Dvanáct premiér v jednom týdnu je na český rybníček přece jen trochu moc, naštěstí jen pět z nich tvoří skutečné novinky. Projděte si je spolu s Terezou Spáčilovou.
Tip týdne
Doctor Strange 70%
Příjemné překvapení pro všechny, jimž marvelovské universum začínalo připadat až příliš těsné. Pro fanoušky, které přestávaly bavit ony do posledního políčka vycizelované, leč nevzrušivě stejné intergalaktické souboje. Nefanoušky, jež superhrdinové v latexu nikdy neoslovovali. A dokonce i pro fanynky Benedicta Cumberbatche přesvědčené o tom, že hraní na pozadí green screenu vezme jejich idolu šmrnc. Čtrnáctý film z nejslavější komiksové stáje totiž kromě obligátní báje o souboji dobra a zla vsadil na humor. Sarkasticky britský humor. Už jen jak si Cumberbatch alias Strange užívá status špičkového neurochirurga, jenž věří výhradně sobě a pak věcem, jež lze empiricky dokázat. Což může být v Nepálu, kam se vydá po nehodě, která ho připraví o ruce a lukrativní práci, docela problém. Když se ho tam ujme nepálský guru respektive guru-žena (pobaveně démonická Tilda Swintonová), mlátí se v něm darwinovská skepse s posedlostí získat zpět své schopnosti a život, a tak se neubrání četným sarkastickým poznámkám. “Tohle mají v každém obchodě se suvenýry,” odtuší nad knihami o mystickém vědění. - “A tohle jste mezi suvenýry taky viděl?” kontruje vědma, když racionálního Strange vystaví kontaktu s astrálními světy.
Právě nonšalance ústřední dvojice a všudypřítomné hříčky a vtípky (“To má být moje mantra? - Nikoli, heslo k wifi!”) sympaticky posouvají žánr, aniž by ho devalvovaly. A osobitě působí i psychedelické výjevy z časoprostorů, jež za pomoci jakéhosi sofistikovanějšího simsalabim deformují realitu. Trojrozměrné puzzle, v němž se ulice i s domy přesýpají a skládají v nové celky, místy upomene na zážitek z Nolanovu Počátku - zde o všem po technické stránce dovedený k dokonalosti (ano IMAXová technologie tu má své místo). Jako by se však režisér Scott Derrickson nechával zážitky strhnout až moc - postupně zapomene, že příběh má mít jasnou strukturu a že postavy, jež na začátku představil, se téměř nedostanou ke slovu, a to včetně “zlouna” Madse Mikkelsena (už dlouho jeho potenciál nikdo tolik nepromrhal). Ke konci se tak z inovativního tvaru stává regulérní, i když nadprůměrná “marvelovka” s nekonečnými trikovými sekvencemi a vznešenými proslovy, jež Cumberbatchův smysl pro ironii zachraňuje pouze sporadicky. Ale hlavně že zachraňuje.
Propadák týdne
Tenkrát v ráji 10%
Zpětně se omlouvám filmařům, jež jsem pokárala za nevtipné české komedie posledních dní: pokud jsem měla pocit, že trapněji a hůř už to nejde, byla jsem vskutku velmi naivní. K prozření stačilo málo - zajít na horolezecké retrodrama Tenkrát v ráji, jež se veřejnosti prezentuje hlavně přes hereckou účast kajakáře Vavřince Hradilka. Jakkoli obskurně může obsazení sportovce do tituní role působit, nakonec právě jemu mohou oba režiséři Dan Krzywoň a Peter Pálek líbat ruce: českou horolezeckou legendu Josefa Smitku, jenž se léta skrýval před gestapem ve skalách, hraje Hradilek s upřímností a nasazením až dojemným. Na rozdíl od zbytku ansámblu, jež pouze dekoruje (Vica Kerekes) nebo deklamuje (Vica Kerekes). Na obranu herců budiž řečeno, že i kdyby potili krev, výraz nevykřešou - nemají totiž z čeho. Tak odfláknutě napsaný a laicky inscenovaný film už česká plátna dlouho nezažila. Zvukaři nezvučí, ostřiči neostří, hudba se míjí s obrazem a v ději existuje tolik děr, že by z něj jeden vyrobil cedník. Selhávají dokonce i malebné kulisy Českého ráje - skála v každém záběru by byla moc i na Mládkův hit o horolezkyních a horolezčatech. Ale kdo ví, třeba i to byl záměr, něco jako metafora chladného hereckého projevu: u samozvaných pseudofilmařů nové generace už člověk začíná být připraven na všechno.
Další premiéry
24 týdnů - 65%
Jít na tenhle film hraničí s masochismem. Popisuje totiž dilema ženy, která zvažuje, zda podstoupit interrupci, když čeká dítě postižené Downovým syndromem. Viděla jsem ho na letošním Berlinale, od porodu mě tenkrát dělilo sotva pár týdnů a, přiznávám, musela jsem opustit sál. Dílem za to mohly hormony, dílem sugestivita prožitku, který umocňuje drasticky svá Julia Jentschová v roli matky rozebírající všechna pro a proti. Snímek Anne Zohry Berrachedové se tváří neosobně, ale pod kůži se podvratně zavrtá tak, že další týden přemýšlíte jenom nad ním. Máte-li na něco takového nervy, směle do toho. A pak mi napište, proč si tak ubližujete.
Francie - 60%
O mnoho radostnější kousek doyena francouzské dokumentaristiky Raymonda Depardona, jenž se vydal mezi obyčejné lidi napříč rodnou zemí a zaznamenával jejich každodenní pocity. U umakartového stolu jeho karavanu vyznávají různorodé postavičky lásku, vyprávějí o sousedech, nadávají na politiky a pomlouvají kolegy. Horká témata současného světa, sociální problémy či imigrace, se u něj v prvním plánu neřeší, zato v tom druhém rezonují pádněji než ve večerních zprávách. K tomu zní hudba Alexandra Desplata a člověk má zase jednou pocit, že je fajn být v kině.
American Honey - 70%
V Cannes se na novinku poetické dryáčnice Andrey Arnoldové stály fronty a kritici se předháněli v tom, kdo její neuchopitelný vizuální road-trip výstižněji pojmenuje. Nejčastěji zaznívala slova o generačních zpovědích a záznamech, ovšem nutno říct, že pokud má být tohle autentický obraz mladé generace, má naše slavná civilizace víc namále, než bychom si mysleli. Naštěstí mnohem spíš než zprávou je American Honey písní: několikavteřinovou emocí rozžitou na ploše tří hodin. Fascinující i přebujelou, nabíjející i ubíjející. Absence příběhu kupodivu nevadí, ale téma či pointu časem přece jenom postrádáme: a to navzdory obrazové bravuře a chytlavému nonstop hrajícímu soundtracku, jež navozuje dojem moderního muzikálu. Návod na tenhle film proto zní: vypnout mozek a užívat si každý záběr. Pak budete nadšeni. (A Shiovi LaBeoufovi zase na čas odpustíte jeho frackoidní chování.)
