Nejzajímavější na snímku Běžná selhání režisérky Cristiny Groșanové je, že když jej sledujete, říkáte si, že až opustíte temno kinosálu, jistě odejdou i neurčité pocity zmatku a smutku, které vám jeho sledování způsobuje.
Jenže tenhle snímek nekončí závěrečnými titulky. Zvláštním způsobem ve vás doznívá, rezonuje, zůstává a mění se. Tu na něj i dva týdny po zhlédnutí myslíte jako na pravděpodobnou dystopii o blízké budoucnosti, tu se vám po ránu, když si na něj vzpomenete pod tlakem dennodenních zpráv, jeví jako relativně optimistický příběh z nejžhavější současnosti.
Třem hlavním hrdinkám se v Běžných selháních přitom nic tak „strašného“ neděje: selhávají jednoduše tím, že existují. Té nejstarší zemře manžel a vyhodí ji z práce, druhá, asi třicetiletá, se nepříliš entuziasticky stará o malého synka a celkově tak nějak neví, co se sebou, a ta třetí, třináctiletá, si zatím není jistá, jak dalece chce být ženou, a hlavně se chce co nejlépe postarat o svou kočku a její koťátka. Příběhy těchto tří originálních žen (v silných hereckých kreacích je ztvárnily Taťjana Medvecká, Beáta Kaňoková a Nora Klimešová) se ve snímku nakonec protnou v nákupním centru. Ovšem až poté, co do jejich životů zasáhne nejasná katastrofa, která se zpočátku nezdá tak zásadní…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!