Ennio Morricone | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ennio Morricone

Pavel Kučera30. ledna 2014 • 00:15
Ennio Morricone
foto: Profimedia.cz

I když pro většinu lidí bude už navždy zejména tím, kdo složil ty úchvatné melodie z Tenkrát na Západě či Hodný, zlý a ošklivý,  jeho hudba zněla ve více než pěti stovkách filmů. A trochu překvapivě mezi nimi nepřevládají westerny, ale komedie. Kolem Ennia Morricona, stejně jako kolem každého jiného velikána, koluje řada mýtů. Některé z nich jsme měli možnost uvést na pravou míru při telefonickém rozhovoru.

reklama

Udělat rozhovor s Enniem Morriconem není jen tak. Předem obdržíte seznam instrukcí, podle nichž se máte držet výhradě oslovení „Maestro“. Je vám doporučeno vyhýbat se lehčímu tónu konverzace či slovnímu spojení „spaghetti-western“, které považuje za vyloženě urážlivé. Největší oříšek je však v tom, že Mistr odmítá hovořit anglicky, takže se ve finále o telefon dělíte s tlumočníkem a chvílemi si připadáte jako ve filmu Ztraceno v překladu. Všechno to ale nakonec velmi rádi podstoupíte. Ostatně jde o patrně největšího žijícího italského hudebního skladatele, jenž má ve svých pětaosmdesáti na nějaký ten vrtoch jednoznačně nárok. A to i přesto, že nikdy nezískal „regulérního“ Oscara (viz níže).

LEONE? NEPAMATUJI SE.

S komponováním začal tento římský rodák (*10. 11. 1928 v Římě) v šesti letech, tedy když byl pouze o rok starší než Mozart. Ennio Morricone však na rozdíl od něj nešel cestou zázračného dítka. Místo toho nastoupil na konzervatoř, kde u věhlasného učitele a komponisty Goffreda Petrassiho, jemuž pak věnoval řadu svých děl, studoval trubku, kompozici a chorální hudbu. Často se zmiňuje, že již během chlapeckých let se Morricone setkal se svým pozdějším osudovým spolupracovníkem, režisérem Sergiem Leonem, autorem mimo jiné již zmíněných slavných filmů Tenkrát na Západě, Pro hrst dolarů či Dobrý, zlý a ošklivý. Právě hudba k těmto třem „spaghetti-westernům“ je snad ještě slavnější než samotné příběhy a z Morricona již krátce po čtyřicítce udělala živoucí skladatelskou legendu. Při otázce, zda měli s režisérem Leonem už v dětství společné zájmy, se mi však jako ještě mnohokrát během našeho povídání dostane zamítavé odpovědi. „To, že jsme chodili na stejnou základní školu, je pravda, ale kamarády jsme tehdy nebyli,“ říká poměrně stroze Mistr Morricone. „Spolužáky jsme totiž byli jenom jeden rok, takže ani nebylo moc příležitostí spřátelit se. Vlastně si jej ze školních let téměř nepamatuji. Opravdu jsme se spřátelili až o mnoho let později.“ A tolikrát opakovaná legenda o setkání dvou dětských kamarádů, kteří o několik desetiletí později výrazně změní tvář světové kinematografie, získává vážné trhliny.

Na nesmrtelnou slávu v hudebním a filmovém světě to zpočátku nevypadalo. Po dokončení studií mladý Ennio Morricone tvořil především anonymně a jeho kompozice a aranže orchestrů pro filmy či pořady televize RAI byly často podepsány jménem někoho známějšího. Několikrát dokonce i smyšlenými jmény Dan Savio či Leo Nichols, což si prý přímo vymínily americké produkce, jež ho najaly.

