Itálie, Bari: Zapomeňte na lasagne | Reflex.cz
reklama
nahoru

Itálie, Bari: Zapomeňte na lasagne

Tomáš Vlasák29. května 2014 • 00:15
Itálie, Bari: Zapomeňte na lasagne
foto: Tomáš Vlasák a ČTK

„Na rozdíl od nás jsou vysokoškoláci v Bari často členy komunistických spolků,“ tvrdí Tomáš Vlasák (25). „A věčně se tu organizují nějaké stávky. Největší rudé prapory nosí synové a dcery lékařů nebo právníků.“

reklama

Italštinu jsem se učil soukromě při gymnáziu. Od té doby si ji udržuji čtením novin, přivydělávám si totiž jako redaktor na jednom serveru, kde vedu italskou sekci. Do Bari jsem odjel v rámci programu Erasmus jako student geografie na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Univerzitu v Bari jsem si vybral záměrně, za celých deset let spolupráce obou škol tu nikdo od nás nebyl. Všichni chtěli jen Milán, Řím nebo Florencii. Já sever Itálie trochu znám, naopak mě lákal jih. Cestu jsem naplánoval společně s přítelkyní Patricií, která studuje francouzskou a italskou filologii.

Mikuláš až na jaře

Bari leží v Apulii, na břehu Jaderského moře, asi sto padesát kilometrů jižně od poloostrova Gargano. Region je typický tím, že tu prakticky neprší. Když jsme se o Vánocích vrátili na tři týdny domů, zažili jsme jen dva dny, kdy svítilo slunce, kdežto tady zažijete i v zimě tak dva dny v měsíci, kdy slunce nesvítí.

Na to, že má Bari zhruba tři sta tisíc obyvatel, je jeho historické jádro poměrně malé – město se rozrostlo až díky průmyslu. Patronem Bari je san Nicola (Mikuláš). Jeho oslavy ale neprobíhají na začátku prosince, jak by se dalo čekat, nýbrž v květnu. Právě v květnu, bezmála před tisíci lety, byly totiž ostatky tohoto svatého přivezeny do města a uloženy v bazilice, která je zdejší nejvýraznější památkou.

Univerzita, kde studujeme, nese jméno známého italského politika Alda Mora. V mládí na ní sám studoval a po druhé světové válce zde působil i jako profesor. Škola sídlí v centru (na periferii jsou jen některé fakulty) a v centru je i dům, kde jsme si pronajali byt. Přesněji řečeno, jde o pokoj, kuchyň a sociální zázemí na jedné straně společné chodby, zatímco na druhé straně v tomtéž velkém bytě bydlí dvě Italky, opět s vlastní kuchyní a zázemím.

Jediný chléb z tisíce

Poloha bytu je ideální a do školy to máme pěšky asi tři minuty. Samozřejmě: za všechno se platí. Nájem nás stojí pět set deset eur měsíčně, navíc jsme ho museli zaplatit za celý kalendářní rok. Při stipendiu čtyři sta padesát eur měsíčně pro každého nám tedy zbývá necelých čtyři sta eur, ze kterých ještě musíme ušetřit na prázdniny, kdy žádné stipendium nedostaneme.

Přestože se všichni diví, jak s naším rozpočtem můžeme vyjít, jde to bez problémů. Jen nechodíme tak často do restaurací jako Italové. Zato denně nakupujeme, většinou na trzích, kde nás baví objevovat místní speciality, denně si vaříme a rozhodně na sobě nešetříme. Za jídlo utratíme víceméně stejně jako u nás, jen s tím rozdílem, že si tady nemusíme připlácet za čerstvé věci, jako se stalo zvykem v Čechách.

Pro Itálii, Bari nevyjímaje, je také typický důraz na regionální potraviny a speciality. Boloňské lasagne by si nikdo zdejší neobjednal, přednost mají místní orrecchiette. Stejně tak pizzu tu najdete na jídelníčku restaurací jen výjimečně, kvůli turistům. Dělá se v Neapoli, tak proč by ji jedli tady.

Z potravin, které si hýčkají v Bari (a celé Apulii vůbec), je nejzajímavější chléb z oblasti kolem města Altamura. Musí být z tamějšího obilí, peče se na kameni v pecích vytápěných dřevem a kůrka nesmí být širší než tři milimetry. V Itálii mají asi tisíc druhů chleba, ale tenhle je první a jediný pekařský výrobek v Evropě, který získal ochrannou známku původu. Mimochodem – chráněných potravin je tu mnohem víc než u nás. Když sečteme české potraviny, chráněné na základě původu, zeměpisného označení i speciality vázané na recepturu, dostaneme číslo třicet tři. V Itálii je to devětkrát tolik!

Hlasitost nevadí

Co platí o kuchyni, platí i o lidech. Co region, to jiné zvyky obyvatel. Nedávno jsem si vyjel na výlet do Sardinie a celou dobu mi tam něco přišlo divné. Pak mi to došlo – nikdo nekřičí do telefonu, nikdo netroubí. A v obchodech se při odchodu říká nashledanou, nikoli dobrý den. Jako v Bari.

Obyvatelé Bari jsou hluční, jak se na jižany patří, ale vynahrazují to srdečností. Ital obtěžující ženy je ovšem jen mýtus zrozený v turistických střediscích. V Bari to vypadalo spíš na opačný extrém. Dokud jsem někomu svou přítelkyni nepředstavil, zdálo se, že ji všichni ignorují. Povídal jsem si třeba s řezníkem o fotbale a řekl, že přítelkyně, která tam byla se mnou, taky fandí jednomu týmu. On to jen tak odkýval a skoro se na ni nepodíval. Jakmile jsem ji ale představil, chování se změnilo. Sami Italové se však v mé přítomnosti o své vůli přítelkyni nikdy nepředstavili. Jako by mě to mohlo urazit.

Co se mi velmi líbí, to je zdejší způsob zábavy. Když jsme do Bari přijeli a v devět večer vyhlédli z okna, říkali jsme si: Dobře, venku je trochu živo. Ale že by to bylo něco extra? Pak nás přátelé vzali ven, bylo jedenáct a na náměstí se nedalo projít. A nikde se nemotal žádný opilec! Ať jdou lidi na diskotéku, nebo do baru, nejdou se tam opít do němoty. Většinou si dají jednu dvě sklenky a pořádně se nají. A ve dvě ráno se po cestě domů staví spíš na čerstvý croissant než na panáka.

Sever proti jihu

Traduje se, že Italové toho moc nenapracují. Omyl. Všechno jim trvá, protože naopak řeší moc věcí a zbytečně si přidělávají problémy. Když chci třeba v Olomouci na škole přístup do Wi-Fi, tak se přihlásím, vytvořím si heslo a maximálně něco potvrdím mailem. V Bari musíte za technikem a ten dá papír, který musí podepsat koordinátor, pak vedoucí katedry a děkan. Než všechny zastihnete, dost se to protáhne.

Zdejší byrokracie mi vadí, ale jinak kolem sebe vidím jen pozitiva. K nim patří i starost o bližní. Z našich známých je snad každý členem nějakého spolku a jednou dvakrát měsíčně chodí na koncerty či jiné dobročinné akce. Vstupné bývá deset eur a výtěžek jde potřebným. Peníze však neopustí město, řeší se lokální problémy, o kterých je největší přehled.

Než jsem do Bari přijel, o jihu jsem slyšel jen samé pomluvy. Italové ze severu tvrdí, že na jih od Florencie začíná Afrika a své jižní krajany mají jen za řvouny a povaleče, co jen pobírají podporu na falešně vystavená lékařská potvrzení. Tak zlé to asi nebude. Každopádně – na rozdíl od severu tu lidé nejsou tak zvyklí na cizince. Nějaký čas trvá, než mezi ně zapadnete. Jenže pak vám to bohatě vynahradí. Já osobně se vrátím domů jako přítel a velký zastánce italského jihu.

Tomáš Vlasák


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama