Její půvabný animovaný snímek Zuza v zahradách je k vidění v kinech jako předfilm snímku Mimi & Líza: Zahrada. V těchto dnech také soutěží na festivalu Anifilm, kam doputoval po uvedení na Berlinale a na přehlídce ve Stuttgartu; v Oberhausenu čerstvě získal cenu dětské poroty. O jednu z cen na Anifilmu bojuje i celovečerní titul Přes hranici, na němž se scenáristka, animátorka, režisérka a autorka knih pro děti Lucie Sunková (47) velkou měrou podílela.
Film Přes hranici, který šel i v našich kinech, nese téma dětského uprchlictví. V posledních letech jste natočila také až metafyzický Strom nebo spot pro mobilní hospic Cesta domů. A teď máte snímek o holčičce v zahradě…
... a jsem ráda, že Zuza je úplně jiná než ty věci předtím. Měla jsem velikou radost, že dělám film s veselými barvami a pozitivním vyzněním. Zuza je pro mě navíc vyloženě covidový snímek: pozadí pro něj jsem si připravovala během prvního lockdownu, kdy jsem byla pořád jen v ateliéru a unikala v duchu do malovaných zahrad a do myšlení malé holčičky. Možná se k pozitivnějším věcem posouvám i tím, jak stárnu.
Příběh o holčičce, která se ze zahrádkářské kolonie zatoulá do tajemné zahrady, vychází z knihy Jany Šrámkové a Andrey Tachezy. Prý jste do něj ale promítla i vlastní vzpomínky.
Ano, kniha rezonovala s mými pocity z dětství, kdy jsme měli chalupu se zahradou. Dítě vnímá čas jinak a intenzívněji než dospělí. Chtěla jsem i ve filmu ukázat, že zatímco rodiče během dne na zahradě okopou pár záhonků, dají si kafíčko a nic zásadního nezažijí, malá holčička může prožít velké dobrodružství a mít z něj silný zážitek. S naším pozemkem sousedila taková zpustlá zahrada se zanedbaným domem, před nímž sedával pán v černém obleku a mručel. Když jsem měla projít kolem, běžela jsem se zavřenýma očima, ale zároveň mě to tam lákalo určitým tajemstvím.
Zuza říká: „K zahradě patří červená konev, plechová vana, taky stará jabloň a záhony rajčat.“ I ve svých knížkách jako třeba Jak se máš, Eliško?, používáte staré a časem poznamenané věci. Co vás na nich láká?
Starými věcmi jsem byla obklopená už na naší chalupě. Když vidím třeba jen staré kuchyňské prkénko se spoustou zářezů, myslím na to, jak se ho dotýkala už moje prababička a co na něm asi krájela. Tíhnu k tomu, jak takové věci propojují doby a generace. Ale protože v tom bývám někdy až sentimentální, líbilo se mi, že Zuza tyhle věci vnímá s takovou přirozenou dětskou sebestředností. Je vtipná a úplně civilní, což se dobře doplňuje s tím, jak jsem se vyřádila na malování těch zahrad a na atmosféře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
