Roman Týc | Reflex.cz
reklama
nahoru

Roman Týc

PETR VOLF1. března 2012 • 00:15
reklama

Zatímco v Sýrii jsou každý týden masakrováni po desítkách protestující proti totalitnímu režimu Bašára al-Asada. Zatímco neustále krachuje Řecko. Zatímco Norové se nemohou vzpamatovat z Breivikova masakru a bývalá ukrajinská premiérka chřadne v sedmiletém žaláři, v Česku byl největším průšvihem minulého týdne NÁSTUP ROMANA TÝCE DO VĚZENÍ na Pankráci.

 

OD PÁTKU 24. ÚNORA si osmatřicetiletý umělec ukrajuje z třicetidenního trestu, jenž mu byl vyměřen za to, že v roce 2007 vyměnil skla na padesáti pražských semaforech za šablony čurajících nebo blinkajících postaviček. Šlo o vtipné dílo ve veřejném prostoru, které soudu ale tak vtipné nepřišlo, a protože umělec odmítl zaplatit šedesátitisícovou pokutu, dostal měsíc vězení. „Zaplacení pokuty cítím podobně, stejně jako podepsanou spolupráci s StB v dobách totality. Ne, nezaplatím, nepodepíšu, s vaším systémem nesouhlasím,“ stojí v Týcově prohlášení.

 

VŠICHNI JSME UMĚLCI?

Nejméně dva tisíce lidí podepsalo petici, podle níž by „umělci za svá díla v demokratické svobodné zemi neměli být vězněni“. To je ale – jemně řečeno – poněkud nedůvtipné, těžko obhajitelné stanovisko. Pokud je uměleckým dílem způsobena nějaká škoda (tady šlo podle paragrafu 257 o poškození „cizí věci“), musí se přestat brát ohled na to, jestli šlo o umělecké konání, nebo jen vtípek. Je to kruté, ale je to prostě tak. Německý aktivistický umělec Joseph Beyus prohlásil: „Každý člověk je umělec.“ Kdyby tomu tak opravdu bylo, přestalo by umění existovat a bylo by to všechno kolem možná dost nudné, galerie by zkrachovaly, protože by je už nikdo nepotřeboval. Na druhou stranu Martin Kippenberger, jiný významný německý umělec, v reakci na svého staršího souputníka připomněl, že každý umělec je člověk – a neměl by na to zapomínat. Být umělcem neznamená automaticky privilegované postavení.

 

Týcův případ není osamocený. Radim Smetana je nyní nejznámějším řidičem autobusu nejenom v Olomouci, ale v celé zemi. Při volební kampani v roce 2010 přikresloval všem politikům tykadla, a ještě k nim připojoval slovní doušky typu „prostitutka“ nebo „korupčník“. Nic strašného. Přesto dostal sto hodin veřejně prospěšných prací. Protože je odmítl vykonat stejně jako domácí vězení, soudkyně mu „napařila“ sto dní trvající vězení podle logiky jedna hodina prací rovná se dni v kriminálu. Smetana by vzhledem ke koncepčnímu ladění a určitým výtvarným atributům mohl svůj protest teoreticky vydávat za umělecké dílo, ale nejspíš by narazil, protože není pokládán za umělce: podle institucionální teorie umění v současnosti preferované (s níž přišel americký estetik George Dickie) je umělcem ten, kdo studoval uměleckou školu, vystavoval v uměleckých institucích nebo je jinak spjat se světem umění. Stejně tak šlo argumentovat, že pohled na letáčky s obličeji politiků v prostoru uzavřeného autobusu mu přivodil psychickou újmu; to by mohla – vzhledem k fyziognomii většiny politiků – být s velkou pravděpodobností obhajitelná výmluva. Nic takového. Radim Smetana se nechce podvolit rozsudku, s nímž nesouhlasí. Tvrdí, že dobrovolně do vězení nenastoupí, budou si pro něj muset přijít. Ve skutečnosti to funguje tak, že je úplně jedno, chceme-li vyjádřit svůj svobodný názor, nebo vytváříme- li umění ve jménu vyššího – uměleckého – principu. Jakmile se dá vyčíslit škoda, kterou jsme svým svobodným vyjádřením způsobili jinému subjektu, ocitáme se na tenkém ledě, kde jsou si všichni rovni: umělci, autobusáci, sprejeři i filozofové nebo politici. A musíme počítat s následky, i když se nám pak zdají příliš tvrdé. UMĚNÍ ZA TREST „Represívní složky postupují v případě Romana Týce v předlistopadovém stylu: nepohodlné umění je nutné umlčet silou, z nepohodlného umělce je nutné udělat kriminálníka,“ obává se galeristka Olga Dvořáková, jež nabízela, že pokutu za semaforovou akci Romana Týce uhradí a on nebude muset na Pankrác. Z její strany to není žádné hrdinství, protože na svoje soukromé aktivity dostává v rámci grantů spoustu peněz od pražského magistrátu. Navíc je to do jisté míry její povinnost: Roman Týc totiž patří k mladým umělcům vystavujícím v její galerii. Naposledy – loni na podzim – u ní představil svůj projekt Vykradač hrobů, jehož jádro tvořily portréty údajně vytvořené z přebytečného popela zesnulých končícího někde na skládce. Týc sám ale původ „materiálu“ napřímo nepřiznal, pokládal to za dedukci galerie. Na druhou stranu pak v tiskovém prohlášení napsal: „Když vám v šesti letech zemře matka, vy ji vnímáte jako dvoukilovou plechovou urnu a zbytek života její podobu znáte jen z fotografie, tak jako dítě věříte, že existuje způsob, jak ji z té plechovky osvobodíte ... a nejen ji.“ Typický Roman Týc, balancující na hraně, zkoušející, kam až se dá jít, ale pokaždé si ponechávající zadní vrátka, aby měl – případně – volnou únikovou cestu. Hraní s lidskými ostatky může být totiž právně vykládáno jako jejich hanobení. A to není hezké, ani jedná-li se o umělecké dílo.

 

Mezi umělci působícími především ve sféře veřejného prostoru je Roman Týc žijící legenda. Pořád v ilegalitě, jeho fotografie jsou skoro stejně vzácné jako portrét Petra Kellnera. Jeho akce patří k nejzajímavějším, ale také nejriskantnějším. Byl schopen krást policajtům čepice, na vratkém voru sjíždět za tisícileté povodně v roce 2002 Vltavu, lehnout si na koleje a nechat nad sebou přejet vlak. Šlo mu o život. Jako by k tomu, aby zjistil, že žije, potřeboval nasazovat krk. Je na něm znát, že má rád adrenalin v krvi. Šlo o zkoušky odvahy, jakési iniciační rituály. Seznámil jsem se s ním prapodivnou cestou. V roce 2005 jsem nad silnicí do Velkých Číčovic uviděl na telegrafním drátě rozvěšené tenisky. Přišly mi, že jsou tam pověšeny s citem, jako by to bylo dílo někoho, kdo má estetické cítění. Udělal jsem fotku a v Refl exu 32/2005 ji ukázal v rubrice Dílo týdne s poznámkou, kde jsem připomněl, že boty jsou kupodivu součástí různých moderních uměleckých instalací a kupříkladu že jistý Roman Týc z nich vytvořil betonový pomník na Václavském náměstí v rámci přehlídky Sculpture Grande. Na druhý den mi poslal Týc e-mail, že boty u Číčovic pověsil opravdu on, a že jsem se tedy trefil. Rozhovor jsem s ním dělal až o dva roky později, když se jako člen skupiny Ztohoven zúčastnil jejich nejvýznamnějšího projektu, jímž bylo „nabourání“ do televizního vysílání ČT panoramatem fiktivního atomového výbuchu v Krkonoších. O „Mediální realitě“ psal dokonce v deníku New York Times proslulý kritik umění a tenisu v jedné osobě Michael Kimmelman, a dokonce se kvůli tomu vypravil do Prahy. Šlo o ojedinělý případ, kdy se české umění dostalo na stránky tohoto prestižního deníku. Nebylo to zadarmo. Členové Ztohoven se museli podrobit policejnímu vyšetřování. Ale zároveň se jim dostalo obrovského uznání, když jim Národní galerie udělila Cenu NG 333 pro mladé umělce.

 

NA OCHRANU STÁDA DOBYTKA

„Nechci se ze svého činu vyplatit,“ vysvětluje Roman Týc (zůstaňme u této jmenné verze, abychom se v jeho trojí identitě neztratili) svoje pohnutky, které jej vedly k odmítnutí zaplacení pokuty. Svoje dílo totiž nevnímá jako trestný čin ani jako přestupek, ale něco, čím chtěl obohatit život svých spoluobčanů. Ve svém dopise Janě Miklové, soudkyni pro Prahu 7, takto emotivně popisuje svoje postoje, jimiž se ve svém životě řídí. Klade si otázku: „Jsem naivní?“ A vzápětí si odpovídá, že věří na svět, ve kterém žijí lidé, pro něž zákon není nástroj, ale pomůcka: „Věřím ve svět bez příkazů, ve kterém nemusím, ale chci.“ Takový svět určitě existuje, ale jenom v umělecké fi kci nebo v dosud marně jen hledaném paralelním vesmíru nebo někde úplně jinde, ale rozhodně ne na téhle planetě. Je to zajímavé čtení, jež může sloužit jako svého druhu psychoanalýza, protože si neklade žádné zábrany a je až k nevíře upřímný.

 

Roman Týc ve svém autoportrétu působí mimo jiné jako člověk, který je přesvědčen o tom, že by měl být hýčkán. Z jeho slov zaznívá až jakýsi mesiášský komplex a pocit nadřazenosti: „Současný umělec by měl mít potřebu, dokonce by měl cítit povinnost upozorňovat společnost, ono stádo dobytka, na nebezpečí, které se blíží. Umělci by měli být hlídacími psy. Pokud tohle člověk pochopí a cítí to celou svou osobností, nemůže jinak.“ Stádo dobytka?! To je přece jen hodně přehnané. Roman Týc dodává, že jej neustále zajímá veřejný prostor, protože „je právě tím místem, kde moje dílo může promlouvat k někomu, kdo to nečekal, kdo to opravdu potřebuje, a tím je ,obyčejný člověk‘“. Roman Týc sice tvrdí, že ho nezajímají kurátoři nebo „vypočítaví teoretici umění“, ale v jeho pojetí to zdaleka neznamená, že by s nimi nemohl spolupracovat, jak to dokazuje kooperací s Olgou Dvořákovou. Umění pokládá za něco jako pohádkový plášť, jenž učiní viditelné jen jeho dílo, ale on sám bude pod ním naprosto chráněný. „Svět umění mne zajímá jen tehdy, pokud mi pomůže se jím ohánět, schovat se za něj, jinak jím pohrdám stejně jako uměleckými autoritami.“

 

Být jednak neviditelný, jednak se mít dobře. Ve zmíněném rozhovoru, který jsem s ním po „atomové cause“ vedl, se Roman Týc svěřil s přesvědčením, že opravdu velký umělec by měl jezdit v mercedesu, protože je to důkaz toho, že je opravdu uznávaný ve společnosti a to, co dělá, společnost potřebuje a umí ocenit. Dělat umění s angažovaným či politickým podtextem s sebou ale nutně nese riziko, protože jinak je bezzubé a jako takové nemá vlastně opodstatnění. Jde přece o to, vyjádřit co možná nejradikálnějšími prostředky a formami svůj názor. Tvorba tohoto druhu musí být vyhrocená a mít svého adresáta či nepřítele, za nějž je považován establishment, měšťácká společnost se svými daněmi, byrokraty, soudci, policií. A když na to přijde, umělec by měl být schopen za ni nést odpovědnost, jako ji nese nyní on sám, při měsíčním pobytu v pankráckém kriminále. Dokud má člověk možnost volby, tak je na tom pořád ještě poměrně dobře. Neříkám, že skvěle.

 

Celé je to k pláči i smíchu. Pokud ale takhle vypadají opravdové problémy, jež tuhle zemi trápí, žijeme v oáze klidu. Alespoň podle mediálního ohlasu v uplynulém týdnu, který vyvrcholil otevíracím článkem na první straně největšího zpravodajského listu v zemi, by to tak mohlo vypadat. Ať je to, jak chce, Roman Týc bude navždy umělcem, jenž šel za svoje dílo „do tepláků“. Jakkoliv se mu může zdát, že je na dně, je svým způsobem na vrcholu. Myslím, že to ví.

 

Mimochodem, právě až ve spojení se „semafory“ byla odhalena civilní či matriční identita umělce Romana Týce, jenž si tento pseudonym zvolil podle slova „romantic“, což je slovní hříčka pochopená i Američanem Kimmelmanem. Do té doby si nezasvěcení mysleli, že jeho pravé jméno zní David Brudňák, a stejně tak věřili, že místo jeho narození je Chanov, jak se to pořád píše na Wikipedii. Za Brudňáka jsem jej pokládal také, ale proslulý mostecký Chanov jsem mu nespolkl. Do stručného životopisu, který jsme umístili na konec rozhovoru, jsem jej zařadil s tím, že to bude dobrá mystifikace, navíc mi to k němu sedělo. A tak když se o něm dnes píše, tak jako o „chanovském rodákovi“. Jsem ale přesvědčen, že David Hons, jak se opravdu jmenuje, pochází z Prahy. Datum narození jsem z něj nedostal, protože se bál, že by mohla být na jeho základě odhalena jeho pravá totožnost, musel mi stačit jenom rok: 1974. Možná jsem byl zmanipulován, ale pokud se tak stalo, činil jsem tak naprosto dobrovolně a rád. Jakmile jste v jeho blízkosti, vnímáte jeho silnou osobnost a věříte mu. „Jsem takový umělecký bastard,“ řekl mi, když jsem zkoumal jeho vzdělání. Na to, že nevystudoval žádnou prestižní uměleckou školu, jako je Akademie výtvarných umění nebo Vysoká škola uměleckoprůmyslová či FAMU, svým vlivem předčí většinu diplomovaných kolegů.

 

NA OCHRANU STÁDA DOBYTKA

„Nechci se ze svého činu vyplatit,“ vysvětluje Roman Týc (zůstaňme u této jmenné verze, abychom se v jeho trojí identitě neztratili) svoje pohnutky, které jej vedly k odmítnutí zaplacení pokuty. Svoje dílo totiž nevnímá jako trestný čin ani jako přestupek, ale něco, čím chtěl obohatit život svých spoluobčanů. Ve svém dopise Janě Miklové, soudkyni pro Prahu 7, takto emotivně popisuje svoje postoje, jimiž se ve svém životě řídí. Klade si otázku: „Jsem naivní?“ A vzápětí si odpovídá, že věří na svět, ve kterém žijí lidé, pro něž zákon není nástroj, ale pomůcka: „Věřím ve svět bez příkazů, ve kterém nemusím, ale chci.“ Takový svět určitě existuje, ale jenom v umělecké fi kci nebo v dosud marně jen hledaném paralelním vesmíru nebo někde úplně jinde, ale rozhodně ne na téhle planetě. Je to zajímavé čtení, jež může sloužit jako svého druhu psychoanalýza, protože si neklade žádné zábrany a je až k nevíře upřímný.

 

Roman Týc ve svém autoportrétu působí mimo jiné jako člověk, který je přesvědčen o tom, že by měl být hýčkán. Z jeho slov zaznívá až jakýsi mesiášský komplex a pocit nadřazenosti: „Současný umělec by měl mít potřebu, dokonce by měl cítit povinnost upozorňovat společnost, ono stádo dobytka, na nebezpečí, které se blíží. Umělci by měli být hlídacími psy. Pokud tohle člověk pochopí a cítí to celou svou osobností, nemůže jinak.“ Stádo dobytka?! To je přece jen hodně přehnané. Roman Týc dodává, že jej neustále zajímá veřejný prostor, protože „je právě tím místem, kde moje dílo může promlouvat k někomu, kdo to nečekal, kdo to opravdu potřebuje, a tím je ,obyčejný člověk‘“. Roman Týc sice tvrdí, že ho nezajímají kurátoři nebo „vypočítaví teoretici umění“, ale v jeho pojetí to zdaleka neznamená, že by s nimi nemohl spolupracovat, jak to dokazuje kooperací s Olgou Dvořákovou. Umění pokládá za něco jako pohádkový plášť, jenž učiní viditelné jen jeho dílo, ale on sám bude pod ním naprosto chráněný. „Svět umění mne zajímá jen tehdy, pokud mi pomůže se jím ohánět, schovat se za něj, jinak jím pohrdám stejně jako uměleckými autoritami.“

 

Být jednak neviditelný, jednak se mít dobře. Ve zmíněném rozhovoru, který jsem s ním po „atomové cause“ vedl, se Roman Týc svěřil s přesvědčením, že opravdu velký umělec by měl jezdit v mercedesu, protože je to důkaz toho, že je opravdu uznávaný ve společnosti a to, co dělá, společnost potřebuje a umí ocenit. Dělat umění s angažovaným či politickým podtextem s sebou ale nutně nese riziko, protože jinak je bezzubé a jako takové nemá vlastně opodstatnění. Jde přece o to, vyjádřit co možná nejradikálnějšími prostředky a formami svůj názor. Tvorba tohoto druhu musí být vyhrocená a mít svého adresáta či nepřítele, za nějž je považován establishment, měšťácká společnost se svými daněmi, byrokraty, soudci, policií. A když na to přijde, umělec by měl být schopen za ni nést odpovědnost, jako ji nese nyní on sám, při měsíčním pobytu v pankráckém kriminále. Dokud má člověk možnost volby, tak je na tom pořád ještě poměrně dobře. Neříkám, že skvěle.

 

Celé je to k pláči i smíchu. Pokud ale takhle vypadají opravdové problémy, jež tuhle zemi trápí, žijeme v oáze klidu. Alespoň podle mediálního ohlasu v uplynulém týdnu, který vyvrcholil otevíracím článkem na první straně největšího zpravodajského listu v zemi, by to tak mohlo vypadat. Ať je to, jak chce, Roman Týc bude navždy umělcem, jenž šel za svoje dílo „do tepláků“. Jakkoliv se mu může zdát, že je na dně, je svým způsobem na vrcholu. Myslím, že to ví.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama