Až na konec sebe. Poetická road movie Karavan patří mezi nejlepší evropské filmy roku
„My pojedeme až dolů, na jih,“ říká Ester, máma dospívajícího chlapce s poruchou autistického spektra. Myslí tím až do Kalábrie, na jih italské pevniny, ale zároveň podniká cestu až na dno sebe samé: tam, kde jsou uložené její dlouho odsouvané potřeby a touhy, potlačované rozměry její osobnosti, dávná minulost. A je to právě minulost, která tuhle výpravu odstartuje. Ester je se synem Davidem na návštěvě u kamarádky, s níž kdysi tam na jihu brigádničila. Kamarádka Petra žije s rodinou jako z reklamy v nádherné vile kdesi u Boloně. Single matka Ester u ní nejspíš chtěla popadnout dech, ale je s Davidem na obtíž, i když jí to do očí nikdo neřekne. A tak se synem jednou v noci ve „vypůjčeném“ obytném voze spontánně vyrazí na cestu: pryč od všeho a zároveň zpátky k sobě.
Karavan soutěžil v oficiálním programu přehlídky v Cannes, což se českému snímku nepovedlo jedenatřicet let. Film scenáristky a režisérky Zuzany Kirchnerové by však patřil přinejmenším do evropské ligy i bez štemplu vrtkavých festivalových selektorů. A nejde zdaleka jen o to, že se celý odehrává v Itálii: nad většinu tuzemské produkce ho povznáší suverenita autorského gesta a odvaha vyprávět po svém, bez vodění publika za ručičku. Tím posledním ostatně trpí i oslavované zahraniční festivalové kýče, jako třeba Citová hodnota, která letos v Cannes získala Velkou cenu. Kirchnerová divákovi velkoryse dopřává luxus nedoslovnosti, nutnost dobrat se smyslu sám.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