HUDBA, CO SE NESTŘÍHÁ

První velké pracovní partnerství navázal s režisérem Lucianem Salcem, který jej v roce 1961 přizval k práci na filmu Il Federale (Fašista). Ten je dnes považován za Morriconův plnohodnotný filmový skladatelský debut. Vytvořili spolu ale následně i pár lehčích komedií a kostýmních filmů. Na pozdější velký průlom však bylo zaděláno, když v roce 1963 zkomponoval hudbu ke španělsko-italskému westernu Přestřelka na Rudých píscích. Film sice nebyl kdovíjaký trhák, tady si však jeho práce, a zejména způsobu, jakým aranžoval hudbu Divokého západu, všiml právě Sergio Leone. Následné setkání bývalých spolužáků vyústilo v nabídku na spolupráci na tzv. dolarové trilogii, z níž hlavně motiv Muže s harmonikou z filmu Tenkrát na Západě, který ve filmu hraje postava ztvárněná Charlesem Bronsonem, patří mezi to nejskvělejší, co se za více než sto let kinematografie ozvalo z filmového plátna.

Stejně jako Leone bořil zavedená pravidla westernových filmů například tím, že jeho kladní hrdinové nenosili bílé klobouky a záporní černé (tzv. white hats vs. black hats), extrémními detaily na výraz obličeje či nebývalou surovostí scén, přistupoval k hudebnímu doprovodu velmi originálně a po svém i Morricone. Místo tehdy obvyklých symfonických orchestrů jeho melodie nahrávaly moderní nástroje, jako elektrické fender kytary, a skladatel pracoval nezvykle s různými ruchy. Avšak tvrzení, že se k těmto skladatelským postupům uchyloval vlastně v nouzi, protože na velký orchestr nebyl rozpočet, dnes Mistr Morricone rozhodně popírá. „Ne,“ říká do telefonu s výraznou dikcí. „Rozpočet v tom nehrál žádnou roli. Všechny nástroje a ruchy byly použity naprosto cíleně. Mě coby hudebního skladatele historická fakta zas tolik nezajímají. Nemám potřebu držet se toho, jaké nástroje se k danému tématu či místu hodí. Netrpím předpojatostí k použití toho či onoho nástroje, pokud splňuje moji představu o náladě, jakou má nést. Ve westernech jsem klidně nechal znít nástroje pocházející ze Sicílie. Ten, kdo si mě najme, totiž chce moji hudbu.“

Morriconova hudba k těmto filmům měla přímý dopad i na podobu Leonových filmů jako takových. Například party k Tenkrát na Západě totiž Mistr složil ještě dřív, než se film začal vůbec natáčet. A režisér Leone byl jeho hudbou natolik unesen, že ji odmítal krátit a stříhat a přizpůsobil jí délku a rytmus svých scén. Všechny ty dlouhatánské záběry na detaily tváře či na postavy stojící v krajině měly především za úkol dát prostor Morriconově hudbě.

UKRADENÝ OSCAR

Přestože spojení Morricone–Leone patří k jednomu z nejikoničtějších v historii světové kinematografie, rozhodně to není filmař, s nímž by Morricone pracoval nejčastěji. Tito dva za dvacet let spolupráce vytvořili „pouhých“ osm děl. Jednoznačně nejvíce italský skladatel pracoval s režisérem Maurem Bologninim, s nímž se v letech 1967 až 1991 sešel hned patnáctkrát, a to u historických filmů, dramat i dokumentů. A v dlouhém výčtu režisérů, kteří Morricona požádali o hudební doprovod, je i celá řada hvězdných jmen, jako Terrence Malick (Nebeské dny), Brian De Palma (Neúplatní), Mike Nichols (Vlk), Roman Polański (48 hodin v Paříži), Wolfgang Petersen (S nasazením života), John Carpenter (Věc), Barry Levinson (Bugsy) či Quentin Tarantino, s nímž se nedávno přes média chytli kvůli tomu, že je v jeho posledním filmu Nespoutaný Django, který rovněž využívá Morriconovu hudbu, až příliš mnoho krve. A s šíří režisérů a tvůrců úzce souvisí i opravdu široký rozptyl žánrů, od dramat přes horory a thrillery až po komedie, pro něž Morricone skládal.  „Spousta lidí si myslí, že kvůli komponování pro konkrétní žánr člověk musí projít nějakou speciální průpravou, aby se naladil na tu správnou vlnu. Ale ve skutečnosti to není nic složitého,“ prozrazuje Mistr Morricone. „Nemusím být veselý, aby se mi dobře skládalo pro komedii, anebo zamilovaný, abych komponoval romantickou melodii. U každého filmu je nutné znát jeho téma a kam se bude příběh vyvíjet. Pak už záleží pouze na skladatelovi, jakou techniku a postup zvolí.“

Za svoji tvorbu byl Ennio Morricone pětkrát nominován na Oscara. Převzal ho však (podobně jako například Alfred Hitchcock) až za celoživotní dílo v roce 2007 z rukou Clinta Eastwooda. Nejblíže získání této trofeje stál v roce 1986 za slavný snímek Rolanda Joffého Mise s Robertem De Nirem a Jeremym Ironsem v hlavních rolích. Morriconovi však k velkému překvapení všech Oscara vyfoukl Herbie Hancock s hudbou k filmu Kolem půlnoci, což sám Maestro dodnes považuje za křivdu. „Myslím, že tehdy jsem si Oscara skutečně zasloužil já. Hudba ke snímku Kolem půlnoci byla zaranžovaná skutečně mistrovsky, to ano. Ale Herbie Hancock použil už existující melodie jiných autorů, nebyla to původní hudba a s Misí se vlastně nedala příliš srovnávat. Myslím, že jsem tehdy byl o Oscara okraden,“ říká bez falešné skromnosti. Útěchou a potvrzením jeho slov v tomto případě rozhodně může být fakt, že hudba k Misi byla v roce 2012 v časopise Variety vyhlášena nejlepší filmovou hudbou všech dob, a to v žebříčku, který sestavovaly na čtyři desítky předních světových filmových skladatelů. Ennio Morricone je však též držitelem tří cen Grammy a dvou Zlatých glóbů.

UTAJENÁ OPERA

Ennio Morricone se nespecializuje pouze na filmovou hudbu (toto označení je kruciální a spojení „soundtrack“ patří k věcem, na něž je Mistr alergický a před jehož používáním jste před rozhovorem rovněž varováni). Proslulý je i svou symfonickou či komorní tvorbou, a byť se to příliš neví a sám o tom ani často nemluví, zkomponoval i jednu operu. „Nikdy jsem neměl ambici být operní skladatel. Mě zajímá hudební kompozice pro orchestr, ale abych k tomu ještě přidával příběh, což je pro operu typické, to mi úplně nesedí. Jednu operu jsem ovšem přesto zkomponoval,“ říká však po chvíli. „Byla na bájné řecké téma, ale byl to spíš experiment. Osobně však nemám zájem, aby byla někdy zinscenována. Mám trochu obavu z toho, jak by ji diváci přijali a jak by vstoupila do jejich uší.“

Maestro ovšem hudbu dodnes nejen aktivně komponuje, ale též sám diriguje (v únoru kvůli tomu již poněkolikáté přijede do Prahy), což předpokládá velmi dobrou fyzickou kondici. Zvlášť když vezmeme v potaz, že v listopadu oslavil pětaosmdesátiny. Přičemž nejlepším lékem na dlouhověkost a vitalitu je podle něj pravidelný denní režim a práce. „Vstávám velice brzy ráno, protože stále hodně pracuji. Trochu sportuji a cvičím úměrně svému věku. Ale hlavně hodně chodím. Mám velký dům v Římě s výhledem na Fórum, který mi umožňuje často a hodně se procházet. Chodím na dlouhé procházky a výlety a ty mě udržují ve formě. Nic jiného v tom není,“ říká. A velmi rozhodně se brání dalšímu rozšířenému mýtu, že zásadně odmítá komponovat jinde než v Itálii a že nesnáší cestování. „To je výmysl. Spoustu hudby pro film jsem zkomponoval v Americe. Ano, je pravda, že nerad cestuji kvůli zbytečnostem. Ale pracoval jsem na mnoha místech světa. V Rusku, v Chile, v Bulharsku či Německu, dokonce i u vás v Praze. Cestování se ani ve svém věku rozhodně nevyhýbám,“ říká Maestro v závěru našeho povídání. Dlužno dodat, že je to pro všechny jeho příznivce, kteří chtějí všechny ty slavné melodie slyšet znít přímo pod Mistrovou taktovkou, velké štěstí.

Pavel Kučera


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama