Foo Fighters už dávno nejsou jenom tou kapelou chlapíka, co hrál na bicí v Nirvaně. Ze skupiny, která vznikla v roce 1994 coby jednočlenný projekt bubeníka Davea Grohla poté, co frontman Nirvany Kurt Cobain spáchal sebevraždu, se postupem let stala jedna z nejvýznamnějších rockových skupin posledních dekád. A na novince Medicine at Midnight, která je jejich desátou studiovou deskou, dokazují, že se ani po čtvrt století na scéně nestali zkostnatělými rockovými dinosaury. Natočili totiž své patrně nejpopovější album vůbec.
O tom, že se bude na chystanou novou desku Foo Fighters hodit přídomek „popová“, hovořil už vloni jejich bubeník Taylor Hawkins. Usuzovat se ostatně dá leccos už z toho, že kapela její produkci opět svěřila Gregu Kurstinovi, který proslul spoluprací s umělci jako Beck, Lilly Allen či Sia, ale také Paul McCartney nebo Adele. Kurstin s Grohlovou partou spolupracoval už na předchozí desce Concrete and Gold (2017), té však ještě vládl především hlučný a ostrý mix hard rocku a post-grunge, jímž kapela proslula. Když se však Foo Fighters rozhodli natočit album, jemuž bude dominovat mírný stylový úkrok, inspirovaný „disko“ obdobím Davida Bowieho z poloviny 80. let (zejména albem Let’s Dance), bylo jasné, že Kurstin je pro tu práci ten pravý.
Valivě těžký pilotní singl Shame, Shame to ještě neodhalil naplno, další skladby však už ano. Na akustické kytaře a smyčcích postavená Waiting On A War nebo balada Chasing Birds jsou skutečně čistokrevné popové písně v nejlepším slova smyslu. A závěrečnou Love Dies Young si pak lze klidně představit i v repertoáru současných amerických indie poprockových ikon The Killers. Na albu ale najdeme i několik hlučných a rychlých kousků, byť jsou tentokrát v jasné menšině. Například skladbu No Son of Mine, jež má být poctou dalšímu z Grohlových vzorů, Lemmymu Kilmisterovi z Motörhead a jejíž kytarový riff odkazuje na jejich největší hit The Ace of Spades.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
