Už dnes od 21.00 se ve finále desátého ragbyového mistrovství světa utkají o pohár Webba Ellise na pařížském svatostánku Stade de France reprezentace Nového Zélandu a Jihoafrické republiky. Bitva mezi All Blacks a Springboks slibuje souboj dvou historicky nejúspěšnějších zemí tohoto odvětví, obě ragbyové velmoci se staly mistry světa shodně třikrát. V čem tkví kouzlo ragby, jehož vrchol dlouhodobě platí po letní olympiádě a fotbalovém světovém šampionátu za jednu z největších sportovních akcí?
William Webb Ellis se narodil v roce 1806 ve městě Salford v severozápadní části Anglie kousek od Manchesteru. Vystudoval slavnou Oxfordskou univerzitu a dospělý život zasvětil dráze duchovního. Nejvýrazněji se ovšem do historie zapsal v druhé polovině roku 1823 během studií na střední škole ve městě Rugby, kdy si se spolužáky šel zahrát fotbal – v jednu chvíli chytil míč do rukou, což bylo tehdy ještě povolené, a v náručí se s ním následně rozběhl, což už podle pravidel nesměl.
Přestože v té době již existoval například novozélandský Kī-o-rahi, italský Calcio Fiorentino nebo gruzínské Lelo burti, právě legenda o Webbu Ellisovi, jak se rozběhl s míčem, se nyní považuje za moment definitivního oddělení ragby od fotbalu. Tento ne stoprocentně ověřený dvě stě let starý mýtus se ovšem vžil natolik, že když se v roce 1987 poprvé pořádalo ragbyové mistrovství světa, byla trofej pro šampiony pojmenovaná po pravděpodobně nejslavnějším studentovi Rugby School.
Ragby za dvě století ušlo úctyhodnou cestu, kromě Antarktidy hraje důležitou (a na některých zcela zásadní) roli na všech kontinentech. A čím že je ragby tak speciální?
Pokračování 2 / 6
1. Gentlemanství
Ačkoliv, jak už bylo řečeno, fotbal a ragby ještě v první polovině 19. století vycházely ze stejného sportu, postupně se v druhé polovině předminulého století začaly odlišovat – a nešlo pouze o jiná pravidla. Hráči a fanoušci se začali postupně rekrutovat z jiných společenských vrstev.
Zůstaňme na Britských ostrovech – většina příznivců klasického fotbalu původně pracovala továrnách, dolech, či v docích. Když se přehoupnul pracovní týden do víkendu, tak se většina popsaných pracujících scházela v ochozech fotbalových stadionů, aby sledovala a podporovala svůj tým. Nijak zvlášť se ovšem nedbalo na slušné vystupování, či striktním dodržování etikety, ať už právě u fanoušků či samotných hráčů. Oproti tomu si ragby záhy našlo své příznivce ve vyšších vrstvách a získalo oblibu mezi univerzitními studenty. Ragby si do dnešních dní snaží zakládat na čestnosti spolu se slušností. A i když se doba a způsoby přirozeně posunuly jinam, než kde byly za dob viktoriánské Anglie, tak nadále platí, že minimálně na mezinárodní úrovni a v nejprestižnějších soutěžích v ragby není místo pro podlé fauly a nečestné jednání. Naopak typickými znaky jsou obrovský respekt vyjadřovaný jak soupeřům, tak i rozhodčím, a rovněž velká týmová soudržnost, která platí i napříč týmy – bývá zvykem, že i po vypjatých bitvách na hřišti jdou oba celky zápas společně „zapít“.
S čestností typickou pro ragbyové prostředí se pojí například i zajímavá skutečnost týkající se základních sestav pro dnešní finále mistrovství světa – ty už byly odhaleny ve čtvrtek večer, tedy dva dny před vrcholem turnaje. Ve fotbale a i dalších odvětvích, kde se snaží taktizovat do poslední chvíli, by se jednalo o prakticky nemyslitelnou věc.
Pokračování 3 / 6
2. Extrémně fyzická hra
Tvrdá hra – to je možná první asociace, která napadne většinu lidí, když se zmíní sport se šišatým míčem. A skutečně se jedná vedle bojových sportů v čele s boxem o jedno z fyzicky nejnáročnějších odvětví – napříč týmovými sporty by ragby v tvrdosti hry jen stěží hledalo konkurenci, a to i v porovnání s ledním hokejem. Například na rozdíl od rovněž značně tvrdého a extrémně kontaktního amerického fotbalu hráči ragby nejsou obaleni chrániči, někteří z nich maximálně nosí o poznání skromnější a „chatrnější“ helmy než jejich kolegové z příbuzného sportu.
Koneckonců i samotné dnešní finále bude extrémně fyzickou řežbou obrovských hromotluků, jen posuďte sami – na straně jihoafrických obhájců titulu jsou obři Eben Etzebeth (204 centimetrů a 119 kilo), Jean Kleyn (203 centrimetrů a 121 kilo) nebo Frans Malherbe (190 centimetrů a 123 kilo), v černém dresu Nového Zélandu zase proti nim vyběhne třeba Tamaiti Williams s uváděnou váhou 144 kilo a výškou 194 centimetrů.
Onu extrémní fyzickou náročnost podtrhuje i fakt, že ragbyové mistrovství světa trvající měsíc a půl je nejdelším šampionátem napříč sporty (hokejová mistrovství světa trvají dva týdny, fotbalové šampionáty se zase natáhnou na měsíc) – důvodem je garantované volno minimálně pěti dní mezi zápasy, aby hráči mohli po tvrdých střetech mezi sebou řádně zregenerovat a dát se fyzicky dohromady.
Pokračování 4 / 6
3. Nesimulování
S předchozími dvěma body je úzce spjaté i (ne)simulování. Ve fotbale je simulování či filmování stále poměrně běžným prvkem u některých hráčů (v případě Brazilce Neymara a dalších ještě o poznání běžnější) – fotbalové prostředí sice tento nešvar přirozeně nepodporuje, rozhodčí hráče za filmované fauly trestají kartami, nicméně k nějakému zásadnímu veřejnému brojení nedochází. Přístup u ragby k předstírání faulů je zcela jiný. Když v polovině září v rámci základní skupiny aktuálního světového šampionátu Selestin Ravutaumada z Fidži srazil waleskou mlýnovou spojku Garetha Daviese, zůstal Evropan nejprve ležet na zemi a držel se za hlavu – od ragbyové komunity ale okamžitě schytal vlnu kritiky za přehánění důsledků tohoto souboje. Ragbyové prostředí skutečně netoleruje byť jen náznak filmování či zveličování faulů.
Pokračování 5 / 6
4. Pestrost účastníků a bojové tance
Globálním sportem číslo jedna zůstává, a ještě dlouho zůstane fotbal. Přesto ani právě kopaná se nemůže pyšnit tím, že by měla na světovém šampionátu tak pestré zastoupení z nejmenšího kontinentu – Oceánie. Na druhém nejméně obydleném světadílu má ragby obrovskou tradici, kromě velmocí Nového Zélandu a Austrálie se letos na mistrovství světa probojovaly státy Fidži (890 tisíc obyvatel), Samoa (200 tisíc obyvatel) a také království Tonga s pouhými 100 tisíci obyvateli.
V současnosti už je naprosto nemyslitelné, aby hráči zmiňovaného Nového Zélandu začínali zápas bez předvedení ikonického bojového tance Haka – tím ragbisté připomínají odkaz původních polynéských obyvatel Nového Zélandu, Maorů. Ne tak slavný, ale přitom neméně pohybově nápadný je válečný tanec s názvem Sipi Tau předvádění hráči z království Tonga.
Vedle tradičních účastníků z britských ostrovů – Anglie, Irsko, Skotsko a Wales – dále pořádající Francie, či jihoamerického trojlístku Uruguay, Argentina, Chile, si cestu na letošní šampionát proklestila například Gruzie, jihoafrická Namibie, či Japonsko, které před čtyřmi lety slavilo historický postup do čtvrtfinále.
Pokračování 6 / 6
5. Rozhodování s videem – VAR vs. TMO
Velkým tématem posledních let u mnoha sportů je zavádění moderních technologií, konkrétně využívání videa v případě rozhodování sporných momentů či nepřehledných situací. Fotbal na mezinárodní úrovni a v nejlepších ligách světa v posledních pár letech využívá VAR (Video Assistant Referee), rozhodčím v ragby zase pomáhá obdobná technologie s názvem TMO (Television Match Official) – její beta verze byla představena už v roce 2001.
Podobné technologie, jejichž gró je postavené na opakovaných záběrech pro rozhodčí, ovšem dělí jedna zásadní věc – v případě ragby působí transparentněji. Zatímco totiž ve fotbale fanoušek na stadionu a ani u televize netuší, jak spolu rozhodčí na trávníku s rozhodčím ve speciální místnosti u videa komunikují, a tudíž neví, jak se které rozhodnutí rodilo, v případě ragby většinou má možnost slyšet komunikaci obou sudí. Na první pohled je to detail, nicméně právě tato transparentnost v rozhodování o momentech s pomocí videa mnohem příznivěji vyznívá ve prospěch ragby.
Ragby urazilo dlouhou cestu od chvíle, kdy se William Webb Ellis v roce 1923 prvně rozběhl s míčem v ruce a pomyslně nastartoval samostatnou dráhu tohoto odvětví. Inspirují se ostatní sporty v čele s fotbalem některou z jeho zajímavých a následováníhodných specifičností?
