mládež, jejíž volnomyšlenkářství je dosud cítit například ve čtvrti Kreuzberg. Na druhé straně zdi vznikala socialistická podoba Berlína s typickými panelovými čtvrtěmi, ale i s nádhernými ulicemi, jako Frankfurter Allee, východní Berlín s dělnickými paláci a dominantami typu televizní věže na Alexanderplatzu, jejíž třpytivá koule se později stala i symbolem sjednoceného města.

Protože Berlín po válce přestal růst, alespoň se tu lépe udržela příroda: třetinu jeho rozlohy tvoří lesy, jezera, kanály a parky. Stačí projet jen několik stanic metrem a ocitnete se v hustém lese Grunewaldu nebo se můžete vykoupat v jezeře Schlachtsee. Ve městě roste osmkrát více stromů než v Paříži. Ale stále je to chudá metropole: každý pátý obyvatel zůstává odkázán na státní podporu, nezaměstnanost dosahuje téměř dvojnásobné hodnoty, než kolik činí celoněmecký průměr, průmysl prakticky neexistuje. „Chudé, ale sexy,“ žoviálně hovoří o hlavním městě jeho starosta Klaus Wowereit. Pod jeho patronátem se staví již od roku 2006 nové letiště, jehož výstavbu charakterizuje neustálé předražování a posouvání termínu dokončení.

Vzkvétá improvizace

Snad i pro nedostatek blahobytu vzkvétá umění improvizace: když není dost peněz na nové auto, jezdí se na kole. Když chybí pozemek, uděláte si záhonek ve veřejné zahradě, jaké vznikají přímo uprostřed města. I potraviny se v rámci akce „Foodsharing“ štědře rozdávají – systém žije z podpory supermarketů a velkých restaurací. Existuje i možnost navštívit veřejné, a hlavně levné vyvařovny „Volxküchen“ nebo komuny mladých lidí obývajících opuštěné domy, v nichž vaří pro osoby odkázané na cizí pomoc. Takové komuny bývají hojně navštěvovány a mladí lidé o nich dobře vědí. I slavná koncertní síň Berlínských filharmoniků, jednoho z nejznámějších orchestrů světa, otevírá v úterý v čase oběda své dveře kolemjdoucím a pořádá „Polední koncerty“ pro 1500 posluchačů.

Podobná vynalézavost zvětšuje přitažlivost města pro ty, kdo mají hluboko do kapsy: migranty, umělce a více než 20 000 studentů z celého světa, žijících v Berlíně a využívajících zdejších příležitostí – za nájemné, které je v porovnání s jinými evropskými metropolemi stále dost nízké. Mnohé čtvrti se však výrazně změnily: ve středu Berlína, jenž byl po pádu zdi místem setkávání a zábavy mladých lidí a umělců, se stále více prosazuje komerce. Bývalá pohraniční čtvrť Prenzlauer Berg byla honosně přestavěna a usazuje se tu čím dál více bohatých. Nicméně berlínská směsice umění a zábavy si pořád zachovává svou přitažlivost. Více než jedenáct miliónů návštěvníků se každý rok může přesvědčit na vlastní kůži, co dává Berlínu punc „cool“ města.

Zvláštní kapitolou zůstává jeho noční život. Nacházejí se zde známé chrámy techna, jako „Berghain“ nebo „Kater Holzig“. Kdo se do nich odváží, může si užít i třídenní opojení: od pátečního večera do nedělního odpoledne je nepřetržitě otevřeno a tančit lze v polotmě bývalých továrních hal opravdu do sytosti. Ale i mimo kluby existuje dost důvodů, proč Berlín považovat za noční krásku: parkoviště se v noci neuzavírají (i tak je většina z nich neoplocená), metro přes víkend jezdí nepřetržitě a hospody jsou otevřené do odchodu posledního kunčofta.

Bar otevřený pořád

Bar „Schlawinchen“ v Kreuzbergu je hrdý na to, že již 25 let nebyl uzavřen ani hodinu, a „Spätis“ (obdobu našich večerek) najdete na každém rohu stejně jako velké množství kiosků nabízejících dostatek piva, cigaret a rychlého občerstvení, aby snad flamendři nepadli vysílením.

V ulicích Berlína vládne v těchto dnech zvláštní šero: více než polovina ve světě provozovaných plynových lamp je právě v Berlíně – jejich jemné a přívětivé světlo dodává městu jedinečné barvy. Ale jaké přesně, záleží na tom, zda se procházíte východní, nebo západní částí města: z ptačí perspektivy je pak snadné rozpoznat, kudy vedla hranice lemovaná berlínskou zdí. Západní část totiž svítí bíle s modrým podtónem, zato východní sází na oranžovožluté světlo.

Bouřlivý život vládne však v obou částech města: protože Berlín byl dlouhá léta rozdělen, má na svém území o 900 čtverečních kilometrech hned několik center. Každá čtvrť, Berlíňany nazývaná „Kiez“, disponuje vlastní lokalitou. Během rozdělení vznikaly na východě i západě autonomní umělecké čtvrti, koncertní síně, divadla, náměstí, kina a muzea. Tato zdvojená infrastruktura dodnes přispívá k tomu, že život ve městě prakticky nikdy nekončí. I přesto, že řeka Spréva rovněž rozděluje město na dvě poloviny, neexistuje „špatný“ nebo „dobrý“ břeh, jako tomu bývá v mnoha jiných městech.

Berlínská identita

Definice berlínské identity neoperuje pojmy východ – západ, ale je pojímána pouze lokálně: jako už zmíněný „Kiez“, většinou tvořený pár obytnými bloky a několika ulicemi – uzavřený svět lidí, kteří se znají z kaváren, restaurací nebo supermarketů. Reuterkiez, Kollwitzkiez, Grünebergkiez nebo Fuggerkiez jsou typické ostrovy, po nichž se Berlíňané pohybují na kolech, nebo dokonce plachetnicích. Kam až sahá identifikace se svým „Kiezem“, dokumentuje ovocná a zeleninová bitva na středověkém mostě Oberbaumbrücke. V roce 1998 totiž došlo ke spojení čtvrtí Kreuzberg a Friedrichshain do jednoho správního celku, jenže jejich obyvatelé po sobě dál vy­trvale házeli přezrálými rajčaty a banány na mostě spojujícím obě čtvrti.

Podobných rozdílů a animozit však ve městě nenajdete mnoho: Berlíňané spolu navzájem vycházejí přátelsky, tolerantně. Nikdo se nezabývá tím, jak druhý vypadá: když vejdete do supermarketu, snadno potkáte prodavače s piercingem nebo tetováním či mladé lidi s křiklavě modrými vlasy. Pokud někdo dělá svou práci dobře, nikoho nezajímá jeho vzhled – před pokladnami trpělivě čekají mladí i staří. Jako by se celé město dokázalo povznést nad předsudky o cizím vzhledu.

Berlíňané si vzájemně důvěřují. Patrné je to například i na způsobu odkládání jízdních kol: prostě jsou o sebe navzájem opřená, bez valného zajištění – a přitom jsou zde krádeže dost rozšířené. Důvěra se projevuje také ve svobodě, jakou Berlíňané dávají svým dětem: na hřištích a v mateřských školách nejsou patrná mimořádná bezpečnostní opatření. Místo toho si děti hrají na tradičních dřevěných konstrukcích – v místech bez ochranných plotů a sítí. Ostatně také mnozí dospělí považují Berlín za velké hřiště, jež jim bylo svěřeno do užívání. Pravidelně se části města uzavřou kvůli různým akcím pro dopravu – a celá čtvrť je během víkendu vyhrazena pouze pro pěší. I bez policejní asistence či kontrol dodržování zákazu jízdy autem.

Čisté město nespí

Berlín je stále v pohybu. Kdo chce cestovat metrem, nemusí překonávat složité překážky, turnikety: stačí, když si při vstupu do „podzemky“ zakoupí lístek, a pak už se může s důvěrou svěřit do rukou dopravní společnosti. Nikde nenajdete žádné upozornění ani výstrahy, žádné zábrany nebrání příchodu k nástupištím. Do stanice můžete přijít jako do obchodního centra, můžete se tam volně pohybovat, jak se vám líbí: Z ulice do metra a z nástupiště přímo na ulici – jde o nepřetržitý pohyb, v jehož rámci se jízda metrem stává součástí procházky. Ani na ulicích se netvoří zácpy, neslyšíte troubení aut. V Berlíně připadá na tisíc obyvatel 720 kol, což je dvakrát více než automobilů.

Ve většinou širokých ulicích zůstává dost místa i pro chodce a cyklisty, kteří se často řídí vlastními semafory – kdo je nerespektuje, musí počítat s tím, že ho ostatní cyklisté na to upozorní.

Jde o projevy pověstného německého smyslu pro pořádek? Kdo na něj absolutně přísahá, pravděpodobně nikdy nebyl v kavárně „Café-Terasse“. Nenajdete zde čtyři stoly se šestnácti židlemi: zde si návštěvníci mohou zvolit mezi křesly, lehátky, sofa nebo lavicemi. Vypadá to tu jako na bleším trhu. Majitelé zařízení prostor ležérně aranžovali podle svého vkusu. Kdo si objedná jídlo, dostane velkou porci za málo peněz. Z reproduktorů zní hudba a neslyšíte žádné příkazy nebo upozornění. Všichni působí, jako kdyby si mohli dělat, co se jim zachce. Ale skoro nikdo oné volnosti nezneužívá.

Nikde neuvidíte na zemi papírové ubrousky nebo odpadky a jen zřídka psí exkrementy. Ostatně, je to logické: tam, kde chtějí být doma spokojeni, starají se o prostředí kolem domů. Ale ulice města nejsou úzkostlivě čisté: všude zaregistrujete spoustu neupravené zeleně a vypadá to, jako kdyby starosta vydal dekret o zákazu sečení trávy a plevele. Ta bují kolem chodníků, v tramvajovém kolejišti, kolem stromů. Nikdo nedbá na to, aby byly plochy posekané. Tráva se postupně rozrostla na všech volných plochách Berlína a přeměnila je na divočinu, buš. Protivný a nezničitelný plevel roste kolem jeřábů na staveništích. Nikdo to kupodivu nepovažuje za nepořádek nebo důsledek lhostejnosti technických služeb, neřkuli obyvatel Berlína.

Bujná vegetace

Nejvýrazněji se daný stav projevuje na rozlehlých městských hřbitovech. Mnoho hrobů zcela překryla bujná vegetace, jako by tam chtěl život konečně jednou zvítězit nad smrtí. V městských lesích žije spousta zvěře: například Grunewaldem se běžně pohybují kanci, hejna jako padlý sníh bílých labutí klidně plují po Landwehrkanalu, na obloze spatříte racky, v bývalém hraničním pásmu běhají zajíci, které proslavil dokumentární film nominovaný na Oscara – „Mauerhasen“. Ve snímku vtipně přibližujícím příběh rozdělení Berlína hráli zajíci hlavní postavy. A pokud večer budete čekat pod televizní věží na tramvaj, velmi pravděpodobně uvidíte přes silnici přecházet lišku.

Hlavně v zimě můžete město poznat pouhým čichem: po prvních mrazech se z východní části táhne zápach spálených uhelných briket, kterými se stále ještě v mnoha domácnostech topí. Pouze postupně se tento způsob vytápění mění na plynové etážové topení, nicméně zápach spáleného uhlí je již typický „parfém“, který konkuruje jiným čichovým vjemům: pronikavá vůně mechu a lesů proniká z centra, hlavně z městského parku Tiergarten, a v létě se mísí s vůní grilovaných dobrot. Mnohé rodiny pořádají pikniky na obrovských plochách zvaných Tempelhofer Feld. Bývalé letiště uprostřed města se stalo zatím nejnovějším zábavním centrem: přistávací dráha slouží sportovcům, chodcům a umělcům.

I tato lokalita zintenzivňuje magičnost města přitahujícího lidi z celého světa. Kolem centra postupně stoupá cena nájemného, zápach spáleného uhlí jednoho dne zmizí, plynové lampy postupně nahradí úspornější a efektivnější LED osvětlení. Berlín je však očividně předurčen k věčnosti – přímo v srdci města, na známé ulici Unter den Linden, má do roku 2019 skončit výstavba, respektive obnova historického zámku.

Atmosféra svobody z města jistě nevyprchá. Minimálně na Tempelhofer Feldu: 25. května 2014 se obyvatelé v referendu vyjádřili, že na tomto obrovském prostranství se v budoucnu nebudou prodávat parcely a nebude se zde nic stavět – celá plocha má nadále sloužit zábavě a odpočinku Berlíňanů stejně jako návštěvníků metropole na Sprévě.

Sara Roumetteová, Jean-Marie Bretagne, Geo


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama