nahoru

Řecké polomrtvo: Co vás čeká na jihu Evropy, pokud se tam vydáte na dovolenou

Adéla Knapová11. července 2020 • 07:00
Řecké polomrtvo: Co vás čeká na jihu Evropy, pokud se tam vydáte na dovolenou
foto: Adéla Knapová

Stojím sama uprostřed Akropole. Procházím téměř vylidněnými hlavními třídami, po nichž v nezvykle dlouhých intervalech projíždějí automobily a skútry, sem tam autobusy MHD s lidmi v rouškách. Odpočívám na lavičce na hlavním athénském náměstí Syntagma (Konstituční), jež je symbolem řeckého způsobu života plného demonstrací a davů, pro Středoevropana mnohdy až nepříjemné fyzické blízkosti cizích těl. Teď si můžu vybrat, kam si sednu. Plocha, do níž ústí hlavní nákupní a turistické ulice a která bývá zaplněná běžně až do půlnoci, je téměř prázdná. Slavné, velké a věčně plné hotely v centru mají na vstupních dveřích řetězy.

V osm ráno už slunce žene vzduch nad Akropolí ke třiceti stupňům, mramorové sloupy jsou však stále ještě příjemně chladné. Výjimečně stojím těsně vedle nich na dosah ruky. Natáhnu ji a dotknu se. Ticho, jen vítr. Tady fouká, i když se dole ve městě nepohne ani lístek. Kromě dělníků, kteří restaurují Parthenón (chrám Panen), a průvodců je tu prázdno. Možná i proto se se mnou těch pár mužů, kteří mají v záhybech opálených krků a na krempách nezbytných přikrývek hlavy vrstvu bílého prachu, dává do řeči; vysvětlují, ukazují, jak se spojují vzácné části polorozbořeného chrámu staré tisíce let s novými kusy. Když s kvádry a torzy sloupů pomocí techniky manipulují, vše je obaleno molitanem, jako by šlo o porcelán; ramena strojů se pohybují pomalounku, těžké kamenné masy dosedají s milimetrovou přesností a jemně na dřevem vystlané místo, kde budou čekat, dokud se nepovznesou desítky metrů nad zem.

Akropole z první ruky

Jdu mezi ruinami dál. Sama. Je to fascinující pocit – poslední léta jsem každý rok v červenci v Athénách a každý rok sem stoupám spolu s davy táhnoucími se jako zpocená a vedrem schvácená hydra. Mám tedy s čím srovnávat.

Otáčím se kolem své osy. Na dohled jen hlava v látkovém klobouku. Patří mladé ženě, která je zde spolu s dalšími desítkami (momentálně většinou zalezlými v porůznu roztroušených budkách, kde je stín) zaměstnána coby hlídačka a průvodkyně.

Stojím uprostřed Akropole. Jako jsem před třemi měsíci stála sama uprostřed Karlova mostu. Sednu si na mramorovou zídku, ke které bych se normálně nesměla ani přiblížit. Před očima mi za přístavem Pireus splývá moře s oblohou. Ze zbylých tří stran se Athény rozlézají daleko za obzorem do kopcovité krajiny.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější