nahoru

Profesor Jan Pirk: Členství v KSČ vnímám jako chybu, kterou jsem si ale ublížil jen já sám

Vašek Vašák16. srpna 2020 • 17:50
Profesor Jan Pirk: Členství v KSČ vnímám jako chybu, kterou jsem si ale ublížil jen já sám
foto: Nguyen Phuong Thao

Přednosta Kardiocentra Institutu klinické a experimentální medicíny, profesor Jan Pirk (72), uskutečnil za život na sedm tisíc operací srdce a tři sta transplantací. Ani v soukromí nezahálel. Je několikanásobný mistr Československa v pozemním hokeji, bývalý závodní plavec, hráč vodního póla, dostihový jezdec, jachtař, dodnes pravidelně běhá a zúčastňuje se závodů v olympijském triatlonu. Je také celoživotní fanoušek Slavie Praha, sběratel veteránů, otec dvou synů a sedminásobný dědeček. Hodně témat na jeden rozhovor.

Jak a kdy jste dospěl k rozhodnutí stát se kardiochirurgem?

Chirurgii jsem začal dělat, protože jsem se nedostal na internu. Důvodem bylo, že jsem nebyl v Socialistickém svazu mládeže (SSM). Okresnímu ústavu národního zdraví v Praze na Žižkově, kde můj tatínek celý život pracoval, přidělili jedno místo pro absolventa lékařské fakulty, tak jsem se o ně ucházel, jenže tamní předsedkyně komunistické strany rozhodla, že mě nevezmou, protože nejsem v SSM. Naštěstí jsem se dostal v Nymburce na chirurgii, která se mi zalíbila. A protože jsem jako tatínek tíhl k srdci, přihlásil jsem se za necelé dva roky ke konkursu na IKEM, takže jsem se k srdíčku dostal přes chirurgii.

V SSM jste nebyl, proč jste tedy vstoupil do KSČ?

Radil jsem se o tom s tatínkem, když se objevila možnost jet na stáž do Spojených států amerických. Ta bez členství v KSČ nepřipadala v úvahu.

Měl jste v hlavě jako alternativu emigraci?

S manželkou jsme ji už předtím zavrhli a dohodli se, že chceme žít tady. Škoda že jsem tenkrát nevěděl o fintě, kterou použil můj dobrý kamarád, který vstoupil do Československé strany lidové, takže měl pak důvod odmítnout KSČ.

Mrzí vás, že jste neodolal?

Své členství vnímám jako chybu, kterou jsem si ale ublížil jen já sám. Každopádně jsem se zařekl, že už nikdy do žádné politické strany nevstoupím, což dodržuju.

Bylo pro vás obtížné vycházet s autoritami?

U svých šéfů jsem nikdy problém neměl, protože to byly skutečné autority. Horší je, když je někdo dosazen do funkce – teď mluvím o politicích za předešlého režimu –, na kterou nestačí. To nebyly autority, ale „kádry“, jak se jim říkalo.

Takže pokud jste si toho člověka vážil, neměl jste problém ho uznávat.

Ano. Jedna taková autorita byl pan profesor Hejhal (zakladatel československé cévní chirurgie, průkopník srdečních transplantací u nás a šéfkardiochirurg Ústavu klinické a experimentální chirurgie; pozn. red.). Vzpomínám si, jak jsme se před operací myli – já byl tehdy začínající chirurg – a on mi říkal, když jsme na to téma narazili: „V KSČ jsem proto, abych tady mohl dělat špičkovou medicínu, která je dostupná ve světě, a poskytl ji českému pacientovi, což bez legitimace KSČ nejde.“ A pak ještě dodal: „Velice pečlivě ovšem zvažujte,“ a to jsem měl na mysli celý život, „co musíte a co už nemusíte. A to nedělejte.“

Jak jste vnímal profesora Vladimíra Kočandrleho, ředitele IKEM a současně člena ústředního výboru KSČ?

 

Myslím, že „Kočka“, jak jsme mu říkali, byl vynikající manažer, akorát nevěděl, kdy říci dost. Možná mu to profesor Hejhal neřekl nebo to prostě přehnal.

Jak reagovali kolegové, když jste se stal jejich šéfem?

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku