Portugalsko, Évora: Zásah do srdce | Reflex.cz
reklama
nahoru

Portugalsko, Évora: Zásah do srdce

Tereza Stloukalová10. dubna 2014 • 00:15
Portugalsko, Évora: Zásah do srdce
foto: Tereza Stloukalová

„Portugalci jsou schopni jezdit autem i tam, kde by byli za pět minut pěšky,“ říká Tereza Stloukalová (27). „Já chodila po svých i do práce. Šlo o slabou půlhodinku, ale pro udivené kolegyně jsem byla velký sportovec.“

reklama

Pracuji jako sestra v dětské nemocnici v Brně a dálkově studuji v Ostravě lékařskou fakultu, obor ošetřovatelství v pediatrii. Když jsem dostala mail, jestli nechci „jet na Erasmus“, moc jsem úspěchu nevěřila. Vypadalo to, že přesáhnu věkový limit, a byla jsem jen dálkařka. Paní u pohovoru však byla velmi příjemná a neodradila ji ani moje strohá a gramaticky nevalná angličtina. Velké díky zaslouží za jejich benevolenci také vrchní a staniční, od nichž jsem dostala neplacené volno. Jinak bych jet nemohla.

Ke stáži mě přijala Évorská univerzita. Do školy jsem ale moc nechodila. Jen na výuku angličtiny a portugalštiny nebo do knihovny pro literaturu. Většinu času mi zabrala služba v nemocnici, kterou jsem měla jako praxi, sedm hodin denně.

Bydlení na koleji jsem po třech týdnech vzdala. Překonala jsem první úlek ze záchodů, na nichž chyběla prkénka, a společné koupelny, kde špatně odtékala voda, takže se člověk musel sprchovat s přestávkami, aby ji nevytopil. Horší však byl noční život portugalských studentů, který začínal nejdříve kolem jedenácté. Na rozdíl od nich jsem vstávala ráno a potřebovala se vyspat.

Dvouletý Erasmus

Évora leží ve vnitrozemí, asi sto padesát kilometrů východně od Lisabonu. Má padesát tisíc obyvatel a historické jádro obehnané hradbami ještě z dob Římanů je na seznamu UNESCO. Město uvnitř je moc hezké a celé je vydlážděné takzvanými kočičími hlavami. Portugalské ženy, jež si potrpí na vysoké podpatky, to kupodivu od jejich nošení nijak neodrazovalo.

Za hradbami Évory toho už moc není. Jen několik sídlišť, malých a vkusnějších než ta naše, a pár domků. V jednom z nich jsem našla nové ubytování. V dalších pokojích bydleli také studenti, Etiopan, Mexičanka, Srbka a jeden chlapík z Fidži. Ti ale měli denní režim bližší mému, nebo alespoň tolik nepařili.

Co mě překvapilo, byli také na stáži přes Erasmus, ale mnohem delší! O tom jsem slyšela prvně. Jde o program Erasmus Mundus, který zahrnuje stipendium na celé dva roky. Mohou ho vy­užívat zájemci ze všech zemí Unie včetně Čechů (pak jsem i jednoho takového potkala), ale je určen jen pro některé obory, například humanitní směry nebo archeologii. Účastníci během něj vystřídají více zemí a mohou je měnit po­dle toho, kde je to zrovna pro jejich studium zajímavější.

Slunce a zima

Počasí v Évoře je samozřejmě báječné. Víc slunka a vyšší teploty, jež ani v zimních nocích neklesají pod nulu, vás bohužel neuchrání od chladu. Portugalci ústřední topení nemívají, v nouzi nejvyšší vytáhnou leda tak nějaký přímotop. V našem domě byly jen tři, naštěstí mi jeden půjčila staniční sestra. Ani s ním to nebyla žádná hitparáda. Spala jsem pod několika dekami a občas mě stejně probudila zima.

Chlad útočil i přes den. S výjimkou nemocnice snad všude. V obchodech, v hospodě, v kavárničkách … V univerzitní knihovně, kam jsem občas chodila po práci, bylo trochu tepleji, ale i tam jsem seděla v bundě a rukavicích, jak jsem přišla zvenku. Domu, kde jsem bydlela, jsme začali říkat ledová jeskyně. Ať byl člověk v kterékoli místnosti, šla mu pára od pusy. I tady byla neuralgickým bodem sprcha. Voda z ní pro změnu tekla jen čúrkem, a hlavně – nebyla teplá!

Provizorním řešením se pro mě nakonec stal krytý bazén. Původně jsem si ho našla kvůli pohybu. Univerzita nabízela zdarma hodně sportů, jenže všechny kursy začínaly v portugalském stylu od devíti nebo desíti večer. Dala jsem se tedy na plavání a později, když se ochladilo, používala tamější teplou sprchu jako koupelnu.

Portugalci jsou jako všichni Jižané otevřenější a spontánnější. Nejvíc je to vidět na jejich vřelém vítání či seznamování. Podání ruky s polibky na tvář je běžným zvykem, ať už vám dotyční skutečně olíbají obě tváře, nebo se spokojí s náznakem a odpovídající zvukovou kulisou.

Každopádně mi přijde, že víc drží pospolu a také k cizím jsou všeobecně milejší než my Češi. Také umějí lépe anglicky, na čemž má lví podíl jejich televize, která nedabuje zahraniční filmy. Pro cizince je to velice příjemná kombinace. Kdykoli jsem měla problém, skoro každý mi rozuměl a ochotně poradil či přímo pomohl. Když se obrátím na někoho doma, třeba také vyhoví, ale většinou při tom mám pocit, že zdržuji, otravuji … Tam všechno probíhá v pohodě. I já odtamtud přijela v pohodě, ale po dvou měsících už bych se raději vracela.

V nějakém dokumentu na ČT1 jsem slyšela, že Portugalci patří k nejhorším řidičům v Evropě. Nezdá se mi to. Pravda, mnozí z nich přijedou na večeři autem, i když to mají jen pár minut chůze, vypijí sedmičku vína a opět klidně sednou za volant. Jako řidiči jsou však tolerantní a vstřícní. Když za mnou přijeli kamarádi z Čech, bloudili jsme na výletě půjčeným autem po Lisabonu i v Portu, přejížděli zmateně z pruhu do pruhu, a přesto na nás nikdo netroubil, natož aby na nás z okénka dělal nějaká gesta rukou. Na rozdíl od tuzemských zkušeností se před nás ani nikdo necpal, neměli jsme takový pocit ohrožení jako leckdy doma.

Pacienti jako přátelé

Pobyt v Évoře mě vzal za srdce a lví podíl na tom má i tamější nemocnice. Příjemný byl už jejich systém práce. Směny nezačínaly v šest jako u nás, ale až v osm, a místo dvanáctek se sloužily jen osmičky (člověk nebyl tak unavený a lépe si odpočal). Diagnózy se psaly rovnou do počítačů a sestry si z toho potřebné údaje přepisovaly bez chyb a nedorozumění, jež někdy nastanou u nás, když je doktoři píšou vlastní rukou a sestrám se to špatně čte.

Ještě větší rozdíl byl ve vztazích. Mezi personálem i k malým pacientům a jejich rodičům. Ti se s doktory či sestrami leckdy přátelí i po propuštění dětí, udržují kontakty přes Facebook a nemocnice každý rok před Vánocemi dokonce pořá dá ve vstupní hale setkání, kterého se účastní jak aktuální pacienti, tak ti, co už byli propuštěni. Sestry přinesou, co napekly, klauni pobaví děti a rodiče těch hospitalizovaných také lépe vidí, že je naděje na vyléčení. Zpětná vazba je super i pro sestry. Lepší prevenci proti vyhoření si těžko představit.

Tereza Stloukalová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama